Tedy trochu jinak než jak ji známe z Mandolíny kapitána Corelliho, bylo by správné dodat. Ale možná taky zbytečné, protože přinejmenším co se čtenářů anglické literatury týká, obraz řecké poválečné vesnice jim (řečeno zjednodušeně) splývá s oním melodramatickým obrazem, jaký vykreslil ve svém nejúspěšnějším románu Louis de Bernieres.

Někteří, a není jich málo, nazývají Bernieresův pohled kýčovitým - aniž by často věděli proč. Snad proto, že tak působí. Na druhé straně, tento pohled přece dokonale zapadá do tradice britské prózy psané ve Středozemí: Byron, Durrell, Unsworth... ta řada by mohla být dlouhá. Pravda, v Bernieresově případě je celá řecká realita - až na znepokojivé intermezzo v podání příchodu německých vojáků a následné zemětřesení - trochu oslazená, ale tak tomu bylo i u výše zmíněných. Ani u Durrella s Unsworthem není Řecko ultra-realisticky podanou zaostalou rurální zemí, nýbrž jakousi verzí idylické pastýřské země, Arkádie.

Na druhou stranu tito autoři ani neměli na vybranou - kdyby Řecko zobrazovali jako neutěšeně zaostalou zemi, jistě by se nevyhnuli obviněním z imperialistického nazírání světa, o což by tito "romantikové" jistě nestáli.

To Panos Karnezis je v jiné pozici. V Řecku se totiž narodil i vyrostl, teprve v dospělosti se přestěhoval do Velké Británie, kde nějakou dobu pracoval jako konstruktérský inženýr. Nakonec se ale rozhodl své zaměstnání opustit, přestěhoval se do Anglie, na University of East Anglie vystudoval proslulý kurs tvůrčího psaní a jeho prvním plodem je povídková sbírka Little Infamies (Malé hanebnosti).

Už z prvního textu ("The Burial of Stones") je zjevné, že do anglicky psané literatury vstoupil nový, zajímavý hlas. Parnezis nemá o myšlenky nouzi, navíc své příběhy dokáže podávat úžasně lakonicky, s nezaměnitelnou dávkou humoru. Jeho jazyk je průzračně jasný, místy uhrančivý a krátké příběhy skrývají nejedno překvapení. Některé zaujmou tajemství a skoro thrillerovým vývojem (to je případ prvního jmenovaného, emotivně neuvěřitelně silného textu), jiné jsou naopak lyričtější a Karnezis v nich nechává pozvolna vyplout na povrch nejrůznější aspekty stále silně tradiční řecké společnosti. V knize najdeme celkem 19 příběhů - všechny se odehrávají na malé vesnici v době ne moc dlouho po druhé světové válce, rozhodně před příchodem televize a penicilinu (tedy před jejich příchodem do popisovaných končin). Jak napovídá název, všechny z těchto příběhů se točí kolem nějakého malého tajemství, malé hanebnosti - kterou až autor vynese na pronikavé světlo své prózy.

Prozrazovat děj těchto příběhů by bylo dosti nepatřičné, vzhledem k tomu, že často jsou postaveny na momentu překvapení. Nicméně něco jiného prozradit lze: Karnezisova próza je skutečně nádherná, klidně snese srovnání s prvními texty takového Iana McEwana (mimochodem absolventa stejného kursu). Ale je to jen debut. Bude zajímavé sledovat, kam se Karnezisova tvorba posune v druhé knize. Pokud bude i druhá kniha (ať už román, povídka či cokoli jiného) takhle silná, potom se můžeme těšit na nástup dalšího skvělého spisovatele.

Bohužel britská média Karnezise zatím dost ignorovala - třeba TLS, The Times jeho knihu nerenzovaly, Independent přinesl jen krátkou noticku (pak ovšem nadšenou recenzi v Independent on Sunday). Toto přijetí ostře kontrastuje s obrovskou publicitou, jaké se dostalo mnoha mnohem menším talentům. Nu co, svět médií je často nespravedlivý .... ale případné čtenáře by to odradit nemělo. Little Infamies je pozoruhodná kniha, kterou stojí za to číst.