Příběhy Iaina Bankse připomínají sny - někdy mučivé, plné násilí, utrpení, jindy uvolněnější, leč vždy skrývající nějaké tajemství. Tajemství, jež čtenáře žene dál - a stejně tak jej nutí se ke knize neustále vracet, protože jen některá z Banksových tajemství se objasní v průběhu četby, ta další, a bez výjimky hlubší, čekají na návrat, vyžadují zpětný pohled, někdy možná i nové čtení. Protože stejně nejsou dva stejné sny, není možné ani dvojí stejné čtení Banksova románu - už jen proto, že neuvěřitelně koncisní autorův svět se neustále vyvíjí, zejména pak románový svět, jenž má nějakou souvislost s tzv. Kulturou, tedy romány, jež Banks podepisuje s prostřední iniciálou M. a jež by snad šlo označit jako sci-fi. A k nim patří i Líc a rub (v originále Inversion, 1998), byť zde Kultura vystupuje jen jako nenápadné pozadí, na které text upomíná několika drobnými zmínkami.

Líc a rub je vlastně prvním takovým Banksovým dílem. Předtím totiž vyšly v českém překladu dva "tradičnější" romány (tj. ne sci-fi): autorův debut Vosí továrna, temný a v době svého vydání značně kontroverzní portrét brutálního hrdiny dospívajícího v bezútěšném prostředí, a nedávno Píseň z kamene, neméně mrazivý, post-apokalyptický výjev z vágního bezčasí situovaný do země vzdáleně připomínající Británii, kde jedinou konkrétní věcí je neúprosná, precizně fungující mechanika násilí. Pravda, ještě vyšel česky paskvil s názvem Consider Phlebas, což je nepřeložený anglický titul, který znamená "Pomněte na Fléba", tedy kartaginského námořníka z Eliotovy Pustiny, který je Banksovi věčným zdrojem inspirace. Ale čím méně toho bude o tomto překladu řečeno, tím lépe.

Když zůstaneme u té snové metafory, Banksovy knihy, jakkoli pohlcující a uhrančivé jsou jejich imaginární krajiny, vždy nese silný příběh. Lépe řečeno, čtenář za každou větou cítí silnou, neodolatelnou touhu vypravěče říci svůj příběh. A právě proto jsou autorovy knihy tak neobyčejně populární - u širokého čtenářského publika, ale i u jindy přísné kritiky, jež nikdy neopomene zdůraznit autorovu práci s jazykem. No, práci, ono se spíš jedná o geniální nadání, Banks tvoří s úžasnou lehkostí (poslední román Mrtvý éter prý napsal za šest týdnů), nicméně ať je tomu jakkoli, obrovská jazyková hloubka (nebo obsáhlý povrch?) Banksových románů jsou nezpochybnitelné: autor velice rafinovaně kombinuje několik typů promluvy, neváhá sáhnout po slangu, dialektu, ale i pastiši (to hlavně v Písni kamene), do přediva textu umně skrývá odkazy k minulým literárním dílů, ale též ke svým dalším knihám (to je případ Líce a rubu).

Je proto moc dobře, že četné autorovy finesy se podařilo překladateli Viktoru Janišovi zachytit - a některé velmi podařeně zvýraznit: jak napovídá název Líc a rub nebo v angličtině "Inversion", kniha je postavená na inverzi, zrcadlových obrazech, čemuž odpovídá stavění dvou na první pohled nespojitých příběhů, z nichž kniha sestává, stejnou inverzi vyjadřuje grafika v záhlaví kapitol a český překlad ústřední myšlenku knihy ještě zdůrazňuje převrácením obvyklejšího "rub a líc" na "líc a rub". Další věcí zasluhující aspoň krátkou zmínku je ediční připravenost: překlad je pořízen z prvního vázaného vydání, jak je patrné z úvodní "poznámky k textu", jež obsahuje jedno z vodítek k hádance knihy, které je právě jen v prvním anglickém vydání. Z brožovaného bylo vypuštěno.

