Konec spílání Rakousku a věrnost experimentu, 1. část

Letos si připomínáme sté výročí narození Ilse Aichinger, která v Rakousku poprvé otevřela Pandořinu skříňku s válečnými zločiny, a Hanse Carla Artmanna, nejvšestrannější osobnosti tamní experimentální literatury. V únoru by se dožil devadesáti let Thomas Bernhard, 20. října oslaví pětasedmdesáté narozeniny Elfriede Jelinek. V jejich tvorbě se nejvýrazněji spojují oba stěžejní rysy literatury druhé republiky¹, které v různých obměnách působí dodnes. Následující studie je věnována těmto osobnostem rakouské literatury; její koncepci ostatně určila poetika jejich děl.

Ilse Aichinger: psaní po šoa

Ilse Aichinger si v listopadu připomeneme hned dvakrát: 1. listopadu uplyne sto let od jejího narození, 11. listopadu pak pět let od jejího úmrtí. Rodačka z Vídně v šestadvaceti letech vydala prvotinu Die größere Hoffnung (Větší naděje, 1948). Ta jako vůbec první román poválečné německy psané literatury tematizuje šoa. Toto mimořádné dílo zaujme zpracováním obtížné a pro Aichinger bytostně trýznivé látky; realistické, drastické momenty se v něm prolínají s lyrickými, snovými pasážemi. Děj se odehrává ve Vídni mezi anšlusem a dobytím města Rudou armádou a vyznačuje se autobiografickými rysy: hlavní hrdinka Ellen je napůl židovského původu, otec se jí kvůli kariéře zřekl, babička se stává obětí holocaustu. Vyprávěním z perspektivy dětí, jež si ze dne na den nesmějí koupit v cukrárně dort, se autorce podařilo ukázat zvrhlost nacistického režimu, který se nezastavil ani před vražděním těch nejslabších. Jednotlivé kapitoly představují stanice na cestě hrůzy i zmařené naděje: líčí marný pokus získat vízum, pátrání po tom, kam mizí dospělí, a co znamená Davidova hvězda, deportace, boj o život v zasypaném sklepě a shledání s milovanými mrtvými v okamžiku jejich smrti. Román rezonoval zejména v rámci (západo)německé Skupiny 47, jejíž představitelé jako Heinrich Böll nebo Günther Eich také zobrazovali válku jako zločin.

Ilse Aichinger studovala ve Vídni lékařství, roku 1947 kvůli psaní studium přerušila. Pracovala jako lektorka pro nakladatelství S. Fischer ve Vídni a ve Frankfurtu nad Mohanem, později se stala jeho kmenovou autorkou. Začátkem 50. let založila s Inge Scholl Vysokou školu designu v Ulmu, byla v kontaktu s mladými umělci i spisovateli z celého světa. V povídce Spiegelgeschichte (1949, č. Zrcadlový příběh, 1966), vyprávěné proti směru času – od smrti po zrození –, ztvárnila tabuizované téma ilegálních potratů v důsledku bídy a v roce 1952 za ni získala prestižní cenu Skupiny 47. Řada jejích rozhlasových děl, povídek či básní je situována do Rakouska. Ve své vlasti však autorka, která se z Německa do Vídně vrátila v roce 1988, vzbudila pozornost až pozdní tvorbou. Na přelomu tisíciletí psala sloupky, filmové recenze a eseje pro deníky Der Standard a Die Presse. V existenciálně zaměřeném díle se leitmotivicky opakuje její celoživotní trauma – smrt milované babičky (jež mimochodem pocházela ze Suchdola nad Odrou) a dalších příbuzných, které zavraždili nacisti. K tomuto tématu se naposledy vrací v roce 2005 v eseji Nach Mähren – ein Familienroman (Na Moravu – rodinný román).

