Vzpomínková kniha fotografky Staši Fleischmannové, která loni vyšla v nakladatelství Torst, představuje nenápadný, leč cenný příspěvek k dějinám novodobé české státnosti, a především pohled do jisté výseče českého kulturního světa. Autorka (ročník 1919) se k sepsání rozhodla až v pokročilém věku, což uvádím pouze proto, aby vynikl nebývalý rozsah období, s nímž je čtenář konfrontován. Fleischmannová se spolu se svým dvojčetem, sestrou Olou, narodila do vztahu Staši a Rudolfa Jílovských. Otec byl jednou z ústředních postav dnes již pozapomenutého, nicméně ve své době legendárního kabaretu Červená sedma, matka byla pokroková a emancipovaná žena. Oba rodiče přitom měli úzké vazby k tehdejší kulturní ekipě, s níž jaksi samozřejmě seznámili i obě dcery.

Jiří Voskovec s Janem Werichem a Jaroslavem Ježkem, Milena Jesenská, Adolf Hoffmeister, Josef Šíma či Ferdinand Peroutka jsou jen některá ze jmen, s nimiž obě sestry pojily přátelské vazby. Prostředí, v němž vyrůstaly, mělo vliv i na další směřování obou dívek. Studium fotografie na střední grafické škole pod vedením Jaromíra Funkeho je přivedlo k založení vlastního ateliéru… Na prahu dospělosti a konci demokratického Československa však příběh ani zdaleka nekončí. Protektorát, únor 1948, 50. léta i srpnová okupace z roku 1968 jsou další notoricky známé milníky, jež Fleischmannová prožila a vzpomínky na něž a jejich aktéry dotvářejí obraz až téměř do současnosti.

V knize se objevuje množství postav, z nichž některé zůstávají historií víceméně opomíjeny, zatímco jiné pronikly do encyklopedií a školních osnov. Autorka, jsouc si vědoma těchto pout, nabízí osobní pohled, často poněkud odlišný od obecně vykládané historiografie. Ikonický Franz Kafka není ve vzpomínkách autorky, která tlumočí postřehy své matky, uzavřený samotář, ale člověk plný osobité energie. „Kafka mamince připadal jako velice bystrý a temperamentní mladý muž. Ryze pražskou češtinou a s živou gestikulací ji v rozhovoru zaplavoval přívalem důkazů. Rozhodně se v jejích vzpomínkách z procházek v jeho společnosti v Chotkových sadech nejeví jako uzavřený, samotářský člověk trpící chorobným světobolem. Naopak, podle Mileniny nejbližší přítelkyně byl Kafka neobyčejně upřímný jedinec“ (s. 20).

Velkou pozornost autorka věnuje vzpomínkám na Milenu Jesenskou, jež byla, jak ostatně plyne z předešlé citace, blízká přítelkyně její matky. Žena, která je dnes často vnímána pouze jako Kafkova femme fatale, získává ve vzpomínkách Fleischmannové hlubší, a především lidský rozměr, jaký lze možná odhadovat z korespondence, ale sotva jej lze nalézt v rámci výkladů Kafkova díla. Podobně by se dalo pokračovat i o dalších osobnostech, jež formovaly životy obou sester a jejichž osudy v řadě případů odrážejí dějinné zvraty, kterými naše země prošla.

Kniha je rozčleněna do pěti oddílů, tvořených dílčími kapitolami v rozsahu maximálně několika stránek. Ryze osobní vzpomínky či postřehy se mísí s líčením atmosféry a dobových reálií. Text rozčleňuje i množství fotografií, ilustrací a koláží z autorčina archivu. Jako spoluautor podobných publikací by měl být uváděn i jejich editor, který z dílčích textů poskládá fungující celek, jenž dokáže čtenáře zaujmout, udržet jeho pozornost, a přitom nebude aktem zvůle vůči autorovi. Tomáš Vrba se úkolu zhostil citlivě a obstál i díky rozhodnutí řadit text chronologicky a doplnit jej dílčím poznámkovým aparátem.

Ke vzpomínkám Staši Fleischmannové není příliš co dodat. Klidně by mohly mít lákavý podtitul o ohlédnutí za minulým stoletím, který by při vší ambicióznosti nebyl nepravdivý. Přesto autorka zvolila poetický a mnohoznačný název, jenž koresponduje s mírou intimity vyprávění příběhů (ne)jednoho pestrého života.