Člověk proti přírodě, nelítostný boj o přežití, hrdina, který se musí zbavit nánosů civilizace, aby uspěl v nerovném zápase, v němž není ­– oproti všem dosavadním zkušenostem – ten silnější. Toto téma bylo už v krásné literatuře ztvárněno nespočetněkrát. Osud hlavního hrdiny a hlavně šťastný konec celého dobrodružství je znám dopředu; kdo by příběh zaznamenal, kdyby vypravěč nepřežil? Čtenáři pak nezbývá než uvěřit protagonistovi jeho mnohdy nepředstavitelné útrapy a peripetie, nebo připustit přítomnost básnické licence, která celou historii posouvá do roviny bájného souboje živlů s lidským intelektem. Takto se musí rozhodnout i publikum veleceněného románu Yanna Martela Pí a jeho život. Teprve třetí Martelova kniha katapultovala do té doby neznámého kanadského spisovatele na sám vrchol popularity – v roce 2002 získal Martel Bookerovu cenu. Pokusme se nyní stručně popsat, co porotu a potažmo čtenáře mohlo natolik zaujmout.

Začněme od píky: kdo je onen Pí z názvu knihy? Jeho celé jméno zní Piscine Molitor Patél, dostal ho podle oblíbeného pařížského bazénu dobrého přítele svého otce. Kvůli obtížné výslovnosti, která svádí ke zkomoleninám, je hrdina terčem posměšků svých spolužáků, při příchodu na střední školu se však úspěšně pokusí o změnu. Z Piscina se stane Pí. Z pojmenování bazénu název Ludolfova čísla (čísla stejně iracionálního jako je hrdinův budoucí osud). 

Pího otec vlastní v indickém Puduččéri zoologickou zahradu, takže Pí i jeho sourozenci mají odmala představu o tom, jak nebezpečná mohou být i sebenevinněji vyhlížející zvířata. Když je Pímu šestnáct, rozhodnou se Patélovi přesídlit do Kanady. Naloží zvířata a veškerý majetek na japonskou nákladní loď a vydají se na cestu napříč Tichým oceánem vstříc nové budoucnosti. Po několika dnech se však loď nenadále potopí a z celé posádky se ve člunu zachrání jen Pí a několik zvířat z Patélovic zoo: orangutan, hyena, zebra se zlomenou nohou a Richard Parker. Během několika málo prvních dnů se počet pasažérů zredukuje díky darwinovskému zákonu o přežití silnějšího na pouhé dva: Pího a Richarda Parkera. Problém je v tom, že pod lidským jménem se skrývá bengálský tygr. Prvním a nejdůležitějším hrdinovým úkolem po celou dobu plavby záchranným člunem bude udržovat tygra stále nažraného.
To se samozřejmě Pímu podaří až do konce, jak jsme již naznačili. Hned na prvních stránkách se nadto dozvíme o zdárném doplutí obou trosečníků až k mexickým břehům. Kouzlo Martelova románu tedy netkví ve čtenářově napětí, zda se chlapci povede zvítězit nad strašlivým zvířetem, ale způsob, jakým toho dosáhne. Kniha je plná návodů a popisů nejrůznějších námořnických a trosečnických dovedností: jak získat pitnou vodu jinak než z deště, jak ulovit mořskou želvu, jak si vyrobit vor, na němž může protagonista trávit čas pár metrů od člunu v relativním bezpečí před tygrem. Pí Patél se ale snaží Richarda Parkera udržet naživu stůj co stůj: bez něj by totiž na hladině oceánu zůstal sám a neměl by se čím celý den zaobírat. Pí postupně odhazuje civilizační návyky, stává se masožravcem, šelmou, která si musí vybojovat své místo na lodi, zvítězit nad tygrem a přemoci živly. Po mnoha desítkách dnů se mu povede dosáhnout břehů Mexika; hned s nárazem člunu o písek pláže mu Richard Parker navždy zmizí v neprostupné džungli. Pí je převezen do nemocnice, kde jej vyslechnou japonští úředníci a pak se konečně dostává do Kanady, kde jeho putování končí a kde jej také najde vypravěč, jenž jeho neuvěřitelný příběh tlumočí.

Kéž by to bylo všechno tak jednoduché. Pí a jeho život by mohl být vcelku pěkným podobenstvím o člověku, který se tváří v tvář spravedlivé přírodě zbavil falešných představ o civilizaci a o svém bytí a jenž pomocí těžko uvěřitelných shod okolností dokázal přežít 227 dní sám uprostřed oceánu. Nebo to alespoň mohla být napínavá historie téhož, během níž se čtenáři dostane mnoha užitečných rad a návodů, jako například v Robinsonu Crusoeovi nebo ve Dvou divoších E. T. Setona. To by však Martel nesměl mít při psaní politické ani duchovní ambice. Pího dobrodružství je uvedeno předmluvou, v níž autor popisuje vznik knihy (původně chtěl psát příběh z fašistického Portugalska těsně před vypuknutím druhé světové války) a v jejíž poslední větě si neodpustí apel na politiky, aby podporovali umělce a spisovatele zvláště (aby ne, na Pího dostal štědrý grant od Kanadské rady).

