Jak část rakouských spisovatelů pochopila, že tupá oddanost politikům vede do pekel

V úterý 15. března 1938, krátce před 11. hodinou ranní, pronesl Adolf Hitler z balkonu vídeňského Hofburgu, sídla habsburských panovníků, svou "zprávu dějinám", v níž odhalil nové poslání Rakouska. Mělo se stát baštou německého národa a třetí říše. Čtvrt milionu Vídeňanů shromážděných na náměstí Hrdinů zaburácelo. Nadšením.

Politickou reprezentaci vylhávající se z vlastní minulosti má každý národ. Tak i v poválečném Rakousku se lidem volení zástupci snažili vyretušovat skvrny, jež ulpěly na jejich zemi. V napětí mezi vytěsňováním vlastní minulosti a jejím samovolným prosakováním do každodenního života se odvíjely dějiny Rakouska dvacátého století.

Trpěli jsme, trpěli
Nejprve bylo třeba skoncovat s literáty, umělci a vědci, kteří unikli před válečnými běsy za hranice. Jen ať si dál hoví ve svých křesílkách, nechal se slyšet tehdejší ministerský předseda a pozdější spoluzakladatel Rakouské lidové strany Leopold Figl. Ať zůstanou, kde byli ve chvíli, když druzí trpěli ve jménu Rakouska. Tato výzva byla určena Franzi Werfelovi, Hermannu Brochovi, Robertu Musilovi, Stefanu Zweigovi či Ödonu von Horváthovi, autorům, kteří spolukonstituovali podobu slovesného umění (najmě románu) 20. století a svým dílem dokumentovali rozpad rakousko-uherské monarchie. V očích svých obyvatel se Rakousko stalo obětí nacistického Německa. Rakouští politici hovořili o "násilném připojení" či "znásilnění", a ve snaze určit jakýsi "nulový bod", k němuž by se nové Rakousko mohlo vztahovat, se snad až příliš rychle vzdali otázky vlastního podílu na válečné pohromě. A jako země, která musela "snášet útrapy války", požadujeme válečné reparace, rezolutně vyjádřil stanovisko své země lidovec Figl. Konrad Adenauer prý na Figlův "oprávněný nárok" odpověděl, že by mu mohli poslat Hitlerovy nohy, čímž velmi nediplomaticky, ale o to trefněji shrnul mezinárodní postoj k rakouskému válečnému angažmá. Tato citlivost na "okaté" zapomínání se projeví i o mnoho let později, když v čele "Mozartovy vlasti" stane Kurt Waldheim, bývalý člen trestného komanda na Balkáně.

Idyla pod Alpami
A kde zůstala literatura? Ani rakouští autoři se neubránili "zapomínání" a tento proces se zastavil až v polovině sedmdesátých let. Na rozdíl od Spolkové republiky Německo, kde se politická i kulturní sféra téměř okamžitě společensky i individuálně vyrovnává s válečnou zkušeností - stačí připomenout romány Heinricha Bölla, Güntera Grasse nebo Siegfrieda Lenze - se v Rakousku až do šedesátých let "zabarikádovali" autoři, jejichž poznávacím znakem byl epigonální klasicismus a provinčnost. Pohled do seznamu členů rakouského PEN klubu prozradí, že ještě v roce 1955 v něm působilo nejméně deset autorů, kteří vítali Hitlera a připojení "Východní marky" k velkoněmecké říši, jako například křesťansky orientovaný literát Max Mell, který byl přijat v roce 1940 do NSDAP a o čtrnáct let později dostal rakouskou státní cenu za literaturu, jako by jeho pronacistické angažmá bylo jen malým duchovním škobrtnutím. Tehdejší ikona rakouské prózy Alexander Lernet-Holenia, onen prezident rakouského PEN klubu, který v roce 1972 demonstrativně odstoupil z funkce na protest proti udělení Nobelovy ceny za literaturu "tomu komunistovi Böllovi", ovládl literaturu v padesátých letech tak zásadně, že Hans Weigel v roce 1951 ironicky konstatoval, že "poválečnou rakouskou literaturu tvoří jenom dva autoři: Lernet a Holenia". Tematicky byl i v literatuře nalezen jakýsi "nulový bod". Zatímco politici udělali "tlustou čáru" za minulostí, literáti se obrátili právě k ní, pochopitelně k minulosti předválečné: "Nemáme zapotřebí koketovat s budoucností a vytvářet mlhavé projekty, my jsme v nejlepším a nejhodnotnějším smyslu vlastní minulostí," pronesl ve slavné řeči Lernet-Holenia v roce 1945. A když si ještě připomeneme glorifikaci z úst hvězdy meziválečného vídeňského filmu Williho Forsta o Rakousku jako romantické zemi modrého Dunaje a hudby, dostaneme idylický obraz "vykleštěné" historie. Popisnost nahradila introspekci, provinční kulturalismus zase modernost.

Nenávistná láska
Generaci autorů, jež spatřila světlo světa ve dvacátých letech, například Ernst Jandl, Hans Carl Artmann nebo Paul Celan, a která svůj projev opírala právě o modernost a niternost prožitku, zůstaly po válce dveře rakouských nakladatelských domů - "okupovaných" vlastenci - zavřené. A tak byli nadějní literáti, kteří se odmítali podílet na klišé o rakouské idyle, nuceni svou tvorbu publikovat buď v malonákladových časopisech, nebo se vydat do Německa. Mladé autory začne rakouská veřejnost vnímat až poté, co si získali věhlas za hranicemi, což platí i pro Ingeborg Bachmannovou nebo Petera Handkeho. Právě oni dva se výrazně vyjádřili k Rakousku a k jeho historii tím, že zvolili emigraci. Bachmannová strávila větší část života v Římě a Handke odešel nejprve do Německa a poté se usadil ve Francii. Nicméně každý, kdo odešel, si určitý vztah ke své vlasti podržel. Tento vztah Rakušanů vůči vlastní zemi bývá označován jako Hassliebe, tedy cosi jako nenávistná láska. Bachmannová vzpomíná ve stejnojmenné povídce na "město vrahů a bláznů", čímž má na mysli korutanský Klagenfurt, a Handke se o své vlasti vyjadřuje jako o "mastnotě, po níž se mu chce zvracet".

