Michaela Boho (*1990) se po zkušenosti s prací vězeňské vychovatelky rozhodla formou krátkých příběhů zachytit osudy několika trestanců, s nimiž měla při své práci co do činění. Vystudovaná pedagožka cizích jazyků se slabostí pro literaturu představovala pro odsouzené díky svému pracovnímu zařazení jednu z nemnoha person, které jim v rámci systému mohly poskytnout skutečný zájem i určitou míru empatie. Tucet povídek je inspirován reálnými osobami, vesměs označovanými přezdívkami jako Zek, Fantom či Éčko.

Autorka každého z „hrdinů“ krátce představí a naznačí, v čem spočívala jeho osobitost, která ji přiměla zaznamenat příběh vzájemného střetávání vychovatelky a odsouzeného. Vedle pohledu vězňů a dominujícího zachycení jejich světů přikládá i vlastní vnímání jejich slov jak z pozice nezainteresovaného člověka, tak i vychovatelky, jejímž cílem by měla být mimo jiné snaha napomoci nápravě odsouzených a jejich začlenění do běžného života. Snaha pochopit motivaci a jednání recidivistů naráží zákonitě na otázku proč, kterou by si kladl v podobné situaci každý, jehož střet se zákonem skončil na úrovni pokut za špatné parkování. Vybalancovat všechny roviny, nepoddat se automaticky se nabízejícím předsudkům a zároveň si udržet profesionální odstup je stejně důležité jako nenechat se obalamutit směsicí lží i přibarvených příběhů, jakož ani nepřipravit odsouzené o možná poslední zbytky empatie. Alfou a omegou práce vychovatele je pak nezapomínat, že každému z odsouzených jde vposledku pouze a jen o vlastní profit a potenciální výhody.

Při odbavování korespondence vězňů tak mohou vychovatelé mnohdy bojovat s rozličnými pocity, jako v případě, kdy se letitý uživatel drog v dopise bratrovi svěřuje s obavami z možné neplodnosti:

„Při čtení dopisu jsem pocítila zvláštní, téměř až perverzní pocit zadostiučinění či tak něco… Až mě to samotnou vylekalo. Další úplně zbytečná smažka, pomyslela jsem si trpce. Dobře ti tak! Ty děti by si to totiž ani nezasloužily…“ (s. 94)

Ano, ani ve věznicích nepracují stroje, řídící se naprogramovanými algoritmy, ale lidé, oplývající pochybnostmi a kladoucí si otázky, na něž se jim nedostane odpovědí.

Příběhy zároveň demonstrují i fungování celého systému, kdy vězeň po propuštění dostane své věci a náhradu stravného a cestovné do místa, kde měl před nástupem do výkonu trestu trvalé bydliště. Nemá-li takový člověk kam jít, je pátek, zima a země se navíc zrovna nachází v koronavirovém lockdownu, není s podivem, že se prakticky obratem vrací za katr, do bezpečí s lůžkem, teplem a pravidelnou stravou.

Přes všechna vězeňská negativa, příklady devastujících účinků konzumace drog a bezútěšnost některých osudů nevyznívá kniha jakkoliv depresivně. Humor a sebeironie, jimiž Boho ich-formou vyprávěné příběhy odlehčuje, jsou nezáludné a přímočaré a čtenář zanedlouho může získat dojem, že jde o vyprávění kamarádky, s níž se sešel u skleničky vína. Obsah v některých momentech nabírá vrchu nad formou, ale jde o stav, nad nějž se lze díky neotřelosti tématu a autentičnosti výpovědi vcelku snadno povznést. 

Možná vězeňská služba zaměstnává ve svých řadách další zručné autory, kteří by byli schopni zprostředkovat vhled do systému, jenž trpí z pohledu veřejnosti především přeplněností věznic a nedostatkem alternativních trestů. Boho ukázala, že potenciál silných a sdělných příběhů v tomto prostředí existuje. Závěrečný příběh odsouzeného s přezdívkou Kalašnikov, jehož ústředním motivem je důvěra, budiž toho dokladem.