V téže předmluvě autor uvádí, jak se o indickém trosečníkovi dozvěděl: prý od starce, jenž vypraveči řekl: „Znám jeden příběh, po kterém uvěříte v Boha.“ Podobné pábení už čtenář měl možnost kdesi číst. Velký příběh i synkreze tří velkých náboženství (křesťanství, islám, buddhismus) se v míře větší než malé vyskytují nejen u Martela, ale také na stránkách u nás již dostatečně známých recyklovaných románů brazilského lžimága Paula Coelha. I v jeho dílech je civilizace spíše překážkou k realizaci osobního rozvoje, který nutně přijde, když se hrdina ocitne v mezní situaci. Pí během svého putování oceánem zažije dvě setkání s civilizací: jednou jeho plavidlo málem rozdrtí obrovitý zrezivělý tanker, jehož posádka ani nezaregistruje přítomnost trosečníka, poté narazí na smrduté odpadky. To se samozřejmě může stát – a děje se to určitě často –, ale v kontextu románu je tento kontrast „zkažené lidstvo versus nevinný jedinec“ příliš schematický.

Co se náboženství týče, Martel se nevyhnul laciným přirovnáním („Pokud hinduismus plyne jako Ganga, křesťanství se hemží jako Toronto v dopravní špičce.“ – s. 72), ani zmíněným coelhovským devízám, k nimž se dá přidat i dovedení křesťanské nauky na triviální úroveň (například tvrzení, že Bůh nechal zemřít svého syna Ježíše pro lásku, viz s. 70). Občas tu dojde k zásadnímu překroucením některých obecných náboženských principů. Martel se například vyznává, že ateista, který tvrdí, že Bůh neexistuje, je mu bližší (ba přímo je mu bratrem, viz s. 41) než agnostik, jenž říká, že v Boha nevěří. Zároveň však pasuje Pího do pozice jakéhosi přírodního věřícího, který si z každého náboženství vezme jenom to, co se mu líbí. Jak lze tvrdit, že miluji Boha a zároveň považovat za svého duchovního bratra někoho, kdo říká, že ten samý Bůh neexistuje?

Naštěstí v Martelově románu (na rozdíl od děl Coelhových) nacházíme i pozitiva. Zdařilý je například závěr knihy, v němž se Pí po své záchraně podrobuje výslechu úředníků z japonského ministerstva dopravy. Z jejich dialogu vyplyne, že Japonci trosečníkovi jeho příběh s tygrem moc nevěří. Pí jim tedy nabídne jinou, mnohem pochmurnější a méně dobrodružnou verzi, v níž nefiguruje žádný tygr, jen kanibalský kuchař, který se společně s Pím a jeho matkou zachránil při potopení nákladní lodi. Ani čtenářům, ani úředníkům se však tento druhý příběh, ačkoli je bezpochyby realističtější, nelíbí. Přesto mají před sebou dvě zcela rovnocenné verze Pího cesty po moři, je jen na nich, jakou si vyberou. V tomto smyslu tedy dochází k v úvodu zmíněné ztrátě důvěry v autoritu vypravěče.

V konečném důsledku je však jedno, zdali se Pí plavil na loďce se skutečným tygrem. Možná byl právě náš hrdina predátorem, který si dokázal v přírodě vydobýt své místo. Japonci se ve své závěrečné zprávě o ztroskotání nakonec přiklánějí k názoru, že Pí skutečně v člunu tygra celou cestu měl. Co na tom, že to třeba byl tygr neviditelný, vnitřní.
I v románu, postaveném na velmi tradiční formě vyprávění příběhu, se dají vysledovat určité postmoderní tendence. Čtenář si Pího příběh vlastně vyslechne dvakrát, jednou je vyprávěn přímo jemu, podruhé japonským úředníkům. Jenomže opakování celé historie je shrnuto v kapitole 97 do pouhých dvou slov: „Piscinův příběh“ (s. 319). Více než tři stovky stran zhuštěné do páru slov jsou opravdu pozoruhodný metatext. Na jiném místě rozhovoru se Pí ohrazuje proti nedůvěře posluchačů: „Copak svět nevytváříme už tím, že se na něj díváme?“ (s. 329) Empirický obraz světa, tedy konstrukt, který je vytvářen skrze naše smysly, je častým tématem amerických postmodernistů, především Thomase Pynchona (viz otázka „Mám si vytvořit svůj vlastní svět?“ Oedipy Maasové, hlavní hrdinky jeho románu Dražba série 49) a Johna Barthe (u něj se obraz zřítelnice jako zrcadla, v němž se odráží svět, objevuje v povídce Ztracen v panoptiku). Yann Martel je v tomto ohledu jejich důstojným následovníkem. Kdyby si dal více práce s duchovním rozměrem svého třetího románu, měl velkou šanci vytvořit navíc vynikající studii osamění, splynutí s přírodou a nesmírné touhy přežít. Takto je to příběh, který vás možná donutí k zamyšlení, ale po přečtení na patře zůstane pachuť pseudofilozofie.