Jaroslav Soukup

Jak vypadá pobyt za katrem a co vlastně prožívají odsouzení, kteří za mřížemi tráví, často opakovaně, týdny, měsíce i roky? Je to nebetyčná nuda, potýkání se s pocity viny, nebo snad snění o návratu tam, odkud se je společnost rozhodla dočasně vyloučit?

Zachytit odcházení blízkého člověka je drásající, a přesto někdy očistný proces, který může pomoci alespoň zpětně zachytit a uspořádat vzpomínky a prožitky. Anna Fodorová se takto s odstupem několika let rozhodla přiblížit neobyčejný život své matky, spisovatelky Lenky Reinerové.

Setkat se v české literatuře s dobrou knihou z amerického prostředí, navíc s přesahem do více žánrů, je událost. Těžký prachy od Jana Nováka přitom splňují všechna zmíněná kritéria. Poznat zblízka svět, v němž se točí miliony dolarů, nebylo nikdy jednodušší.

Klikař Beny je příkladem toho, že není třeba zas a znovu zkoušet objevit Ameriku ani pokoušet se doložit, že vypouštěním tabákového dýmu do vody zlato nevznikne. Je to sázka na zručně vyprávěný uvěřitelný příběh, s nímž se mnozí ze čtenářů, často i na základě vlastní zkušenosti s dobou před pádem železné opony, mohou nějakým způsobem ztotožnit.

Humorné, tragické i melancholické příběhy lidí, kteří by se díky svým více či méně izolovaným životům sotva někdy potkali, shromáždila Dora Kaprálová do mozaiky zachycující pestrost lidských osudů ve velkoměstě, jakým je Berlín. I přes rozdílnost postav však čtenáři předestírá hlavně to, co je mu důvěrně známé – silné i slabší stránky lidské povahy.

Petr Luňák ve své nové knize podává devadesátá léta tak trochu jinak – očima podivínů z univerzit, jejichž pohledem vypadají některé události ještě absurdnější nebo grotesknější, než ve skutečnosti byly. Absolventům humanitních fakult (a nejen jim) přijdou mnohé postavičky jistě velmi povědomé.

Třináct mikropříběhů spojených se třinácti modely mobilních telefonů. To jsou stavební prvky, které si Milan Tesař, novinář a publicista, zvolil za spojovací linku povídek. Ty mají spád, humor i nápad. Autor však rozehrává se čtenářem ještě další hru, za jejíž kulisy si zvolil útroby jednotlivých telefonních přístrojů. V nich se odehrává život telefonních čísel nacházejících se v paměti mobilu.

Stančíkův Nulorožec trochu připomíná pohádku o chytré horákyni: je to taková detektivka-nedetektivka, konspirace-nekonspirace. Přesto – anebo možná právě proto – čtenáře upoutá natolik, že hltá jednu stránku za druhou a nemůže se dočkat, jak cynický inspektor Lavabo vyřeší svůj případ či co odhalí Goethův tajný deník. Vedle nesporné zábavnosti má ale román i další přednost – na nejednom místě autor svými hříčkami čtenáře vyzývá, aby sáhl i po jiných knihách a trochu se dovzdělal.

Hospodské maloměstské mudrování v chátrající sauně – tak by se dala zjednodušeně charakterizovat novela Jaroslava Rudiše. Ačkoli se osudy, touhy i obavy potících se mužů liší, všechny nejvíce zajímá, co se skrývá za zdí. Ta totiž odděluje jejich miniaturní saunové království od toho ženského.

S neobvyklou lehkostí napsaná prvotina mladé japanoložky je v české literatuře unikum. Nejen kvůli autorčinu zaměření a z něj plynoucím netradičním motivům, které se v díle objevují, ale i díky svižnému stylu vyprávění, uvěřitelnosti hovorových dialogů a zejména struktuře textu a jeho rozvrstvení do několika linií, které se, jak čtenář vytuší, v závěru protnou, a to s přirozenou lehkostí a samozřejmostí.

