Tento text zveřejňujeme za portugalskou sekci především proto, že máme radost. Máme radost, že paní Pavla Lidmilová, „která si pro sebe vyhradila status neviditelného překladatele“, jak před několika lety napsala Šárka Grauová, byla letos 2. října Obcí překladatelů pozvána do Síně slávy. Oslovila jsem několik milých a vážených kolegyň, které Pavlu znají profesně i osobně, abychom každá za sebe stručně odpověděly na otázku, která se v souvislosti se zmíněnou neviditelností nabízí: Kdo je Pavla Lidmilová?

Vlasta Dufková: Bytost z třetího břehu
S Pavlou Lidmilovou jsem se seznámila po svém nástupu do Odeonu v roce 1976 a po pravdě mě překvapilo, jak je drobná a nenápadná. Do té doby jsem její jméno měla spojeno se třemi okamžiky vzácného čtenářského oslnění, které výrazně zviklaly moje rozhodnutí považovat studium portugalštiny za nedorozumění: byla pro mne bájnou zvěstovatelkou poezie Fernanda Pessoy, překladatelkou uhrančivé Velké divočiny Joãa Guimarãese Rosy i útlé prózy Blízko divokého srdce života Clarice Lispectorové, která se mi stala srovnatelným zjevením. Před naším fyzickým setkáním prodlévala vlastně už v mlhavém limbu pomyslné síně slávy – bylo to z mé strany pohodlné řešení, které jaksi samozřejmě vylučovalo zahanbující porovnávání s tím, komu se dost dobře vyrovnat nedalo. Jenomže pak se ona bytost konkretizovala a už ji obejít nešlo. Zhmotnila se v dívčí osůbku s tanečním krokem v botách bez podpatku a šibalským úsměvem, která v sobě zároveň měla špetku úpornosti industriální učitelky, byla laskavě vstřícná a přející, ale i neústupná ve svém směřování, skrz naskrz neobyčejná svou zdánlivou obyčejností.

Dost by bylo bývalo na tom, že jsem s ní mohla po léta spolupracovat jako redaktorka na edičních projektech a konkrétních textech a v diskusi se od ní učit. Pavla však v sobě má dost velkorysosti, aby místo žárlivého střežení lusofonního záhumenku povzbuzovala k překladu i druhé a přímo je vybízela k neohroženosti, které má sama na rozdávání. Podstatná je její aktivní zásluha na vzniku další překladatelské generace.

K věčné slávě Pavly Lidmilové v českých komparatistických luzích by ostatně zmínění tři autoři, kteří se díky ní už natrvalo usadili v obecném povědomí, bohatě postačili. Jsou to přitom jen nejzářnější vrcholy její celoživotní neokázale soustavné práce na prostředkování literárního bohatství kultur portugalského jazyka.

Marie Havlíková: Pavla
Setkání s Pavlou Lidmilovou znamená v mém životě událost zásadní důležitosti: poznala jsem ji v 70. letech minulého století jako oponentku své diplomové práce a brzy poté se začal rozvíjet náš osobní i pracovní vztah. Vybídla mě, abych se začala věnovat literárnímu překladu, a když jsem dostala – díky jiné kolegyni a tehdejší redaktorce Vlastě Dufkové – příležitost prvních překladů pro nakladatelství Odeon, byla mi vždycky laskavou a tolerantní rádkyní. V letech, kdy jsem po ukončení studia nemohla najít stálé zaměstnání, jsem tak především její zásluhou našla možnost uplatnění v oboru, který jsem vystudovala. Půjčovala mi své materiály, předávala zkušenosti, poradila, jak získat stipendium pro studijní pobyt na některé z portugalských univerzit, dala potřebné doporučení a nezištně i své kontakty. Mohu bez nadsázky říci, že především její podpora mi umožnila dál se portugalštině věnovat. V době, kdy neexistovalo Portugalské centrum, byla jakýmsi středobodem, kolem něhož se soustřeďovaly počínající aktivity absolventů portugalských studií, dobrou duší vždy ochotnou orientovat a poradit. A nepřestává mě udivovat povaha jejích doporučení, založených především na hlubokých znalostech, ale vycházejících též z neobyčejné citlivosti, jakéhosi šestého smyslu, jenž mě mnohokrát překvapil v našem osobním vztahu a který se na profesní úrovni opakovaně projevil například při výběru autorů a knih vhodných pro překlad do češtiny či návrzích na ocenění titulu, který posléze skutečně získal první cenu.

