Režisérka a scenáristka Andrea Sedláčková se po autobiograficky laděné knize Moje pařížská revoluce (2014) vrátila k literatuře novelou Každý něco tají. Příběh herečky Lucie a její rodiny ukazuje pozici bulváru v životě umělců a pozoruje dopady, které má ztráta soukromí na Luciino manželství i vztahy s těmi, jichž se pozlátko „branže“ pranic netýká.

Na počátku příběhu je nevinný večírek s bohulibým záměrem a Lucie, jež se, coby hvězda jednoho z televizních seriálů, která právě dotočila i film, stává vděčným objektem zájmu „společenských rubrik“.

Kvůli neochotě nechat tisk nahlédnout do soukromí účastníků uzavřené párty se však večírek dostane do hledáčku bulvárního tisku a ten přechází do protiútoku. Náznaky, spekulace, vše bez uvedení konkrétního zdroje a doplněno o sugestivní otázky. Zákony džungle jsou předem dány a snaha o odpor pouze víří špínu, kterou lze obstarat kdekoliv, třeba při rozvážce dětí do školy.

Zaspala. Děti se na zadní sedačce tváří dost naštvaně, upíjejí z termosky čaj a ukusují bábovku. Lucie si přes pyžamo natáhla baloňák, ani se nepřezula do bot, má papuče a dost špatně se jí řídí. Nebezpečně předjíždí, ale naštěstí město není zacpané, jak se obávala. Julie se neptá, jen konstatuje: „Mami, svačinu jsi mi nevzala.“ (s. 34)

Po této scéně totiž následuje zastávka v trafice, nákup něčeho malého k zakousnutí a pořízení ne zcela lichotivých fotografií…

Než hrdinka pochopí, že dílčí vítězství může slavit pouze v případě ignorance a pasivního čekání na chybu protivníka, je její vztah s manželem, který je rovněž relativně známým hercem, nahlodán. Tomu napomáhá i jeho snaha postavit se lžím a nepravdám jinak než výzvou k soudní při. Nekomunikace a odcizení se navíc dále prohlubují oboustrannými úkroky do únikových flirtů, které se nabízejí jako snadné a rychlé řešení emočně vyhrocených situací.

Z hlediska fungování jistého typu bulváru popisuje Sedláčková jeho uvažování a postupy s cynickou pravdivostí, přičemž přidává i vhled dětí a prarodičů, kteří musí válčit své vlastní bitvy nejen s bulvárem.

Na příběhu předestíraném z pozice vševědoucího vypravěče lze ocenit lehkost, změny rytmu i smysl pro gradaci. Střídání jednajících postav odkazuje na autorčin režisérský pohled a patrně není náhoda, že se v některých momentech čtenáři vkrádají do mysli možné reálné předobrazy popisovaných situací, které svého času proběhly tuzemskou mediální scénou.

Lze jen těžko předpokládat, že by čtenáři Sedláčkové byli primární cílovou skupinou plátků typu Můj čas na cigárko. Přesto se nejspíš i ti při příštím letmém pohledu na „společenské časopisy“ vyrovnané na polici trafiky zbaví už jen nápadu přečíst si, jak je to se skandálem herečky X. Y. Slupka je možná lákavá, obsah s určitostí zahnívající.