Prozaický debut Karla Halouna, kterého minimálně část veřejnosti dobře zná díky grafickému rukopisu, jímž doprovází hudební alba i knižní přebaly, je nadmíru příjemné entrée. Promyšlený a precizně poskládaný text zaujme nejen strukturou pěti „oddílů“, ale také střídáním vypravěčů a čtenářských pohledů na několik zainteresovaných postav.

Jak vidí Němci Čechy a jak Češi Němce? Mohou imigranti ve své nové vlasti zazářit? A proč jsou dnešní Evropané i přes své životní úspěchy bezradní? David Zábranský se v nové knize Za Alpami nezdráhá otevřít nejedny zamčené dveře.

Novela Andrey Sedláčkové Každý něco tají tematizuje zájem bulvárního tisku o život umělců a jiných celebrit. Autorka popisuje neúspěšnou snahu uchránit si soukromí a situaci rodin známých osobností a jejich dětí, které jsou do boje zataženy bez vlastního přičinění. Přidává ale i pohled druhé strany – uvažování bulváru.

Scenáristka Anna Vovsová za svůj čistě knižní debut Ladič získala Literární cenu Knižního klubu za rok 2017. V novele sledující příběh nenápadného staršího muže autorka rozvíjí témata emigrace, starých křivd a mnohaletého života v iluzi.

Anna Bolavá, autorka oceňovaného románu Do tmy, volně navazuje na svůj literární debut románem zasazeným do prostředí jihočeského maloměsta. Příběh odehrávající se v sychravém bezčasí v sobě skrývá kriminální motiv, řadu tragických lidských osudů i důmyslně vystavěnou zápletku.

V nejnovějším příběhu se Miloš Urban pohybuje v naší každodennosti, ve světě sociálních sítí a komunikace pomocí digitálních médií. Zachycuje emocionální plochost těchto interakcí i potřebu kompenzace neuspokojivých skutečných vztahů. Jeho hrdinové, studentka a amatérský fotograf postupně odhalující její půvaby na svých snímcích, nejsou ničím zvláštní, dokud se pod „jejich“ fotografiemi nezačnou objevovat uznalé komentáře.

Ve své nejnovější próze zůstává Hakl věrný postupům, tématům a typům postav, které čtenáři znají z jeho předchozích knih. A současně překvapuje samozřejmostí, s níž do toho všeho dokázal zasadit zcela nesamozřejmý motiv.

Drobná novela přivádí na scénu pozapomenuté období československé historie, kdy v předvečer vypuknutí druhé světové války stovky československých dobrovolníků odešly bojovat do Španělska v rámci mezinárodních Interbrigád proti puči generála Franka.

Improvizovaná literární jam session, zasazená do Amsterdamu zmítaného pouličními nepokoji. V areálu někdejší továrny se schází komunita, jejíž členové si – vedeni potřebou zmírnit napětí a nejistotu z dalšího vývoje událostí – vyprávějí příběhy.

Autorka nechává čtenáře nahlédnout pod pokličku vztahů bělošských žen a černošských mužů. Motiv střetávání a míšení kultur byl v literatuře i filmu zpracován mnohokrát, nabízí se tedy otázka, zda z něj lze vedle konstatování o přetrvávajících stereotypech vytěžit i něco více.

Román se skrze vyprávění o jednom lidském životě ohlíží za uplynulým půlstoletím, které z větší části obsáhla éra vlády jedné strany. Autorka tuto dobu nerelativizuje ani neulpívá v nepřenosné osobní rovině. Zdařilá pozdní románová prvotina.

Nový román Miloše Urbana vznikl v rámci multižánrového projektu Urbo Kune, což v esperantu znamená společné město. Ideu dokonalého sídla Urban dle svých slov „zalidnil příběhem“ a oživil tak vize, které během dvou let navrhovali čeští a slovenští studenti architektury.

