Kanadský spisovatel Yann Martel (1963) poprvé oficiálně zavítal do České republiky na Festival spisovatelů Praha v dubnu 2003 a představil svou třetí knihu (v pořadí svůj druhý román) Life of Pi. Prvního díla – povídkového souboru The Facts Behind the Helsinki Roccamations se v Kanadě prodalo tisíc kusů, druhé knihy Self dva tisíce a knihy zatím poslední celých dvě stě tisíc. Life of Pi zjevně čtenáře přitahuje. My si na překlad knihy budeme muset počkat do jara příštího roku, na kdy jej připravuje nakladatelství Argo, nicméně rozhovor nám přátelský a velice otevřený Kanaďan poskytl již během své pražské návštěvy. Začali jsme hovořit v kavárně, pokračovali v taxíku a vše zakončili v divadle Minor těsně před závěrečným večerem festivalu.

Život s Pí
- Máte za sebou tři knihy – jaký je váš vztah k dílu, které jste již napsal i publikoval? Chtěl byste něco z měnit, nebo je to již daleko od vás?
- Učím se za pochodu. Takže ve své první knize jsem se vlastně učil psát. Je složena z několika příběhů, které podle mě jsou stále docela dobré. Brzy by měly vyjít ve Spojených státech a ještě předtím bych se na ně rád podíval. Nebudu je přepisovat, jen možná něco změním, poopravím…

- …a znovu vydáte, nebo to děláte jen pro sebe?
- Ne, moje první kniha ve Spojených státech nikdy nevyšla. Ta se objevila jen v Anglii a v Kanadě, takže to bude poprvé. V USA vyšel až můj první román, se kterým ale nejsem příliš spokojený. Vzal jsem si toho na sebe moc a nejsem si jist, že jsem se s tím vypořádal nejlépe. Nějaké části jsou silné, ale celkově nedrží při sobě. Víte, jedna z věcí, které se naučíte při psaní, je ta, že necháváte věci plavat. Ze začátku se snažíte vše vypilovat. U některých spisovatelů tomu tak není, ale já se neustále zaobírám detaily, snažím se přijít na to, jak věc vylepšit.

- Takže věty přepisujete?
- Ano. I včera večer při veřejném čtení jsem narazil na větu, kterou bych změnil. 

- Myslíte při psaní na čtenáře? Napsal jste: „Píši jednoduché knihy a beru svého čtenáře jako sobě rovného.“
- Do určité míry ano, jako asi každý spisovatel. Ale někteří si své čtenáře představují jako neuvěřitelně trpělivé a jiní méně. Já se svým čtenářem komunikuji, proto jsme si rovni. Pí a jeho život je vlastně docela složitý román. Jde sice o lineární příběh, ale jeho smysl je docela provokativní. Přirozená složitost mi nevadí, naopak, mám ji rád.

