Když před třemi lety zemřel rakouský básník H.C. Artmann (1921-2000), ukázalo se, že po sobě nezanechal žádnou pozůstalost. V jeho vídeňském a salcburském bytě se našla pouze skromná hromádka zapomenutých rukopisů. Svazek lyriky, který právě v Rakousku vyšel, je dílem pečlivého vydavatele Klause Reicherta, který v roce 1979 vydal vícesvazkový soubor Artmannových próz pod názvem Gramatika růží. Souborné básně (Sämtliche Gedichte, Jung und Jung, Salzburg 2003), obsáhlá kniha o osmi stech stranách, zahrnuje vše, co se našlo, a vytváří skutečnou Artmannovu poetickou závěť. Básník sám společně s vydavatelem ještě pracoval na jejím členění, které sleduje jednotlivé básnické cykly a publikovaná díla. Souborné básně ukazují Artmanna jako autora znalého formy, který se stejnou lehkostí ovládá lidovou strofu, alexandrín i experimentální konkrétní poezii. Na rozdíl od avantgardních básníků, ke kterým Artmann krátkou dobu také patřil, formu nerozrušuje, ale naplňuje novými, neobvyklými obsahy a vytváří tak literární vtipy.

Artmann psal zčásti vídeňským, nebo umělým dialektem, byl ovlivněn surrealismem, rakouskou barokní tradicí a vídeňskou lidovou fraškou. Celý život překládal a experimentoval s cizími jazyky. Přes svou propojenost s vídeňským prostředím se Artmann nechával raději označovat za německého básníka a důsledně se vyhýbal básnickým seskupením. To působí jako paradox, protože je považován za duchovního otce Vídeňské skupiny. Artmann ovšem tvrdil, že skupina vlastně neexistovala, autory (kromě Artmanna ke skupině patřili Gerhard Rühm, Oswald Wiener, Konrad Bayer a Friedrich Achleitner) spojovalo hlavně přátelství.