Kniha rozkročená na téměř šesti stech stranách vypráví příběh o střetávání Čechů a Slováků od vzniku samostatného společného státu až po únor 1948. I při velkém rozsahu je text setrvale hravý a do detailů propracovaný.

Za lehce provokativní obálkou románu Hany Lundiakové vydaného v rámci edice neewit Knihou Zlín čeká na čtenáře příběh rozkročený od 80. let minulého století do současnosti, který okamžitě upoutá jazykem a záhy poetikou.

Vzpomínková kniha fotografky Staši Fleischmannové představuje nenápadný, leč cenný příspěvek k dějinám novodobé české státnosti, a především pohled do jisté výseče českého kulturního světa.

Iva Pekárková pojmenovala svou novou knihu po šedavé hmotě, s níž se setkáváme na každém kroku. Povídky se odehrávají v různých koutech světa – v Londýně, v Africe, ale i v autorčině domovině – a Pekárková se v nich projevuje jako zdatná vypravěčka.

Jakkoliv by se nabízelo napsat, že román Ireny Douskové pojednává o posledních měsících života Jaroslava Haška v Lipnici, skutečnost je složitější. Autorka nevystavěla dílo na Haškovi, ale předestírá čtenáři především atmosféru prostředí, v němž se Hašek pokoušel dopsat Švejka a které bylo svým způsobem stejně rázovité jako spisovatel samotný. Atmosféru života v provincii, která je Haškovi malá.

Již v prvních řádcích knihy Vomito negro čtenář sezná specifičnost autorova úsporného stylu, který chvílemi připomíná instrukce nebo bodový scénář, jenž se začne odvíjet kdesi v Karibiku a končí v jakési megapoli. Příběh je v podstatě banální historií sourozenecké dvojice, která se shodou okolností dostane za hranu zákona, odkud již nelze bezpečně vystoupit.

Jaroslav Rudiš se nejnovějším titulem vydal na vratkou půdu tuzemské současnosti. Příběh „bouchače“ Vandama má v sobě tragiku ztráty iluzí a jistot, která hlavního hrdinu doprovodila takříkajíc k okraji společnosti do sídlištní putyky kdesi na periferii Prahy, v níž snová své vize o řádu a ukotvení.

Zápisky, které Jaroslav Erik Frič kontinuálně publikuje v rámci blogu a jejichž část vyšla péčí nakladatelství Dauphin knižně, staví návštěvníka knihkupectví před nelehké rozhodnutí, zda investovat do něčeho, co je volně dostupné v rámci webového prostoru. Odhlédneme-li od konkrétního textu a jeho obsahu, zůstane otázka – proč?

Dabingová režisérka, překladatelka a v neposlední řadě i spisovatelka Olga Walló svým nejnovějším románem pokračuje v charakteru předešlých próz. Jazykovou vytříbenost doplňuje mnohovrstevnatý děj, dílčí zápletky i schopnost vtáhnout čtenáře do děje a udržet jej v napjatém očekávání. Příběh muže, který polykal vítr, se začíná odvíjet za zdmi dětského domova v době vrcholícího budovatelského šílenství.

S povídkami Jana Zábrany se čtenáři mohli poprvé seznámit počátkem 90. let, kdy brněnské nakladatelství Atlantis vydalo Sedm povídek. Později byly v autorově pozůstalosti objeveny další texty, které letos vyšly spolu s již vydanými povídkami péčí Jana Šulce a vydavatelství Torst.

Podtitul „kapesní sága“, který je přídomkem prozaické prvotiny Martina Ryšavého (1967), je dokonale vystihující. Rozsahem nevelký, ale zručně a čtivě sepsaný příběh „lesních chodců“, kteří se pokoušeli uchovat si pudově podmíněnou identitu svobodných tuláků v dobách budování socialismu i v době posametové, posloužil počátkem tisíciletí Ivanu Vojnárovi jako námět ke stejnojmennému filmu. Lesní chodci vyšli poprvé v roce 2001 a minulý rok se dočkali druhého vydání.

