Lidová slovesnost a z ní vycházející útvary provázejí lidstvo odnepaměti. Tradované příběhy, které pevněji ukotvilo až jejich písemné zaznamenání, se dnes šíří především na internetu formou srdceryvných hoaxů či propagandy. O ryzejší podobu se starají rodiče vyprávějící, či dokonce vymýšlející pohádkové i moralistní příběhy pro potěchu či usměrnění svých ratolestí.

Skryté poklady, představené čtenáři jako záznam improvizované literární jam session, jsou zasazeny do Amsterdamu zmítaného pouličními nepokoji, které se intenzitou blíží spíše občanské válce. Mimo půtky a boje se v uzavřeném areálu někdejší továrny nachází komunita, jejíž členové jsou okolnostmi i potřebou zmírnit napětí a nejistotu z dalšího vývoje vtaženi do vyprávění příběhů.

Rozvíjí se tak řetězec vyprávění, v němž jsou tradiční a dobře známé pohádkové, fantaskní i náboženské syžety a motivy stavebními kameny či kulisami svébytných interpretací jednotlivých postav. Čtenář zvyklý na kanonickou podobu a ustálenou formu jemu známých příběhů záhy seznává, že s dějem i postavami je nakládáno s blahosklonnou volností. Někdy vtipně a neotřele či absurdně, jindy dryáčnicky, kostrbatě či s nepatřičnou doslovností. Pokud přistoupíte na předestřenou hru, je tato nevyrovnanost nepochybně ospravedlnitelná autorským záměrem (ostatně ne každý je poutavým vypravěčem), i tak ale zůstává ubíjející a svádí k přeskakování částí textu.

Některé z mikropříběhů připomenou absurdní hříčky z pera Daniila Charmse, jiné naopak trpí přemírou výčtů, odboček a kudrlinek, které interpretační rovinu pro čtenáře nikam neposouvají a působí spíše samoúčelně a zbytně. Zkazka na obálce o skřítkovi a skrytých pokladech zářících do hlubin tak navnadí a mimoděk i varuje, což však čtenář sezná až ex post. „Nevím jak, nevím, kam jdeme, nevím, co tam najdeme, ale jedno vím, jedno vím, že i vy jste začali zahlídat, každej, kdo promluvil, pochopil, natáhl ruku do temnot, každej z vás dal sám sobě a snad i těm ostatním naději, vidění toho, co skrývá se za matnou zástěnou zmatených příběhů, co jsme tu vyslechli“ (s. 318).

Pátrání po smyslu a důvodech zvolené formy může být jeden ze směrů, kterým se vydá čtenář, pokud se rozhodne do apokryfního labyrintu vstoupit a hledat v něm některý ze „skrytých pokladů“. Osobně jsem uspokojivou odpověď nenalezl, ale připouštím, že na rozdíl od „interpretů“ jsem své smysly nestimuloval žádnou z psychotropních látek.