Jsem Pavle Lidmilové vděčna za to, že v ní mám skvělou kolegyni, a nesmírně si cením přátelství této vynikající překladatelky, vážené i v literárních a akademických kruzích Portugalska, Brazílie a dalších zemí portugalského jazyka.

Šárka Grauová: Dobře skrytá instituce
Pavla Lidmilová, Vězeňská 6, 110 00 Praha 1. Tato jednoduše zapamatovatelná adresa, na níž už překladatelka a autorka nespočtu článků a doslovů nebydlí, se v portugalsky mluvícím světě stala pojmem. Za Pavlinu dlouhou portugalistickou dráhu odsud odešly do světa stovky dopisů a desítky zejména obrazových publikací, na něž portugalští a brazilští spisovatelé odpovídali stovkami dopisů a desítkami knížek, které sami napsali. Sama korespondentka se o této intenzivní výměně, jíž po celý život věnuje mnoho času i finančních prostředků, zmiňuje jen málokdy.

Nedávno jsem měla příležitost vyslechnout si přednášku mladého brazilského badatele z Minas Gerais o Pavliných dopisech uložených v archivu Murila Rubiãa. Jak je pro ni příznačné, tohoto autora rozsahem nevelkého díla sama pro sebe objevila a ocenila dávno předtím, než se stal jedním z důležitých jmen brazilské literatury 20. století. Podobu Pavly Lidmilové, která z nich vyvstala, jsem neznala. Pisatelka těchto listů v nich v důvěrném rozhovoru s literárním přítelem rozmlouvá o životě v Československu (Rubião zemřel roku 1991), o své četbě a svém pohledu na svět. Portugalsky vedená korespondence snad kdysi na počátku byla způsobem, jak získat přístup k literárním dílům a informacím, postupně se z ní však stal díky zástěně u nás málo známého jazyka ponorný prostor svobodného života, myšlení a cítění. Vlastně je to pro Pavlin způsob bytí typické – její portugalistické působení se nevyznačuje rozmáchlými gesty ani velkými slovy. Stojí na tichém obcování se slovem, které má podvratný rozměr právě proto, že nezávisle na okolnostech přetváří svět ve svobodné místo k životu.

Lada Weissová: Vy opravdu znáte paní Pavlu Lidmilovou?
První texty autorů píšících portugalsky ke mně promlouvaly Pavlinými slovy, protože s portugalštinou jsem se teprve seznamovala a četbu v originále měla ještě před sebou. A i pro mne jsou Pavliny překlady jedním z jasných důvodů, proč se hlubší poznávání portugalsky psaných literatur stalo jedním z mých velkých přání. Osobní setkání s Pavlou a její pomoc a podpora pak tím, co mi zcela zásadně pomohlo přiblížit to přání skutečnosti.

Čtenářů, pro které je Pavlin překlad, v tomto konkrétním případě textů Fernanda Pessoy, jedinou bránou do portugalského světa, je mnoho. S několika z nich jsem před pár lety zašla do Muzea Fernanda Pessoy v Lisabonu. Paní v pokladně chvíli poslouchala hovor té z jejího pohledu další z mnoha skupinek turistů a pak se poměrně automaticky zeptala, odkud jsme, aby doplnila návštěvnickou statistiku. Jméno naší země vyvolalo na její tváři zamyšlený výraz a vzápětí úsměv, s nímž nám oznámila, že to možná nevíme, ale že ze stejné země pochází i paní Pavla Lidmilová, jejíž překlady Pessoových textů jsou jedinečné, a pokud je neznáme, měli bychom si některý z nich přečíst. Neodolala jsem a přiznala, že znám překlady i paní překladatelku osobně. Na ženině tváři se bleskurychle vystřídal nevěřícný, ohromený a nakonec nadšený výraz. Svolala své kolegy a všichni se chvíli na Pavlu, kterou neznali, ale které si vážili a obdivovali ji za to, jak šíří slova „jejich“ Pessoy do vzdáleného světa, vyptávali.

Odcházeli jsme s dárkem pro „drahou paní překladatelku“ a já navíc s vědomím, že mi Pavla i takto zprostředkovaně potvrzuje, jak je poctivá překladatelská práce krásná a jak široký má smysl.