Karel Haloun je české veřejnosti známý nejspíše jako grafik, tvůrce vizuální podoby hudebních alb a knižních přebalů, typograf nebo možná také jako nehrající člen kapel Jasná páka a Hudba Praha. Méně známá je jeho literární tvorba – kriticky zaměřené texty o grafice, designu a typografii, publikované především v Revolver Revue. Nyní se představuje i jako prozaik a je třeba říci, že jeho kniha Marná práce je entrée nadmíru příjemné.

Promyšlený a precizně poskládaný text se skládá z pěti „oddílů“, ve kterých se čtenář díky střídání vypravěčů dívá na několik zainteresovaných postav z různých úhlů. Spojujícím elementem příběhu je František F., prvorepublikový komunista, který byl koncem padesátých let odsunut do maringotky, aby monitoroval stav podzemních vod a v rámci budování socialismu dohlížel z bezpečné vzdálenosti, stranou jakéhokoliv dění, na Vojtěcha Č., který byl pro své nepatřičné názory vypoklonkován z postu pedagoga na filozofické fakultě.

Vztah, který spolu oba muži navážou, Františkovy vzpomínky, dobové postřehy i reálie představuje Haloun postupně a rozličnými formami. Jednak přímo skrze Vojtěchovy dopisy choti Olze, jednak nepřímo skrze protokoly StB a v neposlední řadě také očima malého hocha, Františkova vnuka. V příběhu se tak střídají postřehy postav, všednodennost jejich životů i absurdita, které pospolu připomínají, že bylo-li někdy lépe, období vlády jedné strany mezi tyto dějinné etapy nepatří a patřit nemůže.

Bylo by nepatřičné spekulovat nad možnými autobiografickými prvky příběhu či předobrazy postav. Autor při jeho tvorbě nepochybně čerpal ze zkušeností svých i mnohých jiných, nicméně výsledný text, který vznikal mezi roky 2004 a 2017, je definitiva, k níž není třeba cokoliv dodávat.

Preciznost postupného odkrývání motivací i bílých míst v příběhu spolu s rozčleněním textu do vzpomínek, dopisů, protokolů a črt nenechají čtenářovu pozornost opadnout. Vitráže se plní, a třebaže se po jejich složení nenaskytne čtenáři dechberoucí podívaná, před níž by na moment zůstal v němém úžasu, nebude ošizen. Mozaika mu totiž připomene, že takhle nějak jsme si tu přece žili; a když ne my, tak generace našich rodičů a prarodičů.

Dopisy distingovaného estéta vrženého do světa, v němž největší terno představují holínky a možnost dát si večer v hospodě pivo a rum, jsou v kontrastu s protokoly a jazykem, jímž IS (informátor spolupracovník) popisuje svému řídícímu důstojníkovi rozpracování ZO (zájmového objektu).

„Začínám si tu připadat jako postava z pouťového obrozeneckého barvotisku. Už jsem se Ti zmiňoval o překvapivě nalezené citlivosti k přírodě, kterou jsem v bezpečí knihoven považoval za kýčovitou, papírem šustící smyšlenku s literaturou koketujících vesnických učitelů. Teď se navíc sám, a dokonce rád, stávám posluchačem jakéhosi ‚autentického‘ klostermannovského příběhu, který mi ovšem vypráví přímý aktér.“ (Dopisy Olze, s. 27)

Haloun napsal oslavu obyčejnosti, která se ale v jeho rukou stává zároveň osobitou obžalobou. Namířil ji proti těm, kdo se právě obyčejností a obyčejnými lidmi zaštiťovali ve svém boji za mír i lepší a radostnější zítřky. Marná práce je o lidech i o těch, kterým o lidi vlastně nikdy vůbec nešlo.