Spílání Rakousku

Pozdní recepce díla Ilse Aichinger nebyla náhodná. Zatímco v Německu se brzy zformovala mladá protiválečná literatura, navazující na dílo pozdního expresionisty Wolfganga Borcherta, v konzervativní rakouské kultuře byla válka tabu. Začínající autoři píšící o válce tak zemi brzy opouštějí, vedle Aichinger jsou to i nejvýraznější osobnosti německy psané poválečné lyriky: Ingeborg Bachmann (1926–1973) a Paul Celan (1920–1970), autor nejnaléhavější básně o šoa, nazvané Todesfuge (1948, č. Fuga smrti, 1986). Kritická reakce na válku přišla v Rakousku až počátkem šedesátých let, kdy vzniká nejvýznamnější fenomén tamní poválečné literatury – Antiheimatliteratur (též schwarze Heimatliteratur, tedy černá vlastenecká literatura). Původně tento kritický literární proud, jehož nejvýznamnější představitel Thomas Bernhard (1931–1989) proslul originálním spíláním Rakousku, negoval triviální vesnický román. Tento žánr se formoval koncem 19. století a románový děj situoval zejména do prostředí Alp. Za druhé světové války se vesnický román ocitl v povážlivé blízkosti nacistické Blut-und-Boden-Literatur (literatury krve a půdy), když propagoval zvrácenou ideologii o čistotě germánské rasy a právu na (novou) půdu. Antiheimatliteratur tak kritizuje mýtus neviny, jímž se země až do devadesátých let minulého století snažila přesvědčit svět, že ve válce stála na straně obětí, ne vrahů. Tento postoj vedl k zakonzervování xenofobie a antisemitismu ve společnosti.

Jako první odhalil historickou lež o nevinné zemi hor Hans Lebert (1919–1993) v románu Die Wolfshaut (1960, č. Vlčí kůže, 1972). Ve vesnici s příznačným názvem Schweigen (Mlčení) dochází k záhadným vraždám; stopy vedou ke kolektivnímu zločinu z války, který se vesničané snaží skrýt. Ve stěžejních dílech antiheimatliteratur dochází k inverzi repertoáru triviální vlastenecké literatury: v Bernhardově tvorbě se počínaje románem Frost (1963, č. Mráz, 2007) namísto ráje na zemi setkáváme s nemilosrdnou přírodou, protagonisté nenarážejí na bodré vesničany, ale na primitivní, brutální individua. V debutu Elisabeth Reichart (nar. 1953) Februarschatten (Stíny února, 1984), jenž líčí skutečnou událost, se obyvatelé Horních Rakous podílejí na vraždění vězňů uprchlých z Mauthausenu. Román Die Kinder der Toten (Děti mrtvých, 1995), opus magnum Elfriede Jelinek, spojuje motiv válečných zločinů s démonizací přírody: v závěru knihy odkryje sesuv půdy ve Štýrských Alpách masový hrob. Protože Rakousko tutlá svou minulost, noří se z kolektivního nevědomí další vraždy; kromě děl nositelky Nobelovy ceny takto vyznívají i dystopický román Christopha Ransmayra (nar. 1954) Morbus Kitahara (1995, č. 1997) o alternativních dějinách, kdy je Rakousko po prohrané válce uvrženo do bídy, či kriminální román Roberta Menasseho (nar. 1954) Schubumkehr (1995, č. Čelem vzad, 1999) z česko-rakouského pomezí, odehrávající se v období kolem pádu železné opony. Gerhard Fritsch (1924–1969) v románu Fasching (Masopust, 1967) a především prózy Josefa Winklera (nar. 1953) obohacují repertoár antiheimatliteratur o radikální kritiku patriarchátu. Již v debutu Menschenkind (1979, č. Syn člověka, 2013), k jehož napsání autora vyburcovala sebevražda mladíků z rodné vsi vyvolaná homofobním prostředím korutanského venkova, používá Winkler dikci černých mší a napadá katolickou církev pomocí její vlastní obraznosti.

