(s. 15 – 18)
První dny probíhaly dle předpovědi neurologa Seppänena: přepínal jsem se. Chtěl jsem nabírat minulost plnými hrstmi, dostával jsem ji po lžičkách. Hlava odmítala zpracovat najednou víc než jednu věc. Jednu v úterý, druhou ve středu, třetí ve čtvrtek, a tak dál. Celý pokrm se skládá z malých, dobře rozžvýkaných soust. Takto nabyté vědění se drží v hlavě stejně jako vlasy na ní, půl století.

Měl jsem strach, že klesnu mezi uslintané, z cesty žvanící ubožáky, pokud do konce března nedokážu vyjmenovat všechny členské země Evropské unie a dát dohromady rozdělení křesel v Ruské dumě. Ze všeho nejvíce jsem se bál, aby neohlášeně nepřijel syn a nezastihl mě, jak ležím v posteli a mám mezery ve všeobecných znalostech.

Třetí týden mého nového života jsem vstal z postele a zkusil jít. Od rozkroku dolů jako bych byl někdo jiný. Podlaha se propadla, kolena zavadila o sebe, strop se zhoupl. Spadl jsem na podlahu a praštil se do lokte o kolečko Laatikainenovy postele. Nedokázal jsem vstát, nezbylo mi než čekat, až do pokoje někdo přijde. V ruce jsem cítil palčivou bolest. Bál jsem se, že pod zarudlou a scvrklou kůží mám křehké loketní kůstky napadrť. Koukal jsem na strop a vybavil si sebe jako malého kluka: když jsem nemohl usnout, počítal jsem na dřevěném stropu suky a přál jsem si, aby přišla větrná bouře a odnesla celou střechu. Abych viděl velký svět a jeho možnosti.

Dneska ty možnosti už mám okoukané, říkal jsem si v duchu, zatímco jsem hekal na podlaze, teoreticky ještě muž, prakticky už něco zcela jiného.

Z chodby dolehly kroky. Dveře otevřela Jokinenová, staniční.

„Vy ještě nesmíte vstávat.“

„Však nevstávám.“

„Tak co děláte na podlaze?“

„Spadl jsem.“

„Z postele se nedá spadnout. To jste se musel nějak sám sešoupnout. S rehabilitací začnete až příští týden. A teď nahoru.“

Štvalo mě, že magneťák byl doma. Sestra mě popadla v podpaží a rvala nahoru. Na zádech se mi rozlila její ňadra, což ve mně vyvolalo vzpomínku na Kyllikki. Jokinenová mnou smýkla do postele.

„Kam jste se to vydal?“

„Nikam.“

„Teď je pro vás daleko i metr. Zvlášť směrem dolů.“

„Kde je vozík s knížkami?“

„Ještě nesmíte číst.“

„Ale vy můžete. Kdo přeladil rádio? Když jsem se vrátil z Moskvy, hrál Finský rozhlas jedna.“

„A větší problém už nemáte?“

„Můj syn pracuje v Petrohradu. Připravuje oslavy ke tři sta rokům od vzniku města. Na jedničce se o těch oslavách mluví. Nalaďte tam jedničku. Pacientům na pokoji na tom určitě nesejde.“

„Vám ano.“

Jokinenová přešla k oknu a natočila žaluzie tak, že nebe vypadalo jako rozsekané. Zastavila se u Jormakkova nočního stolku, všimla si zubů ve skleničce, vyměnila v ní vodu, za odměnu si vzala jedno marmeládové furé a houpavým krokem zamířila ke dveřím.

„Jestli teďka začnete chodit, tak se okradete o budoucí metry. Přitom mi připadáte jako člověk, který se chce ještě vrátit, tam,“ řekla Jokinenová a mávla směrem ven.

„To teda chci.“

„Svět se nikam neztratí. I když to tak odsud někdy vypadá. Určitě na vás počká,“ usmála se.

Kyllikki.