- Vaše kniha je náboženským románem, jak vás napadlo takovou knihu napsat?
- Pocházím z naprosto sekulárního prostředí. Moji rodiče nikdy nevstoupili do kostela, snad jen kvůli umění. Quebec, provincie, ve které žiji, je nejsekularizovanější částí Kanady, což je z větší části dobře. Ale možná jsme zašli moc daleko. Moji rodiče jsou součástí velice antiklerikální generace, takže jsem vyrostl bez jakéhokoli náboženství. S tím jsem byl spokojený asi tak do pětatřiceti let, kdy jsem najednou pocítil, že být racionální je sice velice dobré, ale pokud se řídíte pouze rozumem, taky se z toho můžete zbláznit. Takže prostřednictvím knihy Pí a jeho život jsem se chtěl na náboženství blíže podívat. A když říkám náboženství, tak tím mám na mysli nejširší význam tohoto slova. Chtěl jsem vědět, jak náboženství funguje a co víra člověku dává.. Vždycky jsem si všímal toho, že lidé s vírou mají sklon přistupovat k životu s větší suverenitou. V Montrealu jsem jednou týdně pracoval jako dobrovolník v centru pro umírající lidi. Každý čtvrtek ráno jsem tam strávil pět hodin s umírajícími a ti, kteří měli povědomí o čemsi jako vyšší plán, opouštěli život jednodušeji. Takže mi došlo, že náboženství je užitečné alespoň pro tohle. Lidé s vírou, ať jsou to křesťané, židé, hinduisté nebo animisté, mají většinou bohatší život než lidé nevěřící. Nejdřív jsem se chtěl na náboženství podívat zvenčí, jako se antropolog dívá na nějaký africký kmen. Ale postupně jsem byl pohlcován tím, co jsem viděl. V Indii jsem navštěvoval především katolické kostely, ale také jsem chodil do hinduistických chrámů a do mešit. A najednou jsem si všiml, že už se na celou věc nedívám zvenčí, ale zevnitř. A to se mi líbilo. Myslím, že nevěřící lidé vědí o náboženství právě tolik, aby ho mohli pustit z hlavy a nevšímat si ho. Já jsem zapomněl na svůj cynismus a na svoji legitimní kritiku organizovaného náboženství, a snažil jsem se zjistit, co je na něm pozitivního. A zjistil jsem, že vás náboženství změní. S katolíkem se můžete donekonečna hádat a říkat mu, že jeho církev je sexistická, patriarchální, antisemitská, xenofobní a nedemokratická, ale on přesto bude dál chodit do kostela, padat na kolena a modlit se k Ježíši Kristu. A je to tím, že vaše námitky vůči náboženství mohou být pouze striktně rozumové, jenže ono se obrací na celou osobnost, nejen na intelekt. Náboženství podle mě funguje stejně jako fikce. Dobrý román je dobrý, protože rozptýlí vaše pochyby. A díky tomu je úspěšný také můj román Pí a jeho život. Stejně tak dobré náboženství rozptýlí vaše pochyby - a tomu se říká víra. Špatnému románu nemůžete věřit a špatná víra se stává kultem. Věřící lidé nežijí lepší nebo šťastnější život, ale na jeho okolnosti se dívají z jiné perspektivy. Důležitým prvkem každého náboženství je zlo a právě díky víře je jednodušší se zlem žít.

- Hlavní postava vaší knihy se jmenuje Pí. Proč?
- Ona je to vlastně přezdívka. Jeho celé jméno je Piscine Molotor Patel. Patel je velice obvyklé jméno v Kudžarádu na západě Indie a „piscine“ je francouzsky plavecký bazén. Piscine Molotor je pak jméno bazénu. To jméno jsem si vybral z několika důvodů. Předně jsem žil jako dítě ve Francii a do bazénu Piscine Molotor, který je už léta zavřený, jsem se chodil koupat. V mých románech má všechno svůj význam. Takže i přezdívka Pí. Pí je v matematice takzvané iracionální číslo, které nikdy nekončí. A ve vědě se toto iracionální číslo používá ke zcela racionálnímu pochopení věcí. A podle mě je náboženství vlastně to samé. Je to něco iracionálního, nerozumového, co nám pomáhá najít smysl věcí. Dále je tady obraz samotného bazénu, pravidelného obdélníkového tvaru naplněného vodou, což je racionální, oproti jeho přezdívce, která je iracionální. A chlapec, jehož jméno označuje určitý kontrolovaný objem vody skončí na širém moři… takže takové významy ona přezdívka má. Ale i bez nich román dobře funguje, je to jen něco navíc, co k tomu můžete přidat.

- Díky úspěchu své poslední knihy hodně cestujete. Řekl jste, že když cestujete, tak svět sice vidíte, ale neúčastníte se ho.
- Ano, to je určitě pravda. Teď jsem byl například týden v Praze a nijak jsem se místního života neúčastnil. Jsem jen mouchou na zdi pozorující lidi a architekturu a máločemu rozumím. Neumím česky, o české i středoevropské historii vím strašně málo, o vaší současné politice zrovna tak. Takže jen vstřebávám pocity, což je vzrušující. Ale nebezpečné je, že si na to můžete zvyknout. Znám lidi, kteří neustále cestují. Byl jsem v Kambodži, kde lidi žijí, protože je to tam levné, exotické, vhodné pro vegetování. A to je nebezpečné. Myslím, že můžete opravdu žít jen ve své vlastní společnosti, pokud se nerozhodnete úplně odejít. Třeba kdybych si vzal za ženu Češku, asi bych se naučil česky. Byl bych stále cizinec, ale snažil bych se víc účastnit místního života.

