Dabingová režisérka, překladatelka a v neposlední řadě i spisovatelka Olga Walló svým nejnovějším románem pokračuje v charakteru předešlých próz (Jak jsem zabila maminku, 2008; Kráčel po nestejně napjatých lanech, 2007). Jazykovou vytříbenost doplňuje mnohovrstevnatý děj, dílčí zápletky i schopnost vtáhnout čtenáře do děje a udržet jej v napjatém očekávání. Příběh muže, který polykal vítr, se začíná odvíjet za zdmi dětského domova v době vrcholícího budovatelského šílenství. Sirotek, jehož se matka zřekla, nepostrádá zvídavost ani intelekt a jako takový si klade otázky zejména stran svého neznámého otce. Setkání s křesťanskou věroukou nabídne mladíkovi odpovědi jen dočasu. Prozření spojené se ztrátou vybudovaných jistot se po epizodě návratu do reality setká s relativní volností 60. let i soudobou atmosférou pražské filozofické fakulty, na níž se tou dobou konstituovala sociologie. Čas běžel a hrdinové stárli, přičemž nová doba jim nepřinesla ani tak nové výzvy (slovo ambice ústřední hrdina nezná) jako spíše širší pole působnosti, do něhož lze zvídavě vstoupit či být vmanévrován. Osudovost takovéto změny v rámci příběhu není v žádném případě náhodná a má své opodstatnění, s nímž se posléze seznámí i čtenář.

Autorka důmyslně a poutavě kombinuje dobové reálie s vlastním příběhem, z něhož čtenáře čas od času vytrhávají poznámky pod čarou, oscilující svým vyzněním mezi potřebou faktické doslovnosti a poťouchlým připomenutím, jímž autorský vypravěč nepokrytě glosuje příběh. Walló vládne jazykem s bravurou, avšak střízlivě a bez snahy o exhibici na úkor příběhu. Ačkoliv některé momenty a motivy mohou ve čtenáři vzbuzovat při srovnání s dokonale ukotvenými reáliemi rozpaky ohledně své uvěřitelnosti, nepůsobí vzhledem k výstavbě románu jako pustý blábol, bez něhož by příběh nedržel pohromadě, a lze je bez zbytečných otázek přijmout.

Jižní Amerika, východní Asie, StB, konspirace – všechny tyto esence motivů by odkazovaly spíše k béčkovým špionážním thrillerům. Přesto nepůsobí nevhodně ani hloupě a do příběhu patří stejně jako maďarské lidové říkanky či básně vystavěné z asociací, jimiž si hlavní hrdina definuje a vymezuje svůj svět. „Místo své samoty, kde může polykat vítr,“ chtělo by se dodat. Walló napsala pozoruhodný příběh s množstvím dílčích epizod, odkazů a návnad, které předestírá čtenáři, aniž by si osobovala nárok na jejich výklad. To klade nemalé nároky na soustředění čtenáře, který postupně začne shledávat, že nahodilost je v příběhu stejně vzácná jako v životě a pro většinu dějů lze nalézt vzájemné souvislosti, byť se mohou zdát sebenepravděpodobnější. Objeví-li se proto na stěně pokoje nad krbem puška, dříve či později z ní bude vystřeleno. Ne v dalším odstavci, patrně nikoliv na další stránce, ale že výstřel minimálně v ozvěně uslyší, tím si může být čtenář jist. Večery jsou stále ještě dlouhé, jaro zatím v nedohlednu a Muž, který polykal vítr, (nejen) při nich může být příjemným, byť náročným společníkem.

Olga Walló: Muž, který polykal vítr. Labyrint, Praha, 2012, 325 s.