Sežmoulal jsem inzertní noviny do ruličky a praštil s nimi do zdi. Netrefil jsem přesně, narazil jsem klouby do betonu a odřel si je. Sál jsem krev a vybavil si Kylličinu křivku, která počínala na šíji, končila u kotníků a cestou dělala mnoho ohybů, jako by člověk držel v náručí rozměklou čokoládu. Kyllikki ke mně ráda přivoní, i když jsem se neosprchoval. Podle ní jsem kombinace opičáka a samouka.

Jokinenová není Kyllikki. Já už nejsem muž. Jokinenová je staniční sestra. Já jsem pacient. Nohy už nejsou, jsou nástavcem těla. Syna nejde zastihnout, protože je muž. Hlava už není, aktualizuje se. Vědění muka neprohlubuje, nevědomost ano. Na zdi je knoflík. Dříve tam byla tapeta a kobereček, který utkala Kyllikki. Jokinenová není Kyllikki, Kyllikki umřela před dvěma lety.

Zabili ji finští lyřaři.

(s. 19 – 23)
Mé smutné vzpomínky se přerušily, když Jormakka s Tiilikainenem začali. Schoval jsem zkrvavenou pěst a předstíral spánek. Ti dva spolu rozmlouvali tak, že na sebe křičeli. Jormakka nepřiznal, že je nedoslýchavý, tvrdil, že lidé na něho mluví šeptem.

Bavili se o jídle toho dne. Podle Jormakky do hovězího à la stroganov nasekali kousky mopedu, Tiilikainen zas prohlašoval, že bramborovou kaši udělali z vody a při šlehání šetřili na másle. Jormakka sdělil, že salát nacpal pod prostěradlo, Tiilikainen vzpomínal, že salát jedl naposledy v roce 1982, kdy Mauna Koivista poprvé zvolili prezidentem, což prý byla chyba, protože neprojevil ani to nejmenší porozumění pro snahy baltských zemí o nezávislost. Podle Tiilikainena byl Koivisto přeceňovaný, nevyhraněný váhavec, očividně milovník salátů. Jormakka, jehož hovor o jídle vyčerpal, odpadl na polštář. Tiilikainen se vykecával dál. Zopakoval, v čem Mauno Koivisto chyboval, a o sobě sdělil, že pochází z Vyborgu, který se v rukou našich nepřátel dostal na pokraj rozpadu. Hlasitě jsem zachrápal, ale jeho už nic nedokázalo zastavit v monologu, nemajícím s ničím žádnou spojitost.

Nějakými nepochopitelnými odbočkami doputoval do Ruska a Petrohradu, ale udržel jsem se na uzdě a vytrvale jsem předstíral, že spím. Podle Tiilikainena se Leningrad měl zavčasu obsadit a pofinštit, ostatně byl kdysi vybudován na půdě našich otců.

„Není to tak?“ křičel. Rozhodl jsem se zůstat neprobuzen. „Co na to říká nový pacient? No?!“

Pootevřel jsem oči a viděl, jak Tiilikainen na okraji postele klátí nohama. Levý sandál spadl na podlahu. Jormakka sebou trhl.

„To nebyl granát,“ smál se Tiilikainen.

Zastesklo se mi po světě a po všem, co v něm bylo. Pod víčky jsem cestoval za Kyllikki a nechal pány, jen ať si cupují svět na kousíčky.

Období mezi mým bypassem a Kylličinou smrtí bylo nejlepší v našem životě. Jako uzdraveného člověka mě ovládl nový duch, svět jsem vnímal jednoduše. Srdce bylo v pořádku, železná obruč svírající hrudní koš byla ta tam. Mohl jsem se procházet za čerstvého májového počasí, aniž bych se zadýchal.

Procházíme se s Kyllikki v hájku.

„Kyllikki.“

„Ano.“

„Chvíli před tím, než mi tou rozbruškou otevřeli hrudník, jsem se stačil rozloučit i se sasankami.“

„Blázne.“

„Máš krásné vlasy.“

„To už ani nejsou vlasy.“

„Když jsou zacuchané, jsou ještě krásnější.“

„Kéž by.“

Kyllikki se usmívá a opírá se o mne. Mám pocit, že umím žít. Sevřu Kyllikki v náručí.