Náboženství
- V knize Pí a jeho život je hlavní hrdina hinduista, muslim a křesťan dohromady. Jste také podobnou směsí duchovních směrů?
- Buddhisté říkají: „Proč chcete být buddhistou, když máte ve své zemi tak krásné náboženství?“ Důvodem proč Pí praktikuje všechny tři směry je to, že jsem chtěl mluvit o náboženství obecně. Navíc, když praktikujete pouze jedno náboženství, můžete se snadno stát fundamentalistou. Takže tímto faktem jsem chtěl relativizovat organizované náboženství a zaměřit se více na jeho podstatu, a tou je víra. Já jsem také praktikoval všechna tři náboženství, protože náboženství je sociálně-kulturní fenomén snažící se porozumět něčemu nad námi, božímu plánu. Jedinec je součástí společnosti a stejně jako jsou v různých společnostech různé kuchyně, různé druhy oblékání, různé způsoby komunikace, jsou také různé cesty jak chápat to, co je nad námi. Chtěl jsem tam mít všechna tři náboženství, protože nejsou stejná. Křesťanství je přece od buddhismu velice odlišné, i když buddhismus vlastně ani není náboženstvím. Nicméně křesťanství, judaismus i islám jsou velice odlišné. Jsou jako barvy - všechny skutečné, ale přesto každá jiná. Takže na tohle jsem se chtěl zaměřit. A Pí v jedné části knihy tohle všechno popisuje: jak se dostal k jednotlivým náboženským směrům, co ho na nich zaujalo. Chtěl jsem lidem ukázat různé příběhy, předložit jim fakta a snažit se je interpretovat co nejlépe. A protože je to román o rozmanitosti, chtěl jsem, aby Pí praktikoval různorodou víru.

- Myslíte si tedy, že je možné sblížení mezi těmito třemi konfesemi?
- Někde se to už děje. Co se týče křesťanství, tak není žádný důvod, aby v jeho rámci byly různé církve. Jsou tady kvůli rozdílným kulturám. Protestanti jsou více na severu, katolíci na jihu. To nemůže být překonáno, dokud lidé nebudou chtít. Ale oni nechtějí. Papež nechce omezit svá práva a protestanti nechtějí omezit práva jednotlivých věřících. Takže si nemyslím, že by ke sjednocení došlo. Ne kvůli náboženským důvodům, ale kvůli politice. Co se týče ostatních nauk, tak hinduismu jiná náboženství nevadí. Islám je jediné náboženství, které ostatní explicitně uznává. Pro islám existuje kategorie lidí, kterým se říká „dimmi“ - nebo „dimi“?, teď nevím - což jsou „lidé knihy“, a těmi jsou židé i křesťané, kteří jsou islámem zcela uznáváni. Samozřejmě, že dnes jde jen ideál. Už Mohammed nechtěl zakládat nové náboženství, ale jen obnovit to tehdejší. On chápal, že jsou různé cesty k Bohu. Dnes se islám stal extrémně netolerantním, ale jen kvůli některým jeho vyznavačům, ne kvůli většině. Islám naštěstí není nehybný, ale hodně se vyvíjí a dnes se nachází ve stejném stádiu jako katolická církev v době křížových výprav.

