O prodeji svého života jsem přemýšlela celou cestu vlakem domů. Udělala jsem správně nebo špatně? Při prodávání příze si člověk takové otázky klást nemusel, protože věděl, že zákaznice bude mít z vlny svetr a my rozdíl mezi velkoobchodní a maloobchodní cenou. Všichni budou spokojení.

Teď se ovšem do mysli vkrádaly všelijaké pochmurně laděné myšlenky, které mají i pravé pojmenování – morální otázky. Bůh nám je seslal, jelikož sám nestihne být všude. Nebyla jsem zvyklá o něčem takovém přemýšlet, s Paavem jsme žili víceméně přímočarý a prostý život. Seděla jsem u okna a říkala si: Salme, pouštíš se teď do něčeho, o čem často píšou v ekonomických časopisech – do rizika.

Ale couvnout, to se nehodilo, to by se mi příčilo. Vzpomněla jsem si, jak jsme jednou s Paavem nakoupili ve velkoobchodu várku fialových a oranžových přízí i navzdory riziku, že lidi zatím nebyli připravení na veselý, barevný svět. Prodávali jsme tu přízi dlouho, ale ani jednou mě nenapadlo, že bych ji vrátila nebo prodala se ztrátou. Byl by to pokořující ústupek šedivým barvám.

V jídelním voze jsem si koupila kávu a nejdražší zákusek. Chtěla jsem oslavit, že jsem poprvé v životě prodala něco, na co nešlo sáhnout. Od dětí a postranním pozorováním tohohle nového světa jsem věděla, že se prodává spousta neviditelného zboží, ale nikdy bych si nedokázala představit, že někdy něco takového sama zpeněžím.

O velkých věcech má člověk chuť hned povědět svým nejbližším, ale to já teď nemohla. Po návratu domů jsem řekla Paavovi, že s ohledem na okolnosti se Heleně daří dobře a že jsem vymyslela způsob, jak dceřinu situaci vylepšit. Paavo přikývl a zmizel v kůlně.

Chtělo se mi brečet. Plakat uvnitř v domě jsem si netroufla a vyšla jsem na zadní dvorek. Z očí mi vytryskly slzy, ale nevydala jsem ani hlásku. Během pěti minut jsem vyschla do provozuschopného stavu.

Zatelefonovala jsem z našeho společného mobilu panu spisovateli a dohodla si s ním schůzku na příští týden u jedné odlehlé benzinky na půl cesty mezi naší vsí a hlavním městem. Paavovi jsem namluvila, že pojedu na výlet s místním spolkem pletařek, zbaštil mi to i s navijákem. S členkami spolku jsme totiž menší výlety po okolí podnikaly i dříve.

Spisovatel mě na schůzce vybízel, ať jsem co nejotevřenější a co nejvíc hovorná. Knížka je prý taková přechodná forma mezi krávou a prasetem, pojme do svých útrob obrovské množství života, který stráví, rozmělní a přežvýká. Ve výsledku toho procesu se pro čtenáře na opačném konci objeví vydatný a hutný špalík prvotřídního biosalámu v přírodním střívku. Ta jeho řeč plná přirovnání se mi vůbec nelíbila, napadaly mě přitom trapné a stud vyvolávající představy, ale kvůli všem těm penězům jsem slíbila, že budu vyprávět.

Samozřejmě jsem měla strach, když jsem seděla u stolu na ošklivé benzince, před sebou malou kávu a diktafon, ale strach mírnilo, že vedle přístroje ležel úhledný balíček dvou a půl tisíc eur. Spisovatel poznamenal, že peníze by bylo nejlepší sklidit ze stolu, aby u personálu benzinky nevyvolávaly falešné představy. Měla jsem chuť odseknout, že když už věci dospěly takhle daleko, tak mě něčí falešné ani oprávněné představy vůbec nezajímají.

Spisovatel se mi podíval do očí a řekl, že přístroj je puštěný, dejte mi váš život.

A já jsem mu ho dala.

Do diktafonu jsem vylíčila všecko tak, jak se událo. Popsala jsem naprosto přesně, jak probíhal můj život, Paavův i mých dětí. V mém vyprávění nebylo jediné slovo, které by nebylo čirá pravda, takže bych řekla, že nemohlo být nijak těžké přepsat všecko na papír. Takhle jasný příběh nejde napsat mylně nebo špatně.

Jmenuju se tedy Salme Malmikunnasová a mám čtyři děti. Jedno z nich zemřelo ve čtyřech letech, ale doposud je to moje dítě. Mám jednoho muže, Paava, vždycky jsem ho měla a mít budu, přestože teď nemluví. Narodily se nám dvě holky a dva kluci, tak nám přálo štěstí. Ach, kéž by ten jeden nesedl na tříkolku a nesjel s ní do žumpy. Ti chlapi, co vyváželi fekál, si šli zakouřit a nechali otevřený poklop. A zrovna tam musel kluk zajet. Nemůžu o tom mluvit, protože řeč ho přivolá a posadí tady ke stolu a já začnu přemýšlet, kolik by mu dneska bylo a čeho by v životě dosáhl. Odpusť, Heikki, ale já tě nechám v té jímce.

Na počátku jsem měla říct, jaký je rozdíl mezi lží a pravdou. Lež zůstává v hlavě. Je jako migréna. Zato pravda je jako bumerang. Zasáhne čelo, pěkně vás vyburcuje a pokračuje odtud k obzoru. Pravdu nikdo nevlastní. Mluvím o tom proto, že mám s lhaním špatné zkušenosti. Doufám, že to, pane spisovatel, vezmete vážně. Jestli začnu lhát, skoro celá se ztratím. Lhaní znamená něco jako ztracení se. Obrysy se vytratí a rázem se ocitnete ve velkém světle, neboli nikde. Bumerang vás praští do čela a přivede nazpět do světa barev.