Fodorová coby vypravěčka předestírá čtenáři zásadní okamžiky, které určovaly životní osudy rodičů i jí samotné. Oč banálněji to zní, tím precizněji je text, v němž se prolínají poslední měsíce života její matky s rodinnými historiemi, koncipován. Bez balastního sentimentu, civilně, a přitom s neskrývanou blízkostí, porozuměním i celoživotními obavami, plynoucími mimo jiné z trpké zkušenosti s matčiným vězněním v 50. letech.

Autorka, narozená v Bělehradě, vyrůstající v Československu a po srpnu 1968 usazená převážně ve Velké Británii, rozplétá životní anabáze rodičů, kteří se za života potýkali nejprve s nacistickým a po válce i s komunistickým režimem. Vypořádává se rovněž se zásadní informací, kterou její matka mnoho let „ignorovala“, tedy s existencí matčiny sestřenice, která válečné běsnění na starém kontinentu, na rozdíl od ostatních příbuzných, přežila, neboť měla to štěstí, že byla coby dítě poslána do Londýna.

„Trvalo mi chvíli, než jsem tuto informaci vstřebala. ‚A ty ses ji nikdy nesnažila najít?!‘ 

‚Copak neslyšíš?‘ ohradila se. ‚Byla ještě dítě, žila ve Vídni. Skoro jsem ji neznala.‘ Chtěla si nalít vodu do sklenice, ale ruce se jí třásly tak, že to nedokázala.“ (s. 58)

Rodinných tajemství, o nichž Reinerová neměla potřebu dceru informovat, se nakonec ukáže být více, což vede k nevyhnutelným otázkám proč. Několik desetiletí mlčení o existenci „rodiny“ má přitom hluboký a bolestný důvod a autorka jej i pojmenuje.

Přesvědčivost a naléhavost v tónu vyprávění dávají jinak civilnímu a pregnantně formulovanému textu s množstvím postřehů i reálií přesah, který umožňují čtenáři skrze popsané pocity a stavy obou protagonistek porozumět i jeho vlastním pochybnostem a obavám, s nimiž se mohl v dětském či pozdějším věku setkat ve vztahu k nejbližším. 

Fodorová zúročila zkušenosti z profese psychoterapeutky a na mnohdy obtížný, přesto bezpodmínečný a láskyplný vztah, který se svou matkou měla, nahlíží střízlivě, bez odsudků, s vědomím lidských slabostí, a přesto působivě. Trauma té, která přežila, totiž dávalo Lence Reinerové sílu a nezdolnost, ale představovalo zároveň nevyřčené břímě. Emoce v textu sice vesměs zůstávají diskrétně v pozadí, ani na okamžik však není pochyb o poutu, které obě ženy spojovalo.  

„Vládla mezi námi tichá dohoda, že o jejích kvalitách se nesmí pochybovat, a už vůbec ne vtipkovat. Dnes si to vysvětluji tím, že nepřipouštět si své stinné stránky byl způsob, jak se vyrovnat s pocitem viny, že přežila, zatímco ti druzí ne.“ (s. 20)

Ve vyprávění se střídají momenty ze života Reinerové, v nichž oplývala i v pokročilém věku a navzdory zdravotním komplikacím činorodostí, humorem a zájmem o veškeré dění, s chvílemi letargie, kdy po úrazu zůstala několik týdnů upoutána na lůžko v londýnské nemocnici. Líčení těchto týdnů a následujících měsíců rekonvalescence se jaksi mimoděk a přirozeně prolíná se vzpomínkami na zásadní okolnosti Lenčina i autorčina života.

Tvůrčí suverenita, s níž Fodorová drží vyprávění pevně v rukou a díky níž dokázala vystavět z jednoho, byť neobyčejného, života sevřený příběh, oplývající napětím i emocemi, je z hlediska čtenářského prožitku přitažlivá a pro autorku je, zdá se, zásadní. Schopnost pohlížet na historii nejen z faktografické, ale zejména z osobní roviny, včetně chyb i traumat s událostmi spojených, se totiž ukázala být pro Fodorovou klíčem k vyrovnání se i pochopení, byť pochybností se samozřejmě nikdy zbavit nelze.

„Chtěla jsem o ní psát spíš jako o své matce než o vážené spisovatelce, o to už se starají jiní. A také o tom, jaké to bylo být její dcerou. Nevím, zda jsem se toho úkolu zhostila, ani co by na to sama řekla. Byly jsme tak rozdílné.“ (s. 173)