- Jak vidíte roli katolické církve dnes a v budoucnu?
- Jsem k ní docela kritický. Přesto jsem pokřtěný a v Quebecu chodím pravidelně do katolického kostela, takže je třeba mít na paměti, že veškerá moje kritika pramení zevnitř. Katolická církev se musí změnit. Ale nemusí být přísně demokratická, protože jejím cílem je směřovat k Bohu, ne souhlasit s ostatními lidmi. Co mi vadí je například její sexismus. Nemůžu pochopit, proč ženy nemohou být kněžími. Není k tomu žádné teologické odůvodnění. Oproti tomu s celibátem docela souhlasím, protože kdyby se kněz mohl vdát, tak by se také mohl rozvést a byl by jako všichni ostatní. Když tolik milujete Boha, jak byste mohli milovat ještě ženu? To si odporuje. Ale mám pro to pochopení. Měla by existovat možnost volby. Dále tu máme církevní antisemitismus, vůči kterému nemám pochopení vůbec. Před několika lety se sice papež omluvil, jenže mezitím uběhlo dva tisíc let. V Quebecu stále někteří kněží vedou antisemitské řeči, což je strašné. Musí se to říct velice jasně a jenom omluva nestačí. Musí se jinak vykládat evangelium. Ježíše přece nenechali zabít židé, ale jen jejich určitá skupina. Antisemitismus je stále živý třeba ve velice pravicové organizaci Opus dei. Rozčiluje mě, když je Ježíš Kristus zneužíván pro ideologické potřeby. Nebyl to revolucionář, který přišel a říkal věci namířené proti vládnoucí vrstvě. Je pozoruhodné, že Ježíš nikdy nekázal ve velkých městech, jen v Jeruzalémě, což bylo v zemědělské oblasti Judeje. Takže když je Ježíš zneužíván Španěly a je spojován s obchodem, kapitalismem a armádou, je to proti Kristově povaze. Církev je také velice homofobní, což je také naprosto nepřijatelné. Cílem je milovat. Koho miluješ není důležité. A právě Opus dei zneužívá Krista k vyloučení homosexuálů, komunistů, socialistů, svobodných matek… Jsou to sexisti.

- To vyplývá z vaší osobní zkušenosti?
- Víte, žil jsem několik let ve Španělsku a mí rodiče měli mezi stoupenci Opus dei několik přátel. Jinak, abych byl upřímný, žádné osobní kontakty s nimi nemám. Ale když říkám Opus dei, tak mám na mysli představitele pravicového křídla v katolické církvi obecně. Ve francouzštině existuje výraz „cathou-fashou“, což znamená katolický fašista, a oni jimi opravdu jsou. Jsou to protidemokratičtí elitáři, což opravdu nemá nic společného s duchem Ježíše Krista.

- A co postava současného papeže?
- Ono je vždycky jednoduché kritizovat lidi, kteří o něčem rozhodují. Papež je velice charismatický a aktivní, což je samozřejmě dobře. Teologicky je ale velmi konzervativní a církvi vyčítám jako celku, protože s tím je spojeno všechno to, o čem jsme mluvili před chvílí. Je jasné, že katolická církev kolabuje a dříve či později zmizí. Více a více lidí je přitahováno méně reakčními, otevřenějšími a aktivnějšími protestantskými církvemi, které Vás povzbuzují k individuálnímu čtení a výkladu Bible. V katolické tradici Bibli nečtete, vykládá vám ji kněz a to se musí změnit Nicméně kněží mají můj veliký obdiv, protože vykonávají velice těžké povolání. Každý den přichází do kontaktu se starými lidmi, nemocnými, dětmi na okraji společnosti… a přesto v Quebecu nebudí veliký respekt a ani nedostávají moc peněz. Kněží jsou pro mě hrdiny.