Postupně se fokus kritiky rozšířil z venkova na celou zemi. V povídce Ingeborg Bachmann Unter den Mördern und Irren (1961, č. Mezi vrahy a blázny, 1965) bývalí nacisté určují směr hovoru nejen u hospodského stolu. Brutalita války se promítá i do nočních můr hrdinky epochálního románu Malina (1971, č. 1996) a je jednou z příčin, proč protagonistka nemůže v racionálním světě obstát s uměním založeným na citech. I Bernhardova poslední díla, drama Heldenplatz (1988, č. Náměstí hrdinů, 1990) a román Auslöschung (1986, č. Vyhlazení, 1999), vyčítají Rakousku latentní nacismus a antisemitismus. Autor své literární tažení proti nenáviděné otčině dovedl až za záhrobí: v poslední vůli zakázal v Rakousku vydávat své knihy a uvádět své divadelní hry. Po dohodě s jeho bratrem Peterem Fabianem se v roce 1998 podařilo zákaz obejít založením mezinárodní nadace Thomase Bernharda; dnes spisovatel vévodí literárnímu kánonu alpské republiky.

Dozvuky a odklon od černé vlastenecké literatury

Dominance antiheimatliteratur končí v průběhu devadesátých let. Literatura už nemusí suplovat veřejný diskurs – spolkový kancléř Franz Vranitzky se v roce 1991 v parlamentu a o dva roky později na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě omluvil obětem za válečné zločiny spáchané Rakušany a přiznal spoluvinu země na druhé světové válce. V roce 1998 byla ustanovena komise historiků, jejíž závěry vyvrátily mýtus neviny a vedly k odškodnění obětí nacismu.

V tradiční podobě tak nejvýraznější směr rakouské poválečné literatury doznívá už jen v tvorbě Elfriede Jelinek, např. v dramatu Das Werk (2003, č. Dílo, 2017) o otrocké práci válečných zajatců na stavbě vodní elektrárny v Kaprunu, či ve Winklerových prózách, nejnověji v povídkách Lass dich heimgeigen, Vater, oder Den Tod mir ins Herz schreibe (2018, č. Táhni k čertu, otče aneb A tak s Tebou ve spojení ať vytrvám do skonání, 2020) o kontaminaci rodné půdy mrtvolou válečného zločince. Z Korutan pochází i slovinsky píšící autorka Maja Haderlap (nar. 1961). V autobiografickém románu Engel des Vergessens (2011, č. Anděl zapomnění, 2016) se vrací do dětství ve slovinské komunitě, kde se dospělí bojí mluvit o minulosti, protože se jejich příběhy plné odvahy i utrpení liší od hlavního narativu. Tématem knihy je slovinský odboj proti nacismu, jediný organizovaný odboj v Rakousku.

Jiné osobnosti antiheimatliteratur kritiku společnosti rozšiřují na Evropu, potažmo na celý svět. Představitelka nového realismu Reichart volí v románu Die unsichtbare Fotografin (Neviditelná fotografka, 2008) postavu úspěšné fotografky, jejíž zakázky v různých zemích umožňují příslušný kritický diskurs – ať už se jedná o znemožnění volného pohybu v Číně či brutalitu drogové mafie v Mexiku. Menasse si v románu Die Hauptstadt (2017, č. Hlavní město, 2019) se smyslem pro situační komiku i s ironií sobě vlastní bere na paškál národovecké zájmy jednotlivých členských států EU, jež podrývají ideu jednotné Evropy. Anna Kim (nar. 1977) svou tvorbu zaměřuje na traumatizované oběti různých jiných válečných konfliktů. V próze Die gefrorene Zeit (Zamrzlý čas, 2008), jejíž název evokuje okamžik, kdy hlavní hrdina naposledy viděl svou ženu, jde o genocidu albánského etnika v Kosovu. Román Die große Heimkehr (Velký návrat, 2016) se zabývá krvavými dějinami Korejského poloostrova. V próze Anatomie einer Nacht (Anatomie jedné noci, 2012) Kim líčí, jak se stále se opakující kolonizace Grónska osudově promítá do životů tamního obyvatelstva; její styl, v němž se střídá civilní popis všedního dne s metafyzickými vhledy do jiné dimenze, připomíná prolínání světů z děl Harukiho Murakamiho. Kosmopolitní tendence se projevuje i v románu Daldossi oder Das Leben des Augenblicks (Daldossi aneb Život okamžiku, 2016) naturalizované Vídeňanky Sabine Gruber (nar. 1963). Tato rodačka z Meranu dosud zpracovávala především rakousko-italskou problematiku, danou biografickými koordinátami – např. v historickém románu Stillbach oder Die Sehnsucht (Stillbach aneb Touha, 2011) –, její nejnovější kniha však zpracovává příběh válečného reportéra Bruna Daldossiho. Děsivé vzpomínky na války v Čečně, Iráku či na Balkáně mu znemožňují osobní život; přesto se vydává na Lampedusu, aby podal svědectví o nové humanitární krizi.