Odkudsi se ozývá známý hlas, konipásek.

Tiilikainen a Jormakka se probudili.

Jormakka přednášel o úspěších sociálních demokratů, počínaje všeobecným volebním právem a přes mateřské příspěvky a proplácení dovolených osmihodinovou pracovní dobou konče. Když se dostal k jádru rozkladu strany středu, vypadly mu zuby na kabátek od pyžama.

Jormakka se lekl, posadil se, zuby sjely na podlahu a cestou ještě párkrát cvakavě promluvily. Tiilikainen se pro ně shýbl. Roztřesenou rukou se mu je podařilo odstrčit pod postel. Jormakka stiskl tlačítko. Vzdychl jsem.

Do pokoje přišla Jokinenová.

„Copak?“

Jormakka funěl a bodal ukazovákem pod postel.

„Budou asi tamhle.“

„Jormakka se dostal do ráže,“ hlásil Tiilikainen.

„Včera jsme vám dali ten fixační prášek. Proto, abyste ho použil,“ vyčetla mu Jokinenová. Zalezla pod lůžko a zuby vytáhla. Vypadaly, jako by nedořekly větu.

Jokinenová protézu umyla a podala ji Jormakkovi, ten si ji vzal, zacvakal s ní v ruce a nechal ji vklouznout do pusy.

„Ten prášek chutná jako bílá lepicí pasta. Slibovali mi chuť máty,“ řekl Jormakka.

„No ne. A vyhovovala vám aspoň barva?“

„Nemáte důvod špičkovat,“ ozval se Tiilikainen a shrnul příčiny, proč zuby opakovaně vypadávají. Jormakka před dvěma lety, dávno před tím, než ho přejel náklaďák, onemocněl zápalem mozkových blan. Vinou chybné léčby přišel o zuby a nemocnice mu na své náklady pořídila protézu. Podle Tiilikainena však protéza byla tak mizerná, že zuby při každé trochu rušnější debatě okamžitě vypadly.

„Debatovat nemá smysl. Smysl má vzít si prášek,“ namítla Jokinenová.

„Co říká?“ vykřikl Jormakka.

„Nic neříká. Vyhýbá se odpovědnosti,“ odpověděl Tiilikainen.

„Nevyhýbám. Zato se denně štrachám pod postel, aby pánové mohli diskutovat o zajímavých otázkách. Ten prášek je v horním šupleti nočního stolku.“

„Co teda říká?“ křičel Jormakka.

„Večer máte sprchu,“ řekla Jokinenová. „A panu Jormakkovi umyjeme uši.“

Měl jsem chuť vyskočit z okna a opustit tělo.

Viděl jsem sám sebe v umývárně, bezmocného, na těle cizí namydlené ruce, které mi zalézaly do uší, roztíraly mýdlo po ušních boltcích a do dutin, seděl jsem na plastové židli s povislým bimbasem, vzápětí se objeví na nic se nevyptávající ruka a mydlí mi ho.

Při těch hrůzných představách spojených s mytím jsem děkoval Kyyllikki za to, že mi o Vánocích 1987 přerazila obě nohy železným páčidlem.

