Kari Hotakainen (nar. 1957) patří v současnosti k nejvýznamnějším finským spisovatelům. Každá jeho nová kniha je literární událostí. Na jaře mu vyšel román Slovo boží, ale do Prahy přijel na krátkou návštěvu představit svou předposlední knihu Role člověka, kterou v překladu Vladimíra Piskoře vydalo letos nakladatelství dybbuk.

iLiteratura: Naposledy jste byl v Praze na knižním veletrhu v roce 2006. Co nejvýznamnějšího se od té doby ve vaší literární kariéře událo?
Kari Hotakainen: Nejvýznamnější byla asi změna nakladatele. Od roku 1982 jsem své knihy vydával v největším finském nakladatelství WSOY, ale v roce 2008 jsem odtamtud odešel s tehdejším šéfredaktorem T. Siltalou, který si založil nové nakladatelství. Měl jsem pocit, že menší nakladatelství pro mě bude vhodnější.

iLiteratura: Publikoval jste nejrůznější žánry – na počátku básně, později divadelní i rozhlasové hry, knihy pro děti, krátké prózy i romány… Který z těch žánrů je vám nejbližší?
Kari Hotakainen: Opravdu jsem psal všechno možné. V této chvíli je mi nejbližší román, protože do něj si vlastně můžete napsat všechno: dialogy neboli divadelní hru i lyrické pasáže, takže vlastně poezii. Román je v jistém smyslu syntézou veškerého psaní.

iLiteratura: Nestýská se vám po psaní poezie?
Kari Hotakainen: Vydal jsem čtyři básnické sbírky a mám pocit, že už toho teď víc nebude. Když jsem si před nedávnem pročítal ty první sbírky, dospěl jsem k názoru, že to vlastně nejsou básně, ale desetivteřinové povídky.

iLiteratura: Velký mezinárodní ohlas jste zaznamenal až románem Na domácí frontě (č. 2006) – dostal jste za něj cenu Finlandia i cenu Severské rady, byl přeložen do dvaceti jazyků. Máte pocit, že od té doby už je snadnější prorazit na mezinárodní scénu?
Kari Hotakainen: Román Na domácí frontě nebyl průlom jen mezinárodně, ale hlavně ve Finsku. Prvních patnáct let jsem za knihy nedostával skoro nic a téhle se prodalo přes sto tisíc výtisků! Vůbec jsem to nechápal. Pojem mezinárodní úspěch je navíc velmi problematický – neexistuje nic jako mezinárodní téma. Je třeba psát o místních problémech. Kromě toho pozice finského spisovatele je z mezinárodního pohledu asi jako pozice mravence v mraveništi. Ale my mravenci jsme pilní…

iLiteratura: Jak moc se tedy překládají vaše další knihy?
Kari Hotakainen: Ohlas knihy vždy záleží na cílové kultuře, ale hlavně na tom, jak dobrý je překlad. Švédský překlad Na domácí frontě byl velmi dobrý, pak se do severských jazyků překládaly i další moje romány, např. Chrám sv. Izáka nebo Role člověka. Ale u Izáka je třeba čeština jediný neseverský jazyk, do kterého byl tento román přeložen.

ilLiteratura: Váš předposlední román, Role člověka, je první částí většího celku – jde o trilogii?
Kari Hotakainen: Je to tematický celek, v každém díle vystupují jiné postavy, ale všechny knihy spojuje téma: ekonomika, peníze a změny v pracovním životě, k nimž došlo za posledních zhruba 30 let. Snažím se zachytit, jak se Finsko i celý svět proměnily za tu dobu, co jsem dospělý. Ale trilogie je asi moc nadnesený výraz, tohle slovo mají ve Finsku vyhrazené jiní autoři a označuje velký epický útvar.

iLiteratura: Jedním z hlavních témat Role člověka je to, jak vidíme své blízké a jejich život, co je pravda…
Kari Hotakainen: Pravd je vždycky tolik, kolik je úhlů pohledu.

iLiteratura: A co hlavní postava knihy – Salme Malmikunnasová? Má nějaký skutečný předobraz?
Kari Hotakainen: Salme je kombinace mé matky, otce, tet a taky mě, vlastně všech starých lidí, kteří mají dospělé děti.

