Booker Prize Grahamu Swiftovi několikrát unikla - poprvé hned na samém počátku jeho kariéry, když byl na nejprestižnější cenu nominován úžasný román Země vod. Podobně jako později jeho vrstevník Ian McEwan, i on se ovšem dočkal - před několika lety cenu získal za knihu Poslední přání. Málokdo tehdy tušil, že to ale bude na dlouhou dobu poslední Swiftova kniha. Mlčení trvalo osm let - až do letošního roku, kdy vyšel román The Light of Day (Denní světlo).

Graham Swift je od počátku osmdesátých let považován za předního britského prozaika, a to i přesto, že jeho romány z konce osmdesátých let zdaleka nedosahují působivosti raných textů a například oceněná Poslední přání také nebyla přijata jednoznačně. Jeho nová kniha tak byla očekávána se značným napětím a recenze přinesly snad všechny britské noviny i literární časopisy. A první ohlasy byly velice příznivé.

Nový román je ale úplně jiný než předchozí. Je komornější. Swift se vzdal svých velkých témat jako historie (Země vod), smrt (Až navěky) a namísto toho napsal velice komorní příběh zachycující trochu zvláštní milostný vztah soukromého detektiva a jeho klientky. Trochu zvláštní proto, že se zrodil přes hranice vězení, v němž si bývalá detektivova klienta Sarah odpykává trest za vraždu svého manžela. I předchozí spád událostí má ale poněkud bizarní ladění: Sarah ví, že jí manžel podvádí. Dokonce ji podvádí s chorvatskou uprchlicí, kterou vzali pod svou střechu. V okamžiku, kdy se Chorvatka rozhoduje vrátit do Dubrovníku a mimomanželský tak vlastně končí, najímá si Sarah soukromého detektiva. George Webb je bývalý policista, propuštěný pro nedodržování služebních postupů a aktuálně žijící s jednou bývalou klientkou. Sarah si jej najímá, aby jejího manžela sledoval na letiště a dohlédl na to, že jeho chorvatská milenka skutečně odletí. Ten svůj úkol splní, podá klientce zprávu, načež Sarah manžela po návratu domů zavraždí. Toť velice prostý děj - který není nefér prozradit, protože se jej čtenář dozví stejně hned v prvních řádcích knihy. A zdaleka není na této knize nejpozoruhodnější.

Ze stránek knihy doslova dýchá přepisování a autorské zápasení s nepoddajnou látkou. Ostatně D. J. Taylor v recenzi v Times Literary Supplement poznamenává, že "kniha se velmi těžce čte. A mnohé naznačuje tomu, že se i velice těžko psala." A sám autor v jednom z rozhovorů, které poskytl po vydání románu, prozradil, že za oněch osm let mlčení napsal tolik textu, že by to vydalo na tři romány. Kniha je psána velice zhuštěným, eliptickým jazykem a neobyčejné působivosti dosahuje jednak krátkými úsečnými, jednak až hypnotickým opakováním. Při čtení vzniká zvláštní napětí mezi tím, co bylo řečeno a co vysloveno nikdy nebude, - čtenář si musí domýšlet stejně jako protagonista George. Při popisu situace a děje se Swift pohybuje jakoby v kruzích: krouží kolem svého tématu, občas se dotkne tohoto aspektu, občas jiného a obraz celé situace nám čtenářům tak vyvstává před očima pomalu, skoro nepozorovaně.

Dosud nejlepší Swiftův román Země vod se nesl ve znamení úzkého sepětí s konkrétním místem a jeho historií. Nejinak je tomu i zde - kniha se odehrává prakticky v jedné čtvrti, jak si brilantně povšimla Hermione Lee v Guardianu. Na základě dokonalé obeznámenosti s prostředím se Swiftovi podařilo vyvolat ve čtenáři atmosféru důvěrně známého, bezpečného místa, iluzi, jež je vzápětí zbořena činem, ke kterému v knize dojde.

Světlo dne se určitě zařadí mezi ty nejlepší knihy, které Graham Swift napsal. Čtenáře strhne úžasně vyrovnaný jazyk, jeho klidný tón, stejně jako překvapivě krátké, leč velice výrazné věty a stejně překvapivá "kruhová struktura". Má-li román nějakou chybu, pak je to délka - novela by vzhledem k tématu i zvolenému stylu byla příhodnější a možná by potom příběh vyzněl ještě působivěji, nicméně i takto zaslouží The Light of Day aplaus. A vzhledem k tomu, že značná část jeho díla už byla přeložena do češtiny, byla by obrovská škoda, kdyby i tato kniha nespatřila "světlo dne" v českém překladu.