(s. 24 – 28)
Vřelé vzpomínky na ty dávné Vánoce mě z toho pokoje na chvíli odvedly pryč. Hádáme se s Kyllikki. Začalo to drobností, tak jako vždycky. Podle Kyllikki jsem vyklepal koberce jen z jedné strany. Posílám ji, ať se jde podívat na sníh, jak zčernal špínou. Kyllikki převrací koberec a najde chuchvalec. Tvrdím, že je z obruby koberce. Kyllikki si to nemyslí a naopak hádku rozšíří o dohady obecného rázu na téma, co dalšího jsem v životě udělal napůl nebo špatně. Nic nesnáším víc než přesouvat hádku do obecné roviny, a tak si okamžitě vymyslím pět špatných Kylličiných vlastností a nafouknu je do katastrofálních rozměrů. Kyllikki prohlásí, že se provdala za prolhaného vyklepávače koberců, kvůli kterému celou domácnost pokrývá vrstva prachu a špíny. Ze všech Kylličiných špatných vlastností zvolím její chození do knihovny. Vinou její roztržitosti musíme za knihy platit pokuty. A za které? Je to ostuda, když u dvou knih, z nichž jedna „stručně vysvětluje pomocí barevných obrázků techniku malování na sklo a jak se každý z nás může ani ne za dva týdny vypracovat na opravdového mistra“ a druhá „široce zasvěcuje do tajů genealogie a hluboce upevňuje duchovní základ člověka, jenž se zajímá o své kořeny“, platím pokutu za čtyřtýdenní zpoždění. Kyllikki v sobě zadrží pláč a připomene, jak jsem předminulou zimu, když byla v Hartole u sestry, zapomněl zalévat kytky, na nichž si ona tak zakládá, a chudinky pak nesly zřetelné stopy mé nesvědomitosti. Protože mě nenapadne nic lepšího, poprvé a naposled v životě se navezu do Kylličina vzhledu, k němuž jsem do onoho dne neměl jedinou připomínku. Prohlásím, že o vánočních svátcích natolik propadla kouzlu bonboniér, že teď by jí nezaškodilo projít se kolem zrcadla a zajímat se o to, co uvidí, protože jestli mám koukat na beztvarého a uhádaného člověka, tak život nestojí za nic. Mezitím jsme se s křikem přesunuli do předsíně. Kyllikki tam chňapne železné páčidlo a přetáhne mě s ním přes nohy. V holeních křupne, ztrácí se vědomí a přichází ruština.

Šest týdnů jsem patřil posteli a Kyllikki. Bez té rány bych se ruštině nikdy nenaučil. Uvězněný na místě jsem znovu objevil svou schopnost soustředit se a za šest týdnů jsem si do hlavy napěchoval základy. Jakmile mi sundali sádru, přihlásil jsem se do pokročilého kurzu na večerní jazykovce.

Prosil jsem Kyllikki, ať mi odpustí poslední slova, ona se zase omlouvala za páčidlo.

Ošetřující lékař řekl, že jsem v jeho kariéře první pacient, který si na zledovatělých schodech zlámal obě nohy naráz a přesně ve stejném místě.

Víte, manžel je prostě podivín, řekla Kyllikki.

Vzpomínky mě uprostřed převozu shodily do postele. Tiilikainen a Jormakka spali. Tiilikainen sípavě a syčivě odfukoval strupatým frňákem jako nějaké velké pravěké zvíře. Div jsem na obličeji necítil mírný, avšak smradlavý proud vzduchu, který vycházel do prostoru skrz houšť nosních chloupků.

Jormakka spal téměř bezzvučně. Oteklá hlava připomínala modročervenou bowlingovou kouli. Před třemi týdny ta hlava byla pod zadním kolem náklaďáku. Jormakkova levá noha visela neživě přes okraj postele. Až se probudí a nebude nohu cítit, obviní z toho ošetřující personál, který byl placen podle politického rozložení sil tak, že všechna místa vrchních sester získala strana středu.

Bylo poledne, ale v tom pokoji denní doby navzájem splývaly, ještěže jsem měl jakous takous představu o chodu světa díky nástěnným hodinám. Vzpomněl jsem si na grotesku, v níž se komik zachytil rafijí obřích hodin na vysokánské budově. Rafije nebyly s to udržet čas i komika zároveň, komik zvítězil. Pak bylo méně hodin než předtím. Přál jsem si vyšplhat na hodiny a přetočit rafije do let, kdy jsme byli s Kyllikki mladí, novopečení rodiče.

Cítil jsem únavu, ale neodvažoval jsem se usnout. Ztráty vědomí jsem se bál víc než čehokoli jiného. Kdybych zavřel oči, mohl bych se zase proměnit v dítě a pacienta moskevské nemocnice.

