Za lehce provokativní obálkou románu Hany Lundiakové vydaného v rámci edice neewit Knihou Zlín čeká na čtenáře příběh rozkročený od 80. let minulého století do současnosti, který okamžitě upoutá jazykem a záhy poetikou.

Houžvička (postupem času se ukáže, že jde spíš o jednu z hlavních postav než o postavu ústřední), dívka z pohraničního města, odejde studovat do Prahy a stane se zde svobodnou matkou. Ona sama i další postavy v knize pomyslně cirkulují, mizí ze scény a zase se na ni vracejí, čímž uzavírají či usouvztažňují svůj příběh. Společným rysem těchto příběhů jsou nenaplněná očekávání – nikoliv však hrdinů samotných, ale společnosti, která se pod záminkou nikdy nedojednaného konsenzu musí ubírat permanentně vpřed za stále světlejšími zítřky, vyššími zisky a větší efektivitou práce. Na scénu se vrací opojná svoboda 90. let, kdy se leckomu zdálo, že nic není nemožné, první vystřízlivění i následné sklapnutí podpatků pod tíhou poznané nutnosti platit nájmy, alimenty a hypotéky i alibi před vlastním špatným svědomím.

Lundiaková nenapsala tradiční román. IMAGO svou poetičností připomněl autorovi recenze knihu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí. Dějové pasáže jsou protkávány intuitivními obrazy, pseudosymboly i dobovými apely, které se s odstupem času podobají stále více spíše směšným manýrám.

S postupujícím věkem Houžvičky i časem příběhu se stále častěji a zřetelněji vynořuje symbolický trest v podobě tinnitu, jinak šelestu v uších, který jako mor kosí či uvádí v amok další a další jedince vystavené soustavnému diktátu vydělávání peněz, společenské únosnosti a očekávání. To vše se odehrává v útrobách města, které, ač ztotožněno s Prahou, funguje rovněž jako symbol. „Polis se stávala umělejší a umělejší, a to i přesto, že ve zběsilém úprku vpřed už začínala zadrhávat škytavými pohyby. Byly ignorovány coby nějaké obyčejné poslíčky. Život lidských bytostí se odehrával stále méně in natura a s tím, jak ubývalo osobních, skutečných událostí, hromadilo se a vznikalo stále více holografických prožitků, neúplných, dokonale nedotknutelných a předem odhadnutelných“ (s. 197). Ubíjející pomíjivosti a nejistotě je možné se vyhnout úkrokem k tradici, přátelům, reálným setkáním, což postavy IMAGA seznají skrze vlastní lapsy a kolapsy, přestože pro některé je poznání „vykoupeno“ vydělením ze společnosti bezpohlavních a další částečnou a snad dočasnou ztrátou sluchu.

IMAGO není čtení do tramvaje, snadno se vám může stát, že přejedete. Pokud přesto podstoupíte risk útržkovitého čtení, hrozí, že zůstanete tápat mezi roztříštěnými obrazy a dílčími fragmenty a budete marně čekat na usouvztažnění v podobě epičtější pasáže. Text, potažmo autorka vyžaduje od čtenáře netěkající pozornost, za niž se odvděčí jazykovou hravostí, odlesky reálných postav i událostí, humorem i překvapivými zvraty a napětím.