Jean-Philippe Toussaint vypráví bez velkého vysvětlování, ale s mnoha nečekanými podrobnostmi tento banální příběh, ale zároveň mu nejdou z hlavy úvahy o „těžkosti žití a beznaději bytí“, o tom, jaké všechny podmínky musejí být nachystané k přemýšlení, co vlastně znamená myslet, snaží se zachytit a popsat meandrující tok myšlenek při aktu zamyšlení. A hrdinu navíc provází problém s fotografiemi – od začátku, kdy má přinést fotky k přihlášce do autoškoly, přes případ, kdy se nedopatřením zmocní fotoaparátu, kreslí si záběry prstem na zamlžené sklo, dumá o tom, jak „udělat fotku, jedinou fotku, něco jako portrét, autoportrét možná, ale beze mne a bez nikoho, zachytit jen určitou přítomnost, celou, holou, bolestnou a prostou, bez pozadí a téměř beze světla“, fotografii, která bude “rozostřená, ale nehybná, pohyb zastavený, nic už se nebude hýbat, ani má přítomnost, ani má nepřítomnost, bude na ní v celém rozsahu ta nehybnost, jež předchází životu, a všechna ta, co mu následuje, stěží víc vzdálená než nebe, jež jsem měl před očima”. I Toussaintův rukopis s velkým smyslem pro detail se podobá fotografii, celý román je vlastně sledem obrazů (v autoškole, na letišti, v posteli hotelového pokoje, v autě, na WC, ve škole, na lodi, na nádraží, v automatu na fotky, v telefonní budce...), takové listování krabicí se starými fotkami.

Jean-Philippe Toussaint je současný belgický romanopisec, jehož knihy vycházejí ve francouzském nakladatelství Minuit (Koupelna, 1985, Pan, 1986, Fotoaparát, 1988, Televize, 1997). Jeho styl - lehké, ale propracované psaní – se vyznačuje tím, že mnohé skutečnosti, informace a dojmy, které jsme zvyklí v románových textech nacházet, nezmiňuje, na rozdíl od spousty podružných detailů zůstávají utajeny. A právě sklon k tematické „fotografičnosti“ a záliba v poněkud nezvyklém způsobu formulování navozuje malebnost, neotřelost a novotu textů autora řazeného ke skupině tzv. nového nového románu.