Vzpomněl jsem si na hrůznou příhodu z rána. Zkusmo jsem zahýbal pravou rukou, teď mé příkazy uposlechla.

Ráno bylo všechno jinak. Nabral jsem kaši na lžíci a pokoušel se ji dopravit do úst. Vzdálenost byla tak dvacet čísel. Lžíce se rozklepala a kaše vykydla na stůl, mně do klína a na podlahu. Břinknul jsem lžící do talíře a rozhlédl se do stran. Jokinenová předstírala, že nic neviděla. Soustředil jsem se a zkusil to znova. Upíral jsem zrak na lžíci s kaší a soustředil do ní veškerou svou sílu. Opatrně jsem lžíci zvedl, chvíli setrvala na místě. Jakmile jsem ji posunul o pět centimetrů, třas začal nanovo. Odhodil jsem lžíci na talíř a sevřel jsem ruku v pěst. Jokinenová přišla ke mně a nabídla se, že mě obslouží a nakrmí. Zapudil jsem slzy z očí a pronesl, že budu jíst sám. Pravou ruku jsem nechal být, položil jsem ji na podpěrku a lžíci jsem uchopil do levé. Náklad doputoval bez problémů pět čísel od hlavy. Nevěřil jsem, že se mi podaří vykonat zbylou cestu, a tak jsem vysunul rty co nejblíže k okraji lžíce a vrazil si kaši do pusy. Sousto bylo uprostřed ďábelsky horké a vyprsknul jsem ho, přímo mezi nohy. Stoupl jsem si, oklepával si spodky a křičel. Celý sál zašuměl napětím, jestli jsem žmolek stačil odstranit z rozkroku včas, nebo jestli jsem si svého nedostatečně fungujícího ptáčníka nespálil kaší definitivně.

Zahnal jsem ten zlý sen a vytáhl si zpod postele tašku, kterou mi z domova na mou žádost donesla sociální pracovnice. Všechno tam bylo. Magnetofon, gramatika, slovník, poznámkový sešitek a mobil.

Otevřel jsem sešitek v místě, kde jsem si zapsal podrobnosti související s obrácením mého syna na víru a důvody, jimiž to on sám vysvětloval. Zvládl jsem přečíst jen pár stránek, obsah byl nad síly člověka, který se právě vrátil na pozemský svět.

(s. 29 – 36)
Uživatelský kód a heslo počítače jsem si kdysi vyryl nožem na stěnu, ale pin kód mobilu nezapomenu nikdy: 2802.

Toho dne před více než dvěma lety finští lyžařští reprezentanti zabili mou manželku. Kyllikki si opakovaně stěžovala na bolesti v hrudi už o týden dřív, než Jariho Isometsu s bobřími zuby přistihli při dopingu. Tehdy se ještě nevědělo, že pod vlivem chemických zázraků lyžoval i Bohem vyvolený, do bahna propadlý vzor ideálu Mika Myllyllä. Kyllikki se až do poslední chvíle domnívala, že Isometsä je čistý jako jeho zuby a že náš Mika čerpá sílu z Otce na nebesích a z tréninkové základny v Tervanevě.

Dvacátý osmý únor mou drahou s konečnou platností připravil o klapky na očích a půdu pod nohama. V televizi dávali přímý přenos tiskovky k dopingovému skandálu na mistrovství světa v Lahti.

Seděli jsme s Kyllikki na pohovce v obývacím pokoji, přes ramena jsem jí přehodil šál a na malý stolek nachystal bylinkový čaj. Kyllikki si stěžovala na bolesti v hrudi hned od začátku programu. Bolesti na chvíli ustoupily, když ústřední trenér Kari-Pekka Kyrö odlepil unavený, ale sametový pohled od podlahy a vyslovil pravdu. Kamera vzala do záběru muže, který vypadal jako rozpláclý žabák, byl to šéf lyžařského svazu, Paavo M. Petäjä. Vzal jsem Kyllikki za ruku, protože jsem vycítil, že to nevydrží. Žabákovi se klepala spodní brada trojitého podbradku, zatímco hořekoval, že vedení nemělo sebemenší ponětí o tom, co se dělo. Po tomto prohlášení srdce, které už tolik vytrpělo během mučivého lahtského týdne, nevydrželo a konečně puklo. Kyllikki si strhla šál, přitiskla si ho k břichu a svezla se na podlahu.