- Často o církevní příslušnosti rozhoduje osobní zkušenost s konkrétními lidmi.
- Ano, bylo by skvělé, kdyby všichni kněží byli osvícení, dobří, chytří, ale oni takový nejsou. Katolická církev musí být otevřená k odlišnostem a protože křesťanství není nic jednoduchého, nemůžete jej ukotvit v nějaké ideologii. Ve Francii je církev velice konzervativní. Do kostela chodíte ve svátečním. Proč? V mešitách jsou si všichni rovni. Islám je radikálně rovnostářské náboženství a je jedno, jestli jste oblečen jako žebrák nebo jako prezident banky. Sedíte kde chcete, kdežto tady když přijde do kostela prezident Václav Havel, bude sedět vepředu, a naopak svobodná matka někde vzadu. Dále musíte být v katolickém kostele ticho. Proč? V mešitě lidé čtou, spí, studují, tiše si povídají, modlí se. Pro ně jsou všechna místa posvátná. Kdybych byl muslim, teď a tady bych si klidně rozbalil svůj kobereček a začal se modlit, protože bůh je všude, kdežto u katolíků mám pocit, že je jen v kostelech. A tam musíte být zticha, děti nemohou mluvit a já nechápu proč. V Torontu navštěvuji mše pro rodiny s dětmi, které tam pobíhají a křičí. A podle mě se ta jejich přirozená radost má brát jako projev boží. Rád bych, aby bylo v katolické církvi více radosti. Nicméně opakuji, že veškeré tyto věci říkám jako člověk, který má katolickou církev upřímně rád.

- Takže je pro vás důležitější konkrétní kněz nebo samotný rituál?
- Hm, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Měla by být naplněna radostí a porozuměním a člověk by na ní neměl usínat. Žijeme ve světě bez rituálů a bez víry, takže když vstoupíte do kostela, donutí vás to k zamyšlení díky své posvátnosti a kráse, kterou sice kritizuji, ale kritizuji ji s láskou. Církev je krásná věc. Ovšem její představitelé? Všichni kardinálové jsou bílí padesátníci či šedesátníci. Kde jsou černoši, kde jsou lidé s orientálníma očima, kde jsou ženy? Svět je tak krásný a rozdílný, ale katolická církev je plná bílých mužů, ze kterých se mi dělá špatně. Rád bych viděl na místě papeže tlustou černošskou ženu.

- Říkáte, že až na náboženství a umění se vše otřásá v základech.
- Umění a náboženství jsou pro mě jediné dvě hodnoty, ve kterých lidský duch může plně rozkvést. Například politika je také důležitá, ale k porozumění života nestačí. To lze jen skrze náboženství či umění, nebo nejlépe skrze obojí najednou. Obě oblasti mají něco společné. I v mé knize má příběh svůj teologický rozměr. Když někdo umírá, tak nemluví o politice ani o obchodu. Mluví o svém životě, ať už se vyjadřují prostřednictvím víry či umění. A centrálním bodem těchto oblastí je láska. To je klíčové slovo.

- V Pí a jeho život je dialog, kdy si Pí objednává pizzu a na dotaz jak se jmenuje, odpovídá „I am who I am“ („Jsem ten, kdo jsem“). Pizza mu pak přijde na jméno „Ian Hoolihan“. Bude pro nás Bůh vždycky „Ian Hoolihan“?
- To je dobrá otázka. V evangeliích jsem si všiml zajímavé věci: Ježíše nikdo nepozná, dokud neřekne své jméno, dokud nepromluví. Ano, myslím si, že to vždycky bude problém. Je to součást náboženské výzvy. Náboženství nemáte před očima jako knihu, a to je dobře. Kdyby tomu tak bylo, tak už bychom v hledání Boha nebyli svobodní. To nejlepší z nás vychází, když máme možnost volby, když si zvolit musíme. Kdybychom všichni pochodovali jako vojáci, byli bychom roboti. Takže si myslím, že snadná možnost záměny Boha za Iana Hoolihana je součástí božího tajemství.