iLiteratura: I když se často věnujete velmi závažným otázkám, v textu se vždy najde humor. Jaký humor máte rád vy sám?
Kari Hotakainen: Mám rád humor, který v sobě má i tragickou stránku. Nemám rád humor pro humor.

iLiteratura: Zajímala by mě ještě jedna věc: v mnoha vašich románech vystupují postavy se stejnými křestními jmény – Pekka, Maija, Helena, Sini… – proč používáte stále tatáž jména? Jsou to jakési „prototypy“?
Kari Hotakainen: No, asi prostě nedokážu vymyslet nová jména. Ale dobře, že jste si všimla, začnu si na to dávat pozor. Nemůžu přece až do smrti používat stejná jména…

iLiteratura: Z vašich knih je patrný zájem o svět filmu (např. Buster Keaton: život a činy, Srdeční záchvaty aneb tak se točil Kmotr) a některé byly zfilmovány. Podílel jste se nějak na vzniku těch filmů?
Kari Hotakainen: To filmové téma jsem opravdu na počátku 90. let zpracovával, ale už je to uzavřená záležitost. Na adaptacích jsem se nijak nepodílel. Ani jsem nechtěl, protože se k hotové knize už vlastně neumím vracet. Kniha, když je dopsaná, odchází do světa, tak jako dítě odejde od rodičů. A potom už je volná.

iLiteratura: A jak jste byl pak s výsledkem spokojen?
Kari Hotakainen: Natočily se dva filmy – Klasik a Na domácí frontě. U Klasika jsem si opravdu nikdy nepomyslel, že by z toho mohl být film. S Frontou je ten problém, že to udělali jen z pohledu Mattiho, hlavního hrdiny, je to tedy vlastně jen jakási verze knihy, a to zcela bez humoru. Dobře, v pořádku, já jsem ten scénář četl a film pak viděl, ale bylo mi to cizí.

iLiteratura: Letos ve Finsku vyšla druhá část té tematické trilogie – Slovo boží, v níž dál řešíte roli peněz v dnešní společnosti a taky to, co se za ně pořídí. Co vás na tomto tématu zajímá nejvíc?
Kari Hotakainen: K penězům máme všichni nějaký vztah, ať už jich máme málo nebo moc, jsou hybateli tolika věcí. Za peníze se toho pořídí dost, ale nejzajímavější je to, co se za ně pořídit nedá. O tom bude třetí kniha. A taky o změnách ve vztahu k práci, k penězům. V prvním románu jde o 7000 euro, ve druhém o 17 000, ve třetím půjde asi o 8 euro a 30 centů.

iLiteratura: A jaký vztah k penězům mají spisovatelé? Jinak řečeno: být spisovatelem je podle vás poslání, zaměstnání nebo řemeslo?
Kari Hotakainen: Je to poslání, ale i spisovatel chce za své dílo peníze – stejně jako bankéř, uklízečka nebo učitelka.

iLiteratura: V současnosti patří ke spisovatelskému povolání i veřejné vystupování. Jsou setkání se čtenáři podle vás důležitá, nebo je to jen nutná formalita?
Kari Hotakainen: To záleží na povaze. Pro někoho je veřejné vystupování velmi obtížné, jiní to milují. Já se to snažím přežít. Pomáhá mi hodně myšlenka Milana Kundery: „Všechno je v pořádku do té doby, dokud je román lepší než jeho autor.“ Takže nejdůležitější je čtenáře nadchnout textem, ne sebou samým.

iLiteratura: A je rozdíl vystupovat ve Finsku a v cizině?
Kari Hotakainen: To se těžko srovnává. Ani s finskými čtenáři vlastně nemluvím – na takové besedě máte vlastně jen dva typy reakcí: „hróóózně se mi to líbilo“ nebo „vůbec se mi to nelíbilo“. Občas dostanu přes nakladatelství nějaký dopis, ale moc toho opravdu není. V zahraničí na takovou besedu navíc přijdou většinou jen lidé, kteří mají rádi Finsko nebo Sever obecně, ale co já vím, jak by se to líbilo instalatérovi z pražského předměstí?

iLiteratura: Sledujete mimochodem tvorbu svých finských kolegů? Existuje někdo, jehož texty máte rád, koho byste třeba doporučil?
Kari Hotakainen: Moc toho přečíst nestíhám, ale myslím, že mezi současnými autory patří k zajímavým vypravěčům Tuomas Kyrö.