Červená + černá = hnědá
První román, který připravil půdu pro rozchod s idylkou harmonického a kulturního Rakouska, se jmenoval Vlčí kůže; vyšel v roce 1960. Hans Lebert předvedl temnou atmosféru venkova a nepotrestaných válečných zločinů. Ani slovo o romantických horských zákoutích, povznášející hudbě nebo celonárodní sečtělosti. Jen drtivá a všudypřítomná bezmoc a zmar, venkovská tupost a brutalita: "Žijeme v zemi natěračských mistrů. Domy zelené, zdi růžové: všechno je tak přátelské... ale někdy se stane, že třeba červená a černá stečou dohromady a vznikne tak děsivě hnědá," napsal ve Vlčí kůži Lebert. V polovině osmdesátých let se k Lebertovu odvrácenému pohledu na vlast připojují vedle Franze Innerhofera i Gernot Wolfgruber, Michael Scharang, Elfride Jelineková či Helmut Zenker. V jeho románu Kassbach aneb Obecný zájem o morčata (1974) se motiv všudypřítomnosti fašismu v poválečném Rakousku objevuje snad nejtíživěji. Kassbach, odporný typ člověka, bývalý nadšený bojovník v nacistické armádě, se s koncem války nezmění a každý jeho čin upomíná na touhu po naplňování ideálů antisemitismu. Ostatně na sílící protižidovské nálady našich alpských sousedů ještě dnes upozorňuje vlivný esejista a spisovatel Robert Menasse. Otevřené projevy antisemitismu podle něho sahají dokonce na vrchol rakouského politického ledovce. Vrcholem rakouského "antiheimatrománu", jak se říká literárnímu žánru, v jehož centru stojí kritika nekritizovaných model Rakouska, například přírodních krás, občanské spořádanosti či rakouské uměnímilovnosti, je Thomas Bernhard, solitér, který se k zamlčovaným událostem rakouské historie opakovaně vracel. Jeho výroky z divadelní hry, jež nese stejný název jako ono vídeňské náměstí, na němž jeho spoluobčané vítali Hitlera, dnes patří k nejčastěji citovaným úryvkům moderní rakouské literatury. Nevybíravý slovník, kterým častuje svou zemi, její představitele i své spoluobčany, dokázal leckoho zvednout ze židle: "Rakušané všichni dohromady jako masa jsou dnes pouze brutálním a hloupým národem... šest a půl milionu statistů, které několik zločinných protagonistů, kteří sedí v Hofburgu, každý den ochromuje a nakonec přece jen opět svrhne do propasti..."

I my jsme debilové
Bezprostředně společenskokritický vztah literátů k politickému dění, jak ho můžeme znát z románů německých autorů Martina Walsera nebo Wolfganga Koeppena, byl rakouským psavcům dlouho cizí. Nejdramatičtější projevy končily ve sféře jazykových experimentů, o čemž svědčí avantgardní Vídeňská skupina, kde vnímání politické reality až na výjimky (Ernst Jandl) zcela chybí. Tradičně se literatuře našich sousedů vytýká, že uniká před skutečností, že hledá pohádkový řád staré monarchie (Claudio Magris) a že je schopna revoltovat nanejvýš v estetické oblasti. Od poloviny osmdesátých let se však řada autorů stále více zapojuje do veřejného života i mimo svou románovou tvorbu. Vedle Michaela Scharanga představují nový typ rakouského literáta zejména Josef Haslinger a již zmíněný Robert Menasse. Zatímco Haslinger ve své zásadní práci Politika pocitů precizně definuje stav současné rakouské společnosti a politické pakultury, Menasse často přechází k Bernhardovu slovníku a o vládě se vyjadřuje jako o bandě idiotů, rasistů a nelidů. Rakousko si prostě "našlo" své autory. Provládní deníky je denuncují, političtí představitelé se je pokoušejí ignorovat, ale jejich postoj je čitelný. A jak říká právě provokatér Menasse: "Musíme diskutovat, jak svrhnout vládu..." Kulturní obec nebo její část pochopila, že tupá oddanost politické reprezentaci vede do pekel. Zajímavé by bylo srovnání s Českou republikou, kde je komunismus, přestože padl, všudypřítomný. Handke si jednou na adresu svých rakouských kolegů posteskl, že "nechtějí revolucionizovat, nýbrž pouze upozornit", ale u nás se k neméně nebezpečné vlastní rudé minulosti a její idiotizaci společnosti nevyjadřuje téměř nikdo. V politické rovině došlo ke stvrzení legality Husákových pohrobků, což představuje ten nejodpornější handl, který se v této zemi uskutečnil. A obešlo se to bez demonstrací. Tady bychom si mohli vzít příklad z rakouských občanů, kteří ve stejném počtu, v němž vyšli vítat Hitlera, se více než po padesáti letech dostavili na náměstí Hrdinů, aby vyjádřili své odmítnutí volebního úspěchu strany Svobodných v čele s Jörgem Haiderem. Zbývá tedy jen konstatovat, že komunismus se v naší zemi roztahuje tak svobodně, že kdyby býval měl Bernhard tu smůlu a působil u nás, slýchali bychom z jeho úst výroky o České republice jako kloace Evropy, kde žijí miliony debilů.