Jazyky, jazyky
- Jak byste definoval kanadskou národnost?
- No, kdybych toho byl schopen, tak bych dostal milion dolarů. To je velice těžké, protože v Kanadě je duch otevřený, tolerantní, ale přesto kritický. Je to místo plné různorodosti. Snažit se definovat Kanadu je jako hledat tmu s baterkou v ruce. Jakmile s ní někam namíříte, tma se přesune jinam. Takže hodně věcí, které můžete říct o Kanadě, můžete říct i o ostatních místech. Spojené státy jsou také velice multikulturní, otevřené, ale není to Kanada. Tam je větší tolerance. Kanada je veliký sociální experiment, ve kterém se národy a jazyky prolínají s výjimečnou harmonií. Myslím že tak se definuje „země nového světa“. Všechno je tam založené na dobré vůli, na rozhodnutí, že jsme jedni za druhé odpovědní. Myslím, že třeba Švédsko je takové také, jen je daleko více homogenní. Kanada je extrémně různorodá. Toronto je nejmultikulturnější město na světě, což je vidět na první pohled. To není žádná politická nebo turistická propaganda.

- Vaše knihy jsou psány anglicky, ale s rodiči hovoříte francouzsky. Přemýšlel jste někdy o tom, že byste psal ve francouzštině?
- Ani ne. Chodil jsem do anglických škol, takže se mi anglicky píše lépe. Naučil jsem se anglicky přemýšlet. Francouzština mi je v určitém směru bližší, ale není to jazyk, kterým bych se chtěl vyjadřovat.

- Co si myslíte o budoucnosti anglického jazyka? Nemůže jí uškodit skutečnost, že ji používá tolik lidí?
- Angličtina je velice flexibilní jazyk a vlastně by se dala přirovnat k hinduismu. Ten je velice otevřený k ostatním náboženstvím a některé i vstřebává, třeba buddhismus. Taky angličtina je otevřená a vstřebává výrazy z jiných jazyků. Říkáme třeba „chic“, což je z francouzštiny (šik, módní; vkus, elegance), máme také slova z němčiny a určitě by se našlo i nějaké české…

- …ano, třeba robot.
- Vážně, robot? No, tak vidíte, to je české slovo. Třeba francouzština se takhle vůbec nechová. Ta je velice exkluzivní a cizí slova ráda nemá. Angličtina se bude dále vyvíjet, bude víc a víc různorodá. Podle mě je téměř nesprávné říkat angličtina. Lepší by bylo říkat angličtiny, protože třeba angličtina indická se od té skotské nebo severoamerické dost liší. Liší se v akcentech, ve výslovnosti, v rytmu, ve slovech. Angličtina vymýšlí stále nová slova. Také nezapomínejme, že většina vědecké literatury se dnes píše anglicky. Angličtina obecně má veliké množství slov, asi 600 tisíc. Oproti tomu francouzština jen 350 tisíc a italština ještě méně, takže o její osud se nebojím.

- A co opačný problém – mizení malých jazyků?
- Na to nemám jasný názor. Na jedné straně je smutné přicházet o jazyky, protože jde o kulturní ztrátu, ale na straně druhé jsou jazyky živými věcmi. Jsou součástí evolučního procesu a vývoje a nemůžete je uměle udržovat naživu. Třeba baskitština pravděpodobně zmizí, protože oproti katalánštině nemá potřebné zázemí. Jazyk musí být v lidských srdcích, a když není, tak prostě zmizí. Nejde o žádnou konspiraci, CIA nevymýšlí, jak zařídit, aby čeština zmizela. Ovšem proč je angličtina tak rozšířena, to je záhada. Po většinu času byly Spojené státy v izolaci a o zbytek světa se nestaraly. Takže proč nakonec angličtina převládla a zatlačila do pozadí třeba francouzštinu, jazyk demokracie, to opravdu nevím. Základem pro udržení jazyka je vzdělání. Musí se učit gramatika, slovíčka, měl by existovat institut pro vytváření nových slov. Třeba v Quebecu jsme v tomhle dobří. Máme hodně nových slov oproti kontinentální francouzštině. Neříkáme „e-mail“, jako Francouzi, ale „courriel“, což je krásné nové slovo. Jenže když ho řeknete ve Francii, tak jste za blbce. Podle mě není problém, když používáte cizí slovo, pokud pro něj ovšem máte ve svém jazyce synonymum. Takže v Čechách říkat „cool“, je prostě „cool“, ale můžete to určitě říct i jinak. Problém je, když v jazyce takové slovo není, jako třeba „e-mail“.

