Anna Vovsová je v českém prostředí známá především jako scenáristka stojící za řadou projektů České televize, z nichž jeden – seriál Josef a Ly – následně zpracovala i do knižní podoby. V oceněném čistě knižním debutu Ladič, novele zasazené do počátku třetího tisíciletí, se v příběhu věkovitého ladiče pian Ludvíka Vajnera prolíná vícero témat, která i po letech jitří nezhojené rány a rozdělují společnost i přátele. Jakkoliv je zápletka vystavěna na klasických postulátech lásky a zrady, dokázala autorka nalézt nosný a přes nenápadnost hlavního hrdiny i silný příběh, k němuž se sbíhají další dějové linky odkazující dílem k době radostného budování socialismu a dílem k současnosti.

Čtenáři je nejprve představen Ludvík, pro okolí mírně podivínský vdovec, zalezlý v ulitě své asociálnosti. Z tohoto stavu jej po smrti manželky dokáže vytrhnout pouze samomluva a snění ulpělé na mladé servírce z oblíbené kavárny, jejíž návštěvy jsou jedinou rozmařilostí, kterou si ve svém životě ještě dopřává. Do Ludvíkova světa patří i Masákovi, postarší manželé s osamělou dcerou Alicí, jinak učitelkou hudební teorie. Ambivalentní vztah, jehož kořeny jsou postupně odkrývány, funguje dílem ze setrvačnosti a dílem ze soucitu.

Do jejich komorního prostoru se po mnohaleté emigraci vrací Ivan Kos, syn někdejší klavíristky, která před svým odchodem do zámoří zasáhla do života Ludvíka i Masákových. Jeho přítomnost a upřímná snaha vrátit se do časoprostoru svého dětství dává vytanout léta pomíjeným kdyby… Rozvážné tempo vyprávění nepostrádá prvky gradace ani momenty překvapení. Vovsová nezapře profesi scenáristky. Promyšlený příběh, předestřený vševědoucím vypravěčem, netrpí začátečnickými neduhy ani lapsy, ale plyne s chladnou a odměřenou rozvážností. Na světlo se tak dostávají letité křivdy i nezodpovězené otázky a odpovědi na ně roztáčejí očistnou, leč zároveň devastující spirálu, která zraňuje a odbourává zábrany i konvence držící po dlouhá desetiletí křehké společenství aktérů ve falešné rovnováze nevědomí. Pečlivě budované obrazy a pěstěné iluze se s vyjevením pravdy o desítky let staré události, která navždy poznamenala Ludvíkův život a posléze zničila vztahy Masákových, bortí.

„Ivan naložil Alici na talíř další pokrm, růžovou ruličku, a krátce poznamenal, že s ní před pár lety vyhrál v Montrealu druhé místo v soutěži studených předkrmů. Na Alici to ale neudělalo dojem. Bylo to mazlavé, s rybí pachutí. A ani další chody ji nijak neohromily. Jako by nejlepší z nejlepších už dávno okusila. Jako by se nic nemohlo vyrovnat všem těm pochoutkám, které spolu kdysi připravovali z písku nebo bláta a jejichž chuť si vzájemně se zavřenýma očima popisovali.“ (s. 152)

Témata emigrace, pokřivených zad i charakterů, za něž jako společnost vděčíme pouze a jen sami sobě, jsou i po více než čtvrtstoletí od změny režimu aktuální. Otázkou je, koho zajímá pravda nesoucí s sebou reálné riziko, že „všechno je jinak“.