Zatímco se novináři snažili z žabáka vymáčknout další výplody, já jsem vyťukával číslo na pohotovost, zajíkavě jsem oznámil adresu a s otevřenými ústy sledoval, jak Kyllikki chrčí na chlupatém koberci. Žabák se leskl potem, přijela sanitka, Kyllikki naložili, já jsem zůstal před domem jako pohozená lopata.

Když jsem se vrátil do bytu, žabák už ztichl. Ke slovu se teď dostal zmatený tlumočník, který ty chmurné věty překládal do angličtiny. Moje angličtina se vinou ruštiny zhoršila, pochopil jsem však aspoň to, že finské lyžování je hluboce zasaženo a lituje, že se za jeho zády takhle hrálo, ale svazové vedení prý vůbec nic netušilo. Lidem, kteří roky chodili fandit podél tratí, a především daňovým poplatníkům, kteří svým dílem podporovali tradičně oblíbený lyžařský sport, bude nutné hodně co vysvětlovat.

Kyllikki skonala o dva dny později.

Na pohřeb si vzpomínám mlhavě, ale z tryzny si pamatuju všechno. Syn mi byl oporou. Styděl jsem se. Zármutek se mi vrazil do nohou. Oči se mi potáhly slzavou blánou, skrz niž jsem viděl jen černé siluety. Siluety se zastavovaly přede mnou a něco říkaly. Znělo to jako laponština. Snědl jsem bez jakékoli chuti karelskou pečeni.Vykonával jsem strojové pohyby, které připomínaly jezení, syn do mě dloubal. Nesl jsem do pusy vidličku, na ní pyré a nerozpuštěnou hrudku másla. Ke kávě se podávaly listové šátečky s polevou, jaké jsme jídávali s Kyllikki při cestách do Tampere. Poleva mi ulpěla na horním rtu a pak skápla na kalhoty. Chtělo se mi umřít. Farář zacinkal lžičkou o pohár a odkašlal si.

Farář zašel před pohřbem k nám domů a vyptával se na Kyllikki, její povahové vlastnosti a postoj k životu. Nebylo mi do řeči a moc jsem toho nepověděl. Chabě a neurčitě jsem cosi objasňoval a nabídl mu šťávu z černého rybízu. Na stole ležela neuklizená hromádka novinových výstřižků o dopingovém skandálu. Na dveřích lednice byl obrázek do bahna propadlého Myllyly. Farář řekl, že na tryzně chce o nebožce podat nějaký celkový obraz. Každý střípek se může hodit, tvrdil a vyzvídal, co Kyllikki dokázalo rozesmát, co rozplakat. Nepamatuju si, co jsem odpověděl.

Do šumu mezi smutečními hosty farář znovu zacinkal. Díval se přes naše hlavy na zadní stěnu kaple, na fresku s Ježíšem přibíjeným ke kříži. Ježíš měl klidný výraz, přestože mu do dlaní a nohou zatloukali tlusté hřeby. Umělec vynechal muka, hněv, bolest i zlost, divák si je mohl doplnit sám. Farář sklopil zrak na smuteční hosty. Na stolku před ním stály dvě svíčky a fotografie Kyllikki, jak na okraji lesa trhá sasanky.

Farář začal. Mluvil o ženě, po níž se nám všem stýská a která velkou část svého života zasvětila houbám a finskému lyžování. Stiskl jsem synovi ruku. Kyllikki nepoznala hříbek od lišky, zato milovala Kirstin houbový salát. Farář řekl, že Kyllikki si potrpěla na suchý anglický humor. Syn mi položil ruce na ramena a sevřel je. Kyllikki neměla k humoru žádný vztah, byla od přírody veselá, mé světlo a jiskřička v temnotách. Farář pokračoval tvrzením, že milovaná osoba sice odešla, ale nadále žije mezi námi.

