Neil Gaiman je snovač snů. Jeho nejkrásnější sen, který kdy utkal, byl sen o Sandmanovi, pánovi snění. Ale Gaiman je vlastně sám Morfeem. On je tím, kdo vám pošle sny, které si zasloužíte. Snad právě proto se prakticky celá léta devadesátá ve světě britského komiksu odehrála pod taktovkou Morfea. Gaiman vytvořil postavu, která zasahuje do srdcí a myslí každého člověka. Vytvořil bytost, která je starší než sami bohové a která zde bude i v době, kdy už na světě nebude nikdo, jenž by byl schopen snít. O kvalitách tohoto jeho díla svědčí už jen to, že Sandmana zná skoro každý.

I lidé, kteří o komiks zavadí jen párkrát za život, vědí, kdo je Sandman. Jméno Sandman zná daleko víc lidí než jméno Gaiman. I to o něčem vypovídá. Sandman se totiž stal živoucí legendou. Zvláštní je ale důvod, proč se jí stal. Pochopitelně je to proto, že Gaiman umí skvěle vyprávět příběhy. Ale důležité je zde slůvko vyprávět. Gaiman totiž nevymýšlí. Jeho příběhy tu jsou, vždycky tu byly. Jsou to báchorky a pověsti staré tisíce let, jedná se o samotné pilíře lidské kultury, ale hlavně lidského podvědomí. Pracuje se symboly, které byly použity již tisíckrát, jeho motivy jsou ohrané jako pouťová písnička, ale jen si vzpomeňte, kolik lidí vždy stávalo kolem kramářského vypravěče? Jsou to příběhy, které chceme slyšet znovu a znovu. Jen pan Gaiman umí jednu důležitou věc. Podává je jinak, jeho interpretace je zcela nová a neokoukaná. Je to jeho stavbou paradigmatu, reality světa, ve kterém se jeho příběhy dějí. Jde sice o náš vesmír, ale je to naše realita prohnaná petřínským zrcadlovým bludištěm i jeho galerií. Opravdu nás ta zrcadla křiví a skrývají nám pravdu? Nebo bychom se měli lépe dívat a dozvědět se něco sami o sobě? Ale doopravdy se chceme podívat sami sobě do tváře, nebo bychom raději měli pevně zavřít oči a počkat, až ta noční můra přejde?

Ano. I strach je důležitým prvkem Gaimanova Sandmana. Není to ten prvoplánový strach, jenž na nás stříká z horrorových filmů. Jeho práce s námi, i úkol, je jiný. Má otřást našimi stereotypy. Má zacloumat naší jistotou, že přesně takhle to bylo. Má roztřepit naši diamantově tvrdou realitu, již jsme si vytvořili za posledních pár tisíc let. Má do nás vnést pochyby. A tam, v místech, kde se to povedlo, v místech, kde se matérie reality začíná třepit, právě tam žije Sandman a bedlivě sleduje svůj orchestr - nás, aby v případě potřeby mohl zasáhnout svou písečnou taktovkou. Už chápete?

Není to realita, ale není to ani smyšlenka. Je to hlas našeho nevědomí, jak nás poučil pan Jung. Sandman je v každém z nás a Gaiman ho jen dokázal přivést na povrch. V tom je to velké kouzlo jeho příběhů. Příběhů, které mohou být poetické, zasněné, ale mohou i bodat jako nejostřejší dýka. O tom vypráví druhá Gaimanova kniha, která u nás vychází: Domeček pro panenky.

Gaiman je gejzír nápadů, jak o něm kdosi zcela po pravdě řekl. Proto se téměř vždy velmi těžko hledá celý hlavní motiv, ona spona, jež dá vidět celou mozaiku v její snové kráse. I zde jeden takový nadpříběh je. Nesmrtelných je pochopitelně více. Jedním z mladších je Touha. A jediné, po čem může Touha toužit, je, aby s ní toužili všichni. Úplně všichni. Sandmana nevyjímaje. Příběh nekonečně starý, příběh o nenaplnitelné lásce mezi smrtelnicí a jedním z věčných, jenž nemůže končit než tragicky. A potom kdosi, kdo se narodil pro ovládání snů. Není to lákavá nabídka, Morfee? Celá kniha dále pokračuje také v příběhu předchozím, Sandman se vrátil z uvěznění a dál obnovuje svou říši. Při sčítání snů zjistí, že čtyři z nich chybějí.

Co mohou způsobit můry utržené ze řetězu? Zajímavé téma, které si Gaiman podal doopravdy mistrně. Pochopitelně spojil tyto dva velké příběhy v jeden celek, tak jako to umí jen málokdo. Představte si, že existovalo skleněné město obývané prvními lidmi, představte si, že v Americe žije dívka, která spojí sny všech lidí, představte si, že světem chodí již několik set let muž, jenž neumírá, představte si, že mezi námi žijí noční můry a vraždí lidi. Představte si, že vrahové si dělají konference stejně jako fanoušci sci-fi nebo politici. Představte si, že tam někde za vaším podvědomím se na nás dívá muž s pokožkou barvy nejčistší slonoviny, muž zahalený v plášti černějším než noc. A dívá se na nás ještě černějšíma bezednýma očima. Anebo ne. Sněte o tom.

Sandman u nás vychází díky laskavost nakladatelství Crew, u něhož jsme si již zvykli na vysoký standard odvedené práce. Ani jejich nová publikace pro mne nebyla ani v nejmenším zklamáním. Stejně jako první knihu, i tuto přeložil Viktor Janiš a stejně jako Preludia a nokturna, i Domeček pro panenky je kvalitní prací grafiků. Převést Sandmana do češtiny není tak lehké jako převést jeho příběhy, které mluví po celém světě.