Viktoriánská epocha je věčným problémem anglické kultury. Viktoriánští autoři měli dojem, že jejich doba je dobou mesiášskou, vyvrcholením civilizačního i kulturního procesu a že všechny epochy předchozí k té jejich poukazují. Mnozí současní autoři tuto jejich víru, zdá se, sdílejí a dějiny post-viktoriánské kultury často považují jen za jakési poznámky pod čarou k tomu velkému, co už bylo řečeno, napsáno, namalováno či zazpíváno.

A. S. Byattová, John Fowles, Peter Ackroyd… řada více či méně známých autorů, kteří našli inspiraci ve viktoriánské éře a kteří tuto éru chápali jako živou a problematickou, by mohla být nekonečná. Ostatně není to věc jenom literatury, vždyť značná část kunsthistorických a sociologických prací, které v současné době vycházejí, se zabývá právě přehodnocováním dřívějšího pohledu na viktoriánskou dobu.

Výše zmínění autoři patří ke střední generaci, nicméně zájem o viktoriánskou epochu je výrazný i u mladších prozaiků (Maggie Power, Christopher Priest, Iain Sinclair). Jednou z těch mladších je i prozaička Sarah Watersová, jež se v posledním roce stala skoro hvězdou britské literatury. Na Cheltenhamském literárním festivalu, jež proběhl krátce před vyhlášením Booker Prize, se právě o této autorce hovořilo jako o horkém favoritu na prestižní ocenění a jako o jedné z největších nadějí britské prózy.

Sarah Watersová se narodila roku 1966 ve Walesu, vystudovala anglickou literaturu a po získání doktorátu začala anglickou literaturu přednášet na Open University. V Londýně žijící autorka, jež mimochodem získala cenu Sommerseta Maughama, vydala dosud tři romány, přičemž kritiku zaujal už první Tipping the Velvet (těžko přeložitelný výraz pro lesbický sex). Následovala neméně úspěšná kniha Affinity (Příbuznost) a letos poslední Fingersmith.

Debut je skutečně strhující - silou výpovědi, nápady i záběrem. Nicméně stejně tak jsou v něm na první pohled patrné nedostatky: některé pasáže by s klidem mohly být vypuštěny, děj občas působí křečovitě, násilně a postavám jsou vkládány do úst moralizující pasáže, které je možné si v reálu představit jen s největší námahou. Navíc je v knize všudypřítomný pocit resentimentu, což je dáno už samotným tématem, jímž je liberalizace lesbické lásky. Watersová v románu sice poměrně zábavným způsobem nastiňuje směšnost a upjatost odborářského levičáctví, nicméně její zdůrazňování boje proti sexuální represi působí stejně křečovitě jako odboráři, kteří se v románu učí nazpaměť prázdné floskule a jako bohy vzývají své revoluční hrdiny. Navíc, a to je asi nejzávažnější výtka, tento historický román sice vykazuje značnou dávku historického výzkumu (skutečně nelze pochybovat o tom, že Watersová věnovala mnoho úsilí hledání nejmenších detailů ohledně dobového oblečení, sociální situace či prostředí kabaretů, v nichž se děj odehrává), nicméně co se týče sexu, tedy ústředního tématu, spočívá její kniha na tradičních představách, kdy je viktoriánská doba bezproblémově chápána jako synonymum sexuální represe. Přes všechny tyto výtky je to debut poměrně čtivý a jazykově zajímavý.

Zatímco Tipping the Velvet připomene Molly Flandersovou a romány Charlese Dickense, druhý román Watersové, Affinity, je něco mezi viktoriánskou detektivkou, gotickým románem, tzv. "ghost story" a moderní "archivářskou romancí" (termín, který používá ve své zajímavé studii současné britské prózy americká kritička Suzanne Keen), tedy románem, jenž se zabývá řešením určitého literárního tajemství. Právě tento poslední "žánr", jak přesvědčivě ukazuje zmiňovaná Suzanne Keen, je v současné britské literatuře značně módní. A módní přitažlivost této knihy ještě zvyšuje prostředí ženského kriminálu, do něhož je děj situován.

Ke zmíněnému žánru archivářské romance se přiklání i poslední román Sarah Watersové Fingersmith. Román má několik vypravěček, volně kombinuje nejrůznější pastiše (od Dickense přes Wilkie Collinse až po Větrnou hůrku Emily Bronteové). Bohužel ačkoli imitaci (zejména po dějové stránce) zvládá Watersová velice dobře, hlasy jednotlivých vypravěček (a vůbec všech postav v knize) znějí až znepokojivě stejně, a text proto jako celek působí jazykově poměrně ploše. Přitom dějově je to dokonalá přehlídka pyrotechnických efektů: intriky, podrazy, vražda, věčně přitažlivá zákoutí podsvětí, svět pornografické literatury, sexuální vztahy vymykající se souhlasu, ale i kontrole viktoriánské společnosti.

Jako detektivka je Fingersmith skutečně excelentní - Watersová na každém kroku dokazuje, že má jednotlivé dějové zápletky a odbočky plně pod kontrolou a čtenáře vede po spletitých cestičkách rozvětveného příběhu s bravurou viktoriánského iluzionisty. Problém nastává, když se knihu pokusíme číst víc než detektivkové rozptýlení: má-li být Watersová skutečnou nadějí britské literatury, jak tvrdí někteří kritici, bude, myslím, potřebovat větší jazykovou vytříbenost. První román byl impresivní debut i třetí román je velmi dobrý - ovšem vzhledem k vysoké reputaci autorky lze celkem pochopitelně očekávat román dokonalý.