Nežije. Kyllikki je pryč, takřka ve dvoumetrové hloubce, krásné vlasy se rozpadají, měkké křivky sesychají a chřestí, červi se zavrtávají do očí, které ještě nedávno shlížely s obdivem na sasanky, uši rozpraskají a opadají jako listí kolem její šíje a ona už nikdy neuslyší, až řeknu: vstávej, drahoušku, káva už překapává. Nežije. Ani mezi námi, ani na věčnosti, ani v nebeských radostech, ani v pekelných plamenech.

Nakonec farář prohlásil, že se s naší milovanou znovu shledáme v druhém životě, oproštěném od starostí a zátěží zdejšího života. Neshledáme. S Kyllikki se už nikdy neshledáme. Ani doma, ani uprostřed jezer v Pyynikki, ani v lesku Petrodvorce, ani na květovaných prostěradlech. Ten druhý život není a nepřijde. Je pouze smrt. Studený písek, teplé krysy a kořání stromů deroucí se očními dírkami dovnitř.

Strčil jsem do syna. Vybízel jsem ho pohledem, udělej něco, braň čest svého otce a matky a vyhoď odsud hlasatele špatného svědectví, vlož se do věci, dej mu pěstí do nosu. Syn se na mě roztrpčeně díval a četl slova závěrečné písně obřadu. Píseň Duch pravdy jsme si s Kyllikki oblíbili, byla v knize jediná, která měla co říct.

Předzpěvák a farář spustili stísněně, úplně jako by šlo o bezvýznamná slova. Na počátku jsem si broukal potichu, ale od cesty světla jsem už zpíval silným hlasem a kladl jsem důraz na každé slovo, jako bych zatloukal hřebík do tlusté fošny. Duchu pravdy, veď nás. Ať nalezneme cestu světla. Veď naše kroky a nás nezatrať. Požehnej poznání našemu.

Po smutečním setkání se farář přišel rozloučit. Díval jsem se na něho přes slzavý povlak, podal mi ruku. Nepřijal jsem ji. Byl jsem plný slov, ale nedokázal jsem je vyřknout. Jarní slunce pronikalo velkým oknem do očí, viděl jsem Kyllikki, jak jede na lyžích sněhem, měla rozpažené ruce, vítr jí nadouval větrovku, ona se smála a cosi křičela, vítr a šustot lyží však její hlas překryly. Farář zastrčil odmítnutou ruku do kapsy a vytáhl poskládaný papír. Smutek chránil, jako rybářská kombinéza. Seděl jsem na ledu a zíral do černého otvoru, do farářových úst. Farář přečetl z papíru japonský výrok, v němž řeka protéká vsí a ani jeden den není stejná. Opojen výrokem podtrhl nevyhnutelný koloběh přírody, hru života a smrti. Čekal jsem, že syn se do toho vloží. Farář se rozplýval nad otevřenou krajinou před kaplí a prohlašoval, že jaro svým milosrdenstvím zastíní tmavou zimu a probudí k životu trvalky. Syn ani teď nic neudělal.

Odkráčel jsem k věšáku, vzal si kabát a vyšel ven. Zastavil jsem se teprve na rohu samoobsluhy. Ve výloze byla reklama na játrovou směs. Viděl jsem svou duši. Tuk, rýže, játra, rozinky, přísady. V mikrovlnce minuta, v troubě deset. Na rameni mi odněkud přistála ruka.

Se synem jsme šli domů.

