Tady je Jukka Hopeaniemi, dobrý den. Můžem si tykat? Můžem. Tedy ty můžeš taky. Pamatuješ si na mě? Jsem Uljasův syn.

Á. Počkej chvilku. Mám zrovna vajíčka tamhle na pánvi.

Pauza, při ní se z druhého konce ozývá škrabání, klepání, prskání, běžné zvuky, které teď Hopeaniemi rozhodně není s to poslouchat. Smažení vajec se v daný okamžik jeví jako všední, takřka nepatřičná činnost, která bez odkladu musí ustoupit něčemu mnohem závažnějšímu. Zato pro člověka, který si ta vejce smaží, je pauza důležitá: zatímco obrací volská oka, hlava mu chrastí poznatky, pocity, vzpomínkami a představami, uběhne chvíle, než si uvědomí, kdo mu volá. Muž, jehož naposledy viděl na Uljasově pohřbu, ale také včera na obálce časopisu Ekonom. Muž, jehož poprvé viděl jako kluka s lněnými vlásky, kterak pomáhá svému otci Uljasovi ze zadního sedadla služebního vozu.

Ano?

Takže tady je Jukka Hopeaniemi. Syn Uljase. Tedy Starouše.

Paměť mi slouží.

Můžu vynechat řečičky? Můžu. Jde mi o velkou věc. Vím, že jsi v důchodu, ale ve jménu svého otce tě prosím, abys to zvážil.

Co?

Zůstal jsem tu viset. Určitě jsi četl a viděl zprávy, že vybuchla ta islandská sopka. Letecká doprava se zastavila. Jsem na severu. Musím se odsud dostat.

Tak? Okamžik!

Ozve se zarachtání. Přizvednutí pánve z plotny. Drhnutí vařečky. Souhlasné zamručení. Vejce se patrně smaží zprudka. V Hopeaniemim stoupají otáčky, ale rychle je nechá opadnout. Dobrá. Chlap si chystá samotářskou snídani. Hopeaniemi si už léta nedělal snídani sám, ale důležitost toho úkonu vycítí. Dobrá snídaně potěší, a jaká by to byla snídaně, kdyby neobsahovala dvě vejce na špeku, nijaká. Tuky a cukry, radosti osamělého člověka. Kdo mi dal právo ony radosti zlehčovat kvůli vlastní záležitosti, no já přece, takže: odlož, Armasi, všecko stranou a soustřeď se na tohle.

No vida. Máme vajíčka hotová. No?

Vezmeš si z Koncernu jaguára a naložíš se s ním na vlak, zítra budeš tady. Potom pojedeme přes noc do Helsinek.

No, no. Dělal jsem řidiče v Podniku tvého otce, ale ve službách Koncernu jsem nikdy nebyl. Určitě tam máte vlastního šoféra.

Můžu mluvit na rovinu? Můžu. Je to tlučhuba. A moc mladý. Situace vyžaduje staršího člověka a nemluvnost. Nalož, Armasi, auto na vlak a přijeď sem.

Kam?

Sem, kde nic není. Na sever.

Jak moc na sever?

Z Helsinek dobrých tisíc kilometrů. Saariselkä.

Hele, já už nepojedu ani metr. A už vůbec ne tak dlouhou štreku.

Starouše jsi přece taky vozil všude možně. Například sem.

Jak jsem říkal, dělal jsem u něho. Teď jsem v důchodu.

Dobře ti zaplatím.

Už to nezvládnu. Vem si taxík.

Nemůžu být s neznámým člověkem sedmnáct hodin ve stejném prostoru.

Ale.

Sedm minut je maximum. Potom začne mluvit. I ten jeden mluvil z letiště Ivalo celou cestu až sem před barák.

Kdo?

Ten taxikář. Jsou prostě takoví. Nemám na to, poslouchat prázdné řeči. Vozíval jsi Starouše a vím, že ty jsi určitě nebyl ten, kdo mluvil.

Kdepak, takhle nejedu. Jeď vlakem.

Ten je veřejný.

Jeď nočním. Vyspíš se a ráno budeš na jihu svěží.

Pojedu s tebou a budeme mluvit na vysoké úrovni. Tak kolik?

Není všecko za peníze.

Nedělej ze sebe trubadúra. Připravuješ mě o drahocenný čas. Jasně že za peníze pojedeš. Musíš jíst stejně jako ostatní.

No, v poslední době toho moc nesním.

Nech toho, tohle není moje vina. Já tu islandskou sopku neaktivoval. Armasi, kdyby to bylo v mé moci, už bych tu sopku pochcal, abych ji uhasil. Omluvíš mě, že tak mluvím? Omluvíš. Do prdele, pozítří ráno mám naživo mluvit v televizi.

Vždyť v televizi nikdy nebýváš.

Brzy budu.

Proč?

To ti nemůžu říct. Nebo můžu. Ale ne teď. Armasi, měj rozum a nastartuj ten bourák.

Z druhého konce se nic neozývá, Hopeaniemimu v uších šumí pouze vítr. Ten dobrák si dal pauzu, říká si Hopeaniemi, používá nejdůležitější nástroje herců a obchodních konzultantů. Vykutálený důchodce, no jo, to mi tak scházelo, dumá Hopeaniemi a křičí haló. Ozývá se jen supění vyvolané celoživotním kouřením. Tedy supění Armase Kallia, řidiče na penzi. Vozil jeho otce Uljase neboli Starouše celý svůj život, odhadem asi tak půl druhého milionu kilometrů.

Armas stojí vedle sporáku ve svém paneláku a dívá se na smažená vajíčka, která ještě trošku pobublávají na horké pánvi. Je na rozpacích, neboť místo povědomé vůně vajíček cítí v nosních dírkách pach peněz, stejně silně voní jedině čerstvě uvařená káva nebo čerstvá bazalka. Naposledy cítil stejný pach tehdy, když bankovní investiční poradce nabídl jemu a jeho zesnulé manželce investování do fondů, jejichž výnos měl být přinejmenším osm procent ročně. Armas vnímá malomyslnost na druhém konci linky, ale nepustí ji k sobě, nechá Hopeaniemiho poslouchat, jak mu píská v krku. Nechá čas ubíhat, písek sypat, sluchátko vlhnout, nervy napínat. On má čas, on je důchodce. On ví, že Hopeaniemi jen tak někoho za řidiče přes celou zemi nesežene. Armas je jediný. Tak maličkým se stává velký svět.

Armas si uvědomuje, že prodává vzácné zboží, a dík za to patří islandské sopce, jejíž jméno je nemožné vyslovit nahlas a která vnáší do mysli Boha, jehož jméno se nesmí brát nadarmo. Digestoř hučí a částečně překrývá onen cvrkot, který se mu ozývá v mozku, protože Armasovi dochází, že Hopeaniemi musí mít opravdu zvláštní důvod, proč se uvolil vystoupit v televizi. Ten chlap je všude jinde, ale jen ne v televizi.

Najednou Armasovi svitne, jak má jednat.

Haló.

Poslouchám, velevážený pane řidiči. No?

Musím si to promyslet. Zavolám ti za chvíli.

Kdy? Věc spěchá.

Za chvíli.

Jak dlouho potrvá tvoje za chvíli, Armasi?

Hodinu.

To není za chvíli.

Pro mě ano.

Dobrá. Počkám.