A to ostatní…
- Vaši rodiče překládají Pí a jeho život do francouzštiny. Naučí se díky tomu věřit v Boha?
- Moji rodiče jsou přesvědčení stoupenci sekularismu, takže si nemyslím, že je má kniha naučí věřit v Boha, ale jsou vůči tomu teď mnohem otevřenější, což je u starších lidí obvyklé. Když jste mladí, máte pocit, že jste nesmrtelní, a tak nepotřebujete Boha, kterého berete jenom jako nějakou berlu. Ale jak stárnete, začnete se více obávat smrti. Je úžasné, jak vás smrt naučí zbožnosti. Víte, náboženství musí být věcí volby, a to je další problém katolické církve. Nucená konverze je nemyslitelná. Člověk si musí Ježíše vybrat.

- Podle vašeho prvního autobiografického románu Self jste měl šťastné dětství. Píšete knihy, ve kterých se snažíte lidem předat radost. Lze radost předávat i bez šťastného dětství?
- Ano, mí rodiče mě milovali a starali se o mě. Nikdy jsem nepoznal materiální nedostatek. Ale jsou tu i jiné zdroje radosti. Třeba náboženství by mělo být založené na radosti, takže ji i může dávat. Láska je radost, i když ji poznáte až v dospělosti. Ale je samozřejmé, že nešťastné dětství je velice těžké břemeno, které vás poznamená. Myslím si, že v dětství jsou vám rozdány karty, se kterými pak po zbytek života musíte hrát. Takže pokud v dětství nic nedostanete, je to pak mnohem těžší.

- V knize Self píšete o televizi jako o šelmě. Berete ji stále tak?
- Ano. Nemám rád televizi, protože člověka dělá pasivním. To není na závadu, ale jen po určitý krátký čas. Pokud je puštěná moc dlouho, zabíjí představivost.

- Je podle vás obecně technika hrozbou, jako pro amerického režiséra Geoffreye Reggia?
- Ne, nejsem technofobní. Podle mě je technika nástroj a je na nás, jak jej budeme užívat.

- V románu Self je také pasáž napsaná česky, která není přeložena do angličtiny. Jak jste ji napsal a proč je ponechána bez překladu?
- Není jedinou nepřeloženou částí. Jsou tam také věci bulharsky, které nejsou přeloženy. Ta kniha je o překračování hranic a jinakosti, kterou musíte respektovat. Ať už jde o jinakost ženskou, rasovou nebo lingvistickou. Ta česká pasáž je promluvou otce, který večer ukládá svoji malou dceru, tak proč to překládat? Smysl celé scény lze pochopit i bez porozumění jednotlivým slovům.

- Nepijete alkohol. Proč?
- Prostě mi to nikdy nechutnalo. Opilí lidé mi přijdou směšní a ubozí. A mimoto není nic nebezpečnějšího než pět šest opilých mužů. Znásilňují, páchají násilí. Alkohol se mi nezdá v žádném směru zábavný. Život je tak krásný a vzácný, takže lidé, kteří se opíjejí každou sobotní noc… pro mě je to pomalá sebevražda.

- Vystudoval jste filozofii a pak jste se nechal zaměstnat na mytí nádobí. Proč filozofie a proč to nádobí?
- Vlastně jsem začal s antropologii, ale nebavilo mě to, a tak jsem se dal na filozofii, která mi přišla zajímavější. Ale pak mě přestalo bavit i to. Nejsem akademický člověk. Rád létám z květu na květ. Myslím si, že filozofie se bere příliš vážně, ale ze začátku mě vzrušovalo její kritické uvažování. A mytí nádobí? Ještě předtím jsem sázel stromy v Ontariu, ale to se mi nelíbilo, tak jsem začal mýt nádobí, což je vlastně také velice náboženská činnost. Vezmete něco špinavého a očistíte to. Ale to byla jen letní brigáda. Také jsem pracoval v univerzitní knihovně a jako hlídač.