Ale teď k příběhu. Líc a rub má dva základní hybné momenty - tím prvním je zmíněná inverze, zrcadlový obraz, tím druhým tajemství. Dva příběhy, které se záhadně, někdy až paradoxně zrcadlí, přičemž oba jsou posazeny do fiktivního univerza: vyprávění o osudech záhadné doktorky Vosilly, jež přicestovala z odlehlých koutů onoho fiktivního světa a v haspidském království - plném intrik, xenofobie, ale i opovržení vůči schopnostem žen - se záhadně stala osobní lékařkou krále Quience a vedle toho příběh DeWara, neméně záhadného osobního strážce uzurpátora UrLeyna panující v nedalekého zemi. Že DeWar a Vorsilla mají mnohé společné vyplývá hlavně z příběhů vyprávěných dětem - to může vypadat na první pohled paradoxně, ale není, to je jen další případ oné inverze. Právě kvůli ní není v této knize totiž často metafora metaforou, nýbrž doslovně řečeným faktem a naopak to, co se jeví na první pohled jako přímočaré vyprávění, se nakonec ukazuje jako spletitá metafora. Ale teď na chvíli k tajemství. Hádankou je už původ dvou hlavních postav, tedy Vosilly a DeWara. Oba jsou téměř zosobněním dokonalosti, oba jsou cizinci, v textu je naznačeno prostředí, z něhož pocházejí, ovšem toto vypravěč obratem ruky zpochybní. Pak jsou zde hádanky detektivní: v knize dojde k několika pozoruhodným vraždám, či úmrtím, z nichž pouze to v první kapitole nabízí racionální, leč neuspokojivé vysvětlení: doktorka zde oběti vyslýchané útrpným právem v králově mučírně podá jed a když je podezíravým popravčím vyzvána, aby jej pozřela taky, klidně tak učiní - před rychlým závěrem (který by nás připravil o značnou část další čtenářské rozkoše), že doktorka je vůči jedu imunní nás zachraňuje vypravěčovo upozornění, že Vosilla si jed pouze rozetřela po dásních, ale nespolkla. I četná další tajemství se osvětlí v průběhu knihy - jako v dobré detektivce, jenže Líc a rub detektivka není. To hlavní tajemství, tajemství obklopující doktorku Vosillu a osobního strážce DeWara, ale též záhada, kterou vlastně román sdílí s každým literárním textem: kdo to mluví? Kniha či jazyk, jak by v různých obměnách řekli Mallarmé a Nietzsche? Ne tak úplně, Banksův román takto uzavřený není. Třebaže text používá jazyk velice nápaditě, nespočívá cíl této knihy v ní samotné. Poukazuje někam jinam, snad k jiným knihám, možná k jiným světům. A právě toto je na Líci a rubu nejúchvatnější: tato kniha nemá podstatu. Jinými slovy, pokud bychom chtěli o nějaké podstatě mluvit, pak jen vektorově - byla by spletí nejrůznějších vztahů, odkazů a četných aluzí. Ale hlavně: byla by to podstata věčně nejistá. Ano, je možné vzít všechny Banksovy knihy, vypátrat hodně knih, které mu byly inspirací, na diagramech ukázat, jak se ten či onen okamžik, ta či ona zbraň vztahuje k nějaké jiné, kde přesně je v knize vodítko odkazující k nějaké jiné, vysvětlující pasáži z další knihy apod. Ale tady je třeba se vrátit zpět k tomu, co bylo řečeno výše. Banks je opravdu rafinovaný autor a při skutečně podrobné četbě lze objevit jednu zásadní věc: některá zrcadla jsou křivá. Zrcadlový obraz v Líci a rubu funguje, je jeho ústřední myšlenkou, ale někdy trochu ujede - snad proto, aby naznačil význam onoho věčného tajemství. Stejně tak nelze přehlížet, že kniha Líc a rub vychází samostatně, že to není součást nějaké řady (Banks sám říká, že psaní knih na pokračování jej vůbec neláká), a tak vlastně veškerá amatérská detektivní činnost se vlastně neopírá o žádný základ - opět jen o vztahy mezi několika texty, které jsou náhodou podepsány jedním jménem: Iain M. Banks. Na druhé straně asi nejde číst Líc a rub jako pohádku a s tajemstvím, v tomto případě intervencí vyšší síly, se jen tak smířit. Zde nutí k zamyšlení, k hledání možných vysvětlení - ovšem riskujeme, že se nám to nepodaří. A právě v tomto směru jsou knihy Iaina (M.) Bankse dobrodružné - lákají nás do neznámých končin, svádějí k dobrodružství interpretace, jež může skončit ztroskotáním, a to i proto, že každá interpretace vždy vychází z nějakého usedlého, konkrétního světa. Zde se vydáváme do světa imaginárního, ba co víc jen matně tušeného. A mezi těmito dvěma světy zeje obrovská propast.

A co říci závěrem? Dostává se nám do rukou neobyčejná kniha ve velmi citlivém i přesném překladu. Co víc si lze přát?