Iva Pekárková, spisovatelka a žena mnoha profesí, řekla v jednom rozhovoru, že beton je hmota, která tvaruje život většiny lidí. Svou novou knihu, sbírku povídek, pojmenovala právě po této šedavé hmotě, s níž se mimoděk setkáváme na každém kroku a jež je současně i názvem jednoho z příběhů.

Pekárková je zdatná vypravěčka. Přímočará, neutápějící se v detailech ani jazykových ekvilibristikách, a přitom lyrická a přesná. Mikropříběhy jsou jaksi příjemně nahořklé, vesměs uvěřitelně vypointované a podepřené v případě potřeby reáliemi. Není proto rušivé, že část povídek je zasazena do autorčiny domoviny, další se odehrávají v Londýně či za oceánem, respektive v Africe. Multikulturnost současného světa, o níž dnes vznikají odborná pojednání, popisuje autorka takříkajíc zevnitř. Jednou z nejsilnějších stránek knihy je přirozenost vhledu a vcítění, jimiž Pekárková disponuje nepochybně i díky vlastním zkušenostem. Autorka tematizuje kulturní rozdíly i vztahy mezi příslušníky obou pohlaví, a to bez sentimentu a pokrytecké korektnosti, ale také bez předpojatosti a odsudků jednotlivých postav, které jsou i v nejvypjatějších momentech vždy především hřešícími a chybujícími lidmi.

Čtenáře může upoutat, jak autorka využívá VERZÁLEK pro zvýraznění určitých slov, která se v textu stávají narativy. „Tady kluci neměli přítelkyně anebo lásky. Tady SKÓROVALI. V Jarethově partě, do které směli jen černoši, bylo největší metou zaskórovat bílou“ (s. 221). Zmíněný úryvek je z povídky Zůstane malým klukem, kterou osobně považuji za jeden z nejsilnějších textů. Na osmi stránkách Pekárková vystavěla příběh působivý svou jednoduchostí, přímočarostí i pointou. Ač vsazen do Anglie, mohl (by) se odehrát prakticky kdekoliv. Reálie jsou ostatně potlačeny na nezbytné minimum a do popředí se dostává střet kultur, generací i osobní odpovědnosti, která je v konečném důsledku pro život daleko účinnějším nástrojem než všechny sociální, asimilační, rozvojové, podpůrné či jakékoliv jiné programy, direktivy i opatření. Společným jmenovatelem povídek se tak ukazuje být svoboda rozhodnutí i s ní související břímě odpovědnosti za sebe i okolí.

Pekárková je schopna nahlížet na podobná témata z rozličných úhlů, a přitom se neopakovat a nenudit, což dokazuje následující povídka Láska v Londýně. Zpracovává svým způsobem podobné dilema, jaké prožívala ústřední postava předchozího příběhu, a i ona pracuje s variací motivu zločinu a trestu. Přesto nemá čtenář pocit, že tohle už tu přece bylo a je nabíledni, jak vše skončí. Podobnost mu totiž vytane na mysli až ex post. Témata, která všechny texty spojují, již byla zmíněna – střetávání svobody a odpovědnosti s nároky a povinnostmi, které s sebou nesou. S utopickým dovětkem spokojeného čtenáře – pro všechny a bez rozdílů.

Iva Pekárková: Beton. Mladá fronta, Praha, 2014, 286 s.