Světoznámý kanadský spisovatel Yann Martel je laureátem prestižní literární ceny Man Booker Prize za rok 2002.

S jakými pocity přijíždíte do Prahy v době války v Iráku? Jak vůbec vnímáte pořádání kulturních setkání tohoto typu v takto dramatické mezinárodní situaci?
Přiznávám se, že pořádání kulturních akcí v době válečné krize za problém nepovažuji. Umění přece není produktem zábavy a volného času, nepřichází na řadu až poté, co zařídíme ˝vážné˝ životní záležitosti. Takže debatovat o něm v době, kdy probíhá válka, je naprosto přirozené. Na druhé straně limitovat umění pouze na takzvané umění politické, které je mimochodem vždy jeho nejslabší subkategorií, by byla obrovská redukce. Tato válka probíhá na televizní obrazovce. Všichni velmi dobře víme, jak technologie sice zmenšuje vzdálenosti, nicméně zachovává jejich zkreslení. Nevěřím informacím, které k nám přicházejí pouze prostřednictvím sdělovacích prostředků. Myslím si, že člověk je svou podstatou dobře vybavený na řešení regionálních záležitostí. To není moralistní postřeh, nýbrž pozorování z čistě biologické perspektivy.

Jako kanadský spisovatel jistě často dostáváte otázku, existuje-li v době postupující globalizace něco jako velmi specifická kanadská identita, respektive kanadská literatura?
Nesmíte zapomínat, že Kanada jakožto samostatný stát vznikla díky určitému, abych tak řekl, aktu víry. Kanaďany jsou ti, kdo se jimi cítí být, a nezáleží přitom na otázce náboženství, barvy pleti nebo cizího přízvuku. Výsledkem je skutečnost, že celý svět je a může být v Kanadě obsažen, protože jde o zemi otevřenou příběhům jinakosti, historiím těch ostatních. Vezměte si například prózu Rohintona Mistryho, dalšího Kanaďana nominovaného na Bookerovu cenu: všechny jeho romány se odehrávají v Indii, přesto však zůstává kanadským občanem, ze jakého jej také všichni považujeme. Taková je pro mě metafora domoviny - naprostá otevřenost prostoru, v konkrétním i abstraktním slova smyslu. Co se týče Kanady a jejího současného vztahu k USA v době krize, myslím si, že Kanada bude i nadále pěstovat přátelské, byť zdravě kritické vztahy se Spojenými státy. Máme spolu mnoho společného, nevím, proč by se něco mělo měnit.

V dětství jste s rodiči diplomaty a později sám procestoval velkou část světa a tuto zkušenost s různými kulturami a náboženstvími převádíte do vlastní literární tvorby. Jak důležitým podnětem pro vaše psaní byl právě takový způsob života?
Nomádský způsob života mé rodiny a později vlastní cestovatelské zkušenosti nepochybně způsobily, že jsem začal vnímat svět jako celek s rozmanitými cestami všestranné lidské zkušenosti. Samozřejmě, že mne tyto zážitky ovlivnily jako člověka - a patrně i jako spisovatele. Ale tato skutečnost, přestože důležitá, není jedinou a jedinečnou, protože jako spisovatel nemám prostě zájem na sebestředném pohledu na svět. Přílišná sebereflexe totiž ubíjí spontaneitu.

Poté, co jste obdržel Bookerovu cenu, ozvaly se i kritické hlasy zpochybňující tematickou originalitu vašeho díla. Brazilský spisovatel Moacyr Scliar se nechal slyšet, že mezi vaším románem Pi a jeho život a jeho knížkou Max and the Cats (Max a šelmy), napsanou v 80. letech, existuje nápadná motivická shoda. Jak se vlastně díváte na problém umělecké originality v době, kdy, jak se často říká, vše už bylo řečeno i napsáno?
Neříkáte to přesně, ˝tematickou originalitu˝ mé knihy nikdo neproblematizoval. Protože kniha o cestě k víře, zarámovaná do příběhu o vyvrženci vydaném napospas šelmě, je naprosto originální. A ani nešlo o ˝nápadnou motivickou shodu˝. Šlo pouze o paralelu jednoho motivu, totiž že muž přežívá ve člunu se šelmou na palubě - na to jsem přišel při četbě recenze na Scliarův román. Zdůrazňuji ještě jednou, že šlo o recenzi. Knihu samu, celých 99 stran (z nichž se na pouhých 16 stránkách mluví o muži s jaguárem ve člunu), jsem si přečetl až loni v prosinci. Její četba mi potvrdila, že vše - od tématu, stylu, jazyka až po charakteristiky lidských i zvířecích hrdinů - je skutečně úplně odlišné. Pokud si vzpomínáte, tak jsem vždycky, ještě dávno před aférou, přiznával vypůjčení onoho prvku ze Scliarova příběhu. Tedy, abych řekl pravdu, nevidím žádnou potíž ve vzájemném ovlivnění, vlastně si neumím představit, že bych ostatními umělci ovlivněn nebyl. Rubem stejné mince je ale právě skutečnost, že věřím v originalitu uměleckého díla a nesouhlasím s tím, že všechno již bylo napsáno. Já a můj román jsme originální. Fakt, že moje kniha sdílí společný prvek se Scliarovým románem, ale třeba i s Felliniho filmem A loď pluje, jí na umělecké jedinečnosti naprosto nic neupírá.

Kde jsou podle vás hranice umělecké jedinečnosti, limity umění jako takového? Existují nějaká objektivní kritéria ke zhodnocení, co je ˝dobrá˝ a co ˝špatná˝ literatura?
Věřím, že umění je zrcadlo našeho člověčenství. Zrovna tak jako v sobě lidská bytost reflektuje mnohost skutečnosti, i umění zosobňuje jevovou polyfonii. Ano, uměním je bezpochyby ˝vysoká literatura˝, ale uměním je i čirá zábava, projev čistého idealismu, nebo i pornografie, chcete-li ji tak vnímat. Uměním je prostě všechno to, co chcete, aby jím bylo. Ostatní je čistě akademická záležitost.

Jak si užíváte proslulosti, které se vám tak najednou a v hojné míře dostalo?
Musím přiznat, že literární sláva je docela prima věc, vřele ji doporučuji! Přinese vám nové čtenáře, nechá vás zbohatnout, dovolí vám cestovat a prožít mnoho nevšedního.

Váš román Pi a jeho život bude bezpochyby do češtiny přeložen co nejdříve. Čím chcete přitáhnout pozornost čtenářů a kritiky příště?
Dalšími kvalitními knížkami, víc neprozradím.