Podzim je už tradičně doba zasvěcená literárním cenám. Francouzi i Britové jich mají hned několik, jedna ale dominuje všem - Booker Prize, udělovaná za nejlepší román z pera autorů pocházejících z Britského společenství. Vzhledem k dnešnímu globálnímu rozšíření angličtiny má světový význam a pro vítěze znamená okamžitý nárůst prodejnosti všech dosavadních i budoucích titulů. Minulé úterý se oním šťastlivcem pro rok 2002 stal kanadský prozaik Yann Martel za román Life of Pi (Pi a jeho život).

Pád impéria
Booker Prize se vyhlašuje od roku 1969, tehdy se jejím laureátem stal P. H. Newby za román Something to Answer For (Co je třeba vysvětlit), dnes téměř zapomenuté dílko. Následovala jej řada autorů, kteří nepochybně vydrží v kánonu anglicky psané prózy dlouho: Penelope Livelyová, J. G. Farrell, Salman Rushdie, Ian McEwan, Iris Murdochová, Pat Barkerová a další. Pouze dvěma autorům se povedlo tuto cenu získat dvakrát: prvním byl Jihoafričan J. M. Coetzee za romány Život a doba Michaela K. (1983) a Hanebnost (1999) - oba vyšly česky, druhým Australan Peter Carey za knihy Oskar a Lucinda (1988) a Pravdivý příběh Kellyho bandy (2001). Pořadatelům Booker Prize se letos podařilo překonat loňské existenční potíže a nalézt sponzora, nad budoucností ceny se ale vznáší další důležitá otázka: má se otevřít i jiným anglicky psaným literaturám, nebo zůstat poněkud staromódně na půdě "impéria"? Britský tisk doporučuje otevření, současná praxe je totiž poněkud paradoxní: před několika lety například cenu získala Indka Arundhati Royová, jež se rozhodně nepovažuje za příslušnici britského impéria. Nicméně američtí autoři se o cenu ucházet nemohou. Booker Prize totiž vznikla v době, kdy mizely poslední zbytky prestiže impéria, a v podtextu zřízení ceny byla také snaha uchovat alespoň jeho kulturní celistvost.

Sázím na Martela
Podobně jako jiné významné ceny, ani Booker Prize neunikla obviněním, že volbu vítěze ovlivňují kromě literárních kvalit také politické preference. Organizátoři i porotci udělali ale v posledních letech vše pro to, aby taková nařčení vyvrátili. Každý rok je z širokého intelektuálního spektra jmenována jiná porota, jejíž členové musí přečíst více než stovku nominovaných románů. Z těch pak vyberou nejprve užší dvacítku a posléze šestici favoritů. Jedna ze členek poroty, spisovatelka Sally Vickersová, listu Independent prozradila, že letošní předsedkyně poroty donutila své kolegy oněch dvacet knih z užší nominace přečíst pozorně znovu - s výhrůžkou, že bude zkoušet jejich důkladnou znalost. Seznam dvaceti nominovaných titulů byl letos vůbec poprvé zveřejněn s předstihem, a to na urgence sázekchtivých čtenářů. Navzdory svému otevírání světu zůstává totiž Booker Prize povýtce anglickou záležitostí, takže se na vítěze sázelo. Týden před vyhlášením došlo ke kuriózní situaci, kdy z ústředí výboru unikla jedna z tiskových zpráv (bylo jich zde připraveno šest - pro každou nominovanou knihu jedna), jež tvrdila, že vítězem je skutečný pozdější vítěz Yann Martel. I když zpráva byla okamžitě dementována a celý incident celkem logicky a srozumitelně vysvětlen, Yann Martel se stal v předvečer vyhlášení ceny takovým favoritem, že společnost William Hill přestala na jeho vítězství přijímat sázky.

Kdo po Amisově generaci?
Očekávaní favorité byli přitom jiní: nejčastěji se skloňovalo jméno Sarah Watersové, autorky románu s těžko přeložitelným názvem Fingersmith. Týden před vyhlášením vítěze proběhl cheltenhamský literární festival a jedním z jeho hlavních témat byla krize anglického románu. Nejvlivnější ostrovní kritici se shodli, že dávno skončila nadvláda tzv. "amisovské generace", tedy autorů jako Martin Amis, Ian McEwan, Julian Barnes, Graham Swift a Salman Rushdie, a že je třeba hledat jména nová. Jednu z nadějí představovala právě Sarah Watersová, autorka už tří kontroverzních lesbických románů z 19. století, neobyčejně nápaditá i zručná spisovatelka. Jenže nakonec vše dopadlo nečekaně. Už podruhé za poslední tři roky se Booker Prize stěhovala do Kanady.

Devětatřicetiletý Yann Martel není příliš známý a jeho kniha je navíc značně výstřední. Martel se inspiroval indickými lidovými pověstmi a bajkami a líčí bizarní dobrodružství mladíka jménem Pi Patel. Pi vyrůstá v zoologické zahradě, kterou vlastní jeho rodina. V jednu chvíli je nucen se svými zvířaty cestovat z Asie do Kanady, nicméně loď ztroskotá a Pi se zachrání na voru uprostřed oceánu. Spolu s ním se na nuzném plavidle ocitnou žirafa, orangutan, hyena a veliký tygr. Podobně jako na slavné Meduse, i na Piově voru dojde k tvrdému boji o přežití, takže nakonec zůstanou jen dva: Pi a tygr. Přežít na jednom plavidle s hladovým tygrem vyžaduje značnou dávku vynalézavosti, ovšem Martelova kniha se nezabývá praktickými otázkami přežití: je spíše něčím na způsob náboženské meditace, skvěle vyprávěnou bajkou se smyslem pro humor. Asi jediné, na čem se britští komentátoři shodnou, je to, že porotci letos volili velice odvážně - konkurence byla velká a Martelovo vítězství čekal málokdo. Za zmínku také stojí, že letos měli jedinečnou možnost celý průběh Booker Prize sledovat i anglicky čtoucí milovníci literatury v Čechách: Britská rada totiž přivezla do Prahy celou dvacítku knih z užší nominace a věnovala ji pražské Městské knihovně.