Při zpracování historických témat se vedle globalizace projevuje i opačná tendence, při níž v centru zájmu literatury zůstává Rakousko. Téma druhé světové války se neustále vrací, ale současní autoři ho ztvárňují jinak. Jako pouhou aluzi na tradiční topos vytlačování historické viny z kolektivního vědomí lze chápat motiv každoročního pálení (starých) věcí v románu Michaela Stavariče (nar. 1972) Brenntage (2011, č. Dny ohňů, dny spálenišť, dny popela, 2016), který zejména nabízí příběh o dospívání; dozvuky války nicméně přispívají ke katastrofě, k níž děj směřuje. Za groteskní antiheimatroman lze označit Königreich der Schatten (2013, č. Království stínů, 2015): kontrastivně pojaté příběhy dvou řeznických rodů začínají v Československu a ve Vídni, protnou se na bojišti druhé světové války a končí se sekáčkem v ruce na veletrhu v Lipsku. Jatka jsou šifra minulosti Evropy, i když kniha jako celek je především persifláž literární branže. Naopak s vážností k tématu války přistupuje představitel psychologické prózy Arno Geiger (nar. 1968) ve svém zatím posledním románu Unter der Drachenwand (Pod Dračí stěnou, 2018). Ten se odehrává během roku 1944 u jezera Mondsee a nabízí mozaiku příběhů obyčejných lidí, kteří se snaží přežít válku; dualita oběti a pachatele, typická pro půl století rakouské literatury, není díky panoramatickému záběru tak jednoznačná. V románové prvotině Liebwies (2017) Irene Diwiak (nar. 1991) se dokonce tyto hranice stírají. Jedinou předností titulní hrdinky – pocházející ze stejnojmenné vísky v horách, kde se zastavil čas – je krása, dominantní vlastností pak sebeláska. V patriarchálním šoubyznysu operního světa s dozvuky c. k. mocnářství, jehož wagnerovské motivy předjímají nadvládu nacistů, ji ctižádost dovede až na vrchol, a to na úkor dvou skutečně talentovaných umělkyň, které jí byly (příliš) blízko. Román zaujme i muzikální kompozicí, v níž příběh povrchní, do sebe zahleděné Gisely zprvu kontrastuje s příběhem geniální, leč nesmělé skladatelky Idy a pak se s ním prolne. Dalším přesvědčivým debutem je psychologický román Laury Freudenthaler (nar. 1984) Die Königin schweigt (Královna mlčí, 2017). Neochotu mluvit o minulosti autorka nepojímá jako celospolečenský fenomén, ale jako rys hlavní postavy. Paní učitelová se sice na sklonku života brání pocitům osamění i vzpomínkám, ale ty se k ní vracejí v podobě snů, nočních můr, vidin. Jen při četbě mezi řádky, kdy si protagonistka vybavuje obraz rozzuřeného otce při provokativním výstupu nacistického Svazu německých dívek před kostelem nebo když s odporem reaguje na vyprávění snachy o otcových válečných útrapách, můžeme chápat Fannyinu nechuť vzpomínat jako obecně rozšířený přístup nejstarší generace k minulosti, a tím i jako aluzi na významný teorém černé vlastenecké literatury.

1. Druhá republika se v Rakousku datuje od parlamentních voleb z listopadu 1945 a trvá dodnes. ^zpět