Doma to vonělo bytem. Bylo uklizeno a mrtvo. Chtělo se mi najít Kylličinu noční košili a přičichnout k ní. Chtělo se mi být mladý a nespoutaný. Odšoural jsem se do kuchyně a stiskl tlačítko kávovaru. Kávovar chrčel. Došla v něm voda. Přesunul jsem se do ložnice a posadil se na okraj postele. Svalil jsem se na pelest. Strop se snížil, stěny se přiblížily k sobě, postel se vzdula. Posadil jsem se. Kontury se rozpíjely, okno se tetelilo na podlaze a připomínalo dvířka do podzemního sklípku, šatní skříň roztála na komodu, strop začal klesat, lehl jsem si na podlahu, podlaha povolila, propadl jsem se do vlhké jámy mezi shnilé brambory a rozměklé tuříny, krk mi ucpávaly velké žmolky. Bylo jich moc a vyhřezly ve třech gejzírech. Syn uklidil zvratky a odvedl mě umýt. Držel mě v podpaží, tak jako jsem držel já jeho, když byl malý, vzal ručník, posadil mě na saunovou stoličku a otíral mi chlístance z oblečení. Chtělo se mi roztopit saunu a udělat spoustu páry. Chtělo se mi sedět se synem na lavici a kroutit palci na nohou. Chtělo se mi rozbít nábytek. Zvedl jsem se ze stoličky a podíval se do zrcadla. Vdovci jsou oškliví a smutní.

Syn seděl na pohovce v obývacím pokoji a vypadal cize. Toužil jsem po vůni kávy. Kyllikki vařila kávu třikrát denně. Donesl jsem dva hrnečky na stolek a na talířek položil dvě sušenky. Syn místo na mě se díval jinam, tak jako jsem se díval jinam já, když on byl v pubertě. Syn nechtěl koukat na zmateného starce, tak jako já jsem tehdy nechtěl koukat na zmateného mladíka.

Před krbem jsem nakupil všechny články o lyžování, které Kyllikki nasbírala. Navrhl jsem synovi, že je společně spálíme, ale on neodpověděl, nýbrž si vyhrabal z tašky cédéčko a zasunul ho do přehrávače.

Ozvalo se vytí, z něhož se začaly vydělovat temné a hluboké mužské hlasy. Syn sdělil, že ti muži jsou mniši a starobylým jazykem velebí Boha. V následující písni přibyl další pár mnichů. Teď už jich bylo dle mého názoru ažaž. Muziku jsem vypnul. Syn ji dálkovým ovladačem zase pustil. Vytáhl jsem kotouč z přístroje, zastrčil do krabičky a zeptal jsem se syna, proč chce právě teď takovou hudbu pouštět. Řekl, že poslední dobou poslouchá mnišskou hudbu každý den po práci, protože mu to přivádí myšlenky k základním otázkám. Odešel jsem na dvorek za domem. Sousedův přívěsný vozík přetékal harampádím. Soused si myslel, že tohle všechno se mu někdy bude hodit a nic nevyhazoval. Já jsem byl připraven vyhodit do odpadního kontejneru všechno. V mém bytě byl neznámý muž, který se vydával za mého syna. Tentýž muž se vetřel na tryznu za Kyllikki a zabral místo mému synu. Syn by farářovo řečnění ukončil, tenhle člověk však neudělal vůbec nic.

Vrátil jsem se dovnitř. Muž nadále seděl na pohovce. Přikázal jsem mu, ať jde pryč a odvede s sebou i tu bandu mnichů. Muž se zvedl, zamířil ke mně. Ucouvl jsem o pár kroků a ze stolku jsem vzal bezšňůrový telefon. Řekl jsem, že pokud neodejde, zavolám policajty. V očích se mu zaleskly slzy. Sebral si tašku a odešel.

Uklidnil jsem se a v krbu jsem spálil všechny Kylličiny články. Příští týden jsem všechny hořčice Karpaasi, které nakoupila Kyllikki, poslal poštou Harrimu Kirvesniemimu, Jarimu Isometsovi a Miku Myllyllovi na jejich domácí adresy. S připsaným textem: Polijte se svým výrobkem sami, vzali jste mé ženě víru v čistý sníh.

2802. Kód přijat. Vyťukal jsem dlouhou řadu čísel, poslouchal jsem tón. V Petrohradu nebyl zájem slyšet pravdu.