Osudy krále šumavských pašeráků a později převaděčů zná díky stejnojmennému filmu Karla Kachyni v Čechách téměř každý. Martin Sichinger vsadil své vyprávění o městském chlapci, který je nedobrovolně vyňat z důvěrně známého prostředí a vržen do rázovitého šumavského pohraničí, do současnosti. Ta je sice na první pohled méně dramatická, i ona však skýtá nezodpovězené otázky, jež přetrvaly desetiletí.

Škvorecký pro mne zůstane autorem a člověkem, který disponoval nenápadnou devizou, již bych označil za „schopnost nadhledu“. Nadhledu, který mu po celý život umožňoval nepodlehnout vábničkám přímých cest ideologií a dogmat, které se pokoušely (a nikdy tomu nebude jinak) připravit jedince o možnost svobodného rozhodování a přijetí odpovědnosti za své bytí.

Slezský román dává nahlédnout pod povrch událostí, které od vzniku samostatného československého státu udělaly z Hlučínska Bohem i lidmi pozapomenutý kout světa kdesi v divokém pohraničí. Před čtenářem vyrůstá příběh, který místy žánrově přesahuje k literatuře faktu, etnografické studii a díky autorově erudici i k dějinám architektury.

Povídkám Sylvy Fischerové jsou společné osobní prožitek o snaha o přesah do roviny obecnějšího étosu. Banalita se střetává s věčnými otázkami, realita s fantazií a ideály. Povídkám nelze upřít v jistých momentech určitou naléhavost, která však v řadě případů naráží na mantinely nosného příběhu či ústředního motivu.

Holman je svým způsobem perfekcionista vážící každý verš, slovo, slabiku. Glosa v Holmanově podání si může klást za cíl jediné: být prostým, leč dokonale řemeslně zvládnutým artefaktem otázek a případně odpovědí jednoho života.

Miroslav Holman se narodil 7. 12. 1938 v osadě Štefle u Chodské Lhoty, přičemž mládí prožil hned na několika místech, až na výjimku v českém pohraničí (Hojsova Stráž, Aš, Teplice, Ústí nad Labem). Důvodem častého stěhování byla otcova kantořina, posléze jeho emigrace a uvěznění matky. Holman spolu s bratrem tak strávil část mládí u více či méně vzdálených příbuzných v Praze.

Zatímco rozsahem nevelký opus Kde život náš je v půli se svou poutí přibližuje poválečný kvas na pozadí severočeské periferie, monumentální, byť křehce vyprávěná románová kronika Krev není voda je popisná sonda do Jedličkova rodového zakotvení.

Prozatím poslední (v pořadí již 39.) svazek spisů Josefa Škvoreckého, v jejichž vydávání v posledních letech pokračuje nakladatelství Books and Cards, představil čtenářům vzájemnou korespondenci, kterou Škvorecký dlouhá léta vedl s Janem Zábranou. Tyto blízké přátele navždy rozdělily následky okupace tehdejšího Československa v srpnu 1968.

Nevelká knížka Davida Hrbka obsahuje s ohledem na svůj název očekávaný počet povídek doplněný o mimo stojící prolog a epilog. Mikropříběhy vystavěné z autorových vzpomínek a postřehů mají jednotící motiv v rodinných kulisách. Před čtenářem tak vyvstávají postavy prarodičů, strýců i tet, jejichž osudy i životní postoje byly často určovány zásadními událostmi uplynulého století.

V pořadí třetí kniha spisovatele Jiřího Kratochvila Uprostřed nocí zpěv, která vyšla počátkem 90. let, se v roce 2010 dočkala druhého vydání. Románový příběh vyprávěný ve dvou částečně paralelních rovinách je zasazen do několika desetiletí, jež následovala po „vítězství pracujícího lidu“. Autor konfrontuje syrovou realitu, do níž byly vrženy rodiny poúnorových emigrantů, s fikcí, která odkazuje k magickému realismu.