Osudy krále šumavských pašeráků a později převaděčů zná díky stejnojmennému filmu Karla Kachyni v Čechách téměř každý. Působivě natočený příběh je i přes dobovou poplatnost uznáván pro svůj filmařský jazyk, kterým dokázal režisér z literární předlohy Rudolfa Kalčíka vykouzlit fresku poválečného pohraničí na pozadí výrazné dějové linie. Martin Sichinger (1967) vsadil své vyprávění o městském chlapci, který je nedobrovolně vyňat z důvěrně známého prostředí a vržen do rázovitého šumavského pohraničí, do současnosti. Ta je sice na první pohled méně dramatická, i ona však skýtá nezodpovězené otázky, jež přetrvaly desetiletí. Kdo byl Kalčíkovi předobrazem postavy Kiliána a jak doopravdy skončil? Z výše uvedeného je zřejmé, že znalost filmu je autorem předpokládána stejně nezbytně jako povědomí o odsunu německých obyvatel z vesnic a usedlostí, které byly často zcela vymazány z map a dnes je připomínají v lepším případě opuštěné ruiny.

Sichinger vměstnal svůj v ich formě vyprávěný příběh do jediného týdne na počátku školního roku. Hlavní hrdina Tomáš se v jeho závěru vydá spolu s kamarádkou Terezou na „hledačskou“ cestu, která se po většinu času zdá být pouhým rámcem, jenž autorovi umožní zabývat se nepravdami, které jsou i díky filmu zakořeněny v českém povědomí. Příběh však nabízí i nečekané rozuzlení zápletky, jež je po většinu času spíše tušena. Důvěrná znalost prostředí je patrná a umožňuje autorovi využívat reálie příhraničí k rozvinutí dokumentární roviny, která je svým způsobem obžalobou slepého přijetí obrazu, jejž komunistický režim vystavěl i za pomoci Kachyňova filmu. Akceptování kolektivní viny, ospravedlňující následný odsun Němců i nepohodlných starousedlíků, je představeno na konkrétních osudech postav, které jsou konfrontovány jak jinak než s filmem. Třebaže se po celou dobu pohybujeme v rovině autorské licence a faktické souvislosti by bylo možné pominout jako ryzí fikci, nebylo by od věci usouvztažnit příčinu a následek, který, jakkoliv zavrženíhodný, nebyl než reakcí na děje předcházející, neb právě ony vedly ke zpřetrhání vazeb a pokřivení vztahů, v nichž se zejména posledních 20 let pokoušíme nepříliš úspěšně vyznat.

Smrt krále Šumavy lze číst čistě po linii vyprávěného příběhu, stejně dobře jako ji lze nahlížet coby pokus o pochopení historie. Se znalostí mnohokrát zmiňovaného filmu a zájmem o to, jak to mohlo být doopravdy, se čtenáři dostane i nádavku v podobě indicií, skrze něž lze nahlédnout osud skutečného krále Šumavy. Knihu přečtete takříkajíc jedním dechem, povznesete-li se přitom nad určitou didaktičnost, kterou lze snad i s ohledem na věk hlavního hrdiny dost často z textu cítit (autor je ostatně pedagog). Strávíte jistě příjemné odpoledne a na další reprízu Kachyňova opusu se již budete dívat s podobným „nadhledem“ jako na filmové týdeníky z téže doby.