- Kdy jste začal psát?
- V devatenácti jsem napsal první věc, což byla opravdu špatná divadelní hra. Pak přišla další, která dokonce byla zrealizována třídním divadlem. Ale vážně jsem začal psát až kolem pětadvaceti, když jsem pracoval v Paříži jako hlídač. První kniha mi vyšla asi v roce 1993, bylo mi 29 let.

- Intelektuálové jsou podle vás ti, kdo říkají věci, které ostatní lidé nechtějí slyšet. Jste vy intelektuál?
- Když se mě někdo zeptá, tak řeknu že ano. Ale jinak mi přijde docela vtipné, že bereme umělce hned jako intelektuála. Umělci věci reflektují, ale nemyslím si, že je to pro ně ten správný termín. Nutně jimi být nemusí, stejně jako kněží. Kněz také není vždy intelektuál. Je to spíše otázka sémantická. Jako umělec samozřejmě nejsem hloupý, ale také nejsem automaticky intelektuálem. Moje tvorba zahrnuje víc než jen intelekt, obsahuje třeba také emoce. Takže jde spíš o významový rozdíl, na který se snažím upozornit.

- Řekl jste, že když jste psal Pí a jeho život, vstával jste s Richardem Parkerem (tygrem, se kterým se Pí dělí o záchranný člun). S kým vstáváte nyní?
-  Vlastně s další knihou teprve začínám, takže ještě s nikým nevstávám. Bude o opici a oslu, ale nejsem si jist, jestli budou mít nějaká jména, možná ani ne. Příběh se bude týkat holocaustu.

- Řecký spisovatel Panos Karnezis říká, že umělci lépe zpívají v kleci. Jak je to s vámi: potřebujete také svoji klec?
- Nepotřebuji klec, mám dost nápadů. Ale dostat je na papír je pro mě těžké. Nejsem spisovatel od přírody, musím na svých větách pracovat, hledat slova. Někdy si připadám jako lovec v džungli. Ale něco tvořit je hluboce uspokojující, ať už je tou tvorbou výchova dítěte, stavba domu, nebo psaní příběhu. Takže se na psaní těším. Někdy je to obtížné, ale ne bolestivé. Jsem pomalý spisovatel a napíši nejvíce jednu stranu denně. Nespěchám, protože k tomu není důvod. Nejde o to psát hodně knih, ale dobré knihy.

- Na Festivalu spisovatelů Praha jste se potkal s mnohými vašimi kolegy. Znamená to něco pro váš osobní život, nebo je to jenom rutinní ježdění po festivalech?
- Rutina to pro mě určitě není. Než jsem vyhrál Bookerovu cenu, tak jsem byl obyčejným chudým spisovatelem. A co teď prožívám, se mi líbí. Můžu cestovat, navštěvovat festivaly…Do Prahy jsem nepřijel kvůli ostatním spisovatelům, ale kvůli městu, kde jsem už potřetí. Musím přiznat, že se mi moc často nestává, abych přečetl knihu a pak chtěl potkat jejího autora. Lidé dělají chybu, když si myslí, že dobrou knihu může napsat jenom dobrý člověk, což je chyba. Můj román je vcelku líbivá kniha a lidi jsou na mě zvědaví a říkají, vy musíte být hrozně dobrý člověk. Ale podle mě můžu být i pěkný vůl, a přesto napsat dobrou knihu. Těšil jsem se snad jen na Arta Spiegelmanna kvůli jeho komiksu Maus, jenže on nepřijel… Ale prý jede na Island, kam jsem pozvaný také, tak se snad uvidíme tam. Kdyby byl tento festival v Bratislavě, tak nevím, zda bych přijel.

- Změnil se váš život poté, co jste vyhrál Bookerovu cenu?
- Určitě ano. Od získání té ceny mám stále co dělat a vlastně se ze mě stal takový profesionální pisatel e-mailů. Také hodně cestuji. Před Prahou jsem navštívil Hong Kong a předtím Norsko, zanedlouho jedu do Holandska, do Itálie…Ale lituji, že byl přerušen můj život čtenáře a spisovatele.