Svébytný svět telefonních čísel, jeho podobu i pravidla Milan Tesař čtenáři vyjeví a vysvětlí hned v úvodu své povídkové sbírky Volané číslo existuje, přičemž vše doplňují ještě ilustrace na vnitřní straně obálky. Povídky se totiž odehrávají jak ve světě běžných lidí, tak v paralelním světě, kde je majitel telefonního čísla považován za Stvořitele a majitel telefonu za Pána mobilu. Zde existuje kavárna Kontakty, v níž obsluhuje barman Pan Červený a do které se lze dostat toliko po skluzavce. Jízda po ní znamená uložení čísla do paměti telefonu a zhmotnění alter ega jeho majitele v kavárně.

„Skluzavka působí v kavárenském prostředí nepatřičně, přesto má nezastupitelné místo. Čerstvě uložené číslo, které po ní přijíždí, dosáhne takové rychlosti, že navždy zamrzne v podobě, jakou má jeho Stvořitel, majitel čísla.“ (s. 11)

Úskalím kavárny, krom možnosti neomezené konzumace pro hosty (čísla sdílejí i neřesti svých majitelů), však je minimálně v některých příbězích její samotná existence. Svázanost pravidly, která zde panují, a vstupy do tohoto prostředí z reálné linie příběhu totiž někdy narušují plynulost textu a tím i čtenářský prožitek.

Zatímco v některých povídkách dává přesun do útrob mobilu smysl (Hlava u brusky), jinde představuje toliko naplnění schématu dvou paralelních světů, což je škoda, protože se tak nevyužije potenciál, který v sobě jinak uvěřitelné a civilně vyprávěné příběhy mají. Čísla v kavárně spolu komunikují a komentují život venku skrze informace, které zazní v rámci hovorů, případně jsou napsány v esemeskách. Okamžiky, kdy má takováto rozdvojená forma navrch nad obsahem, lze sice překlenout či vytěsnit, nicméně otázka „Proč?“ zůstane. Zvlášť ve chvílích, kdy si lze představit, že dění v kavárně se mohlo odehrát i na pozadí reálných postav, které jsou v příběhu v rolích Stvořitelů či Pánů mobilu.

Například děj povídky Poselství kávy, kde hlavní hrdina řeší mnohokrát zpodobněný a nepochybně i zažitý příběh, v němž neznalost jednoho telefonního čísla zasáhne do života deseti dalších lidí, je v podstatě banální, ale lze s ním pracovat. Bohužel v tomto případě rozhovor dvou nezávisle na sobě uložených čísel však krom prosté popisnosti nenabídne nic navíc a celé kavárenské dění předestírá před čtenáře otázku, zda se nejedná toliko o postradatelnou stafáž.

Výsledek tak působí, jako by se kvůli lpění na schématu z povídkového filmu různých režisérů stalo cosi na způsob pořadu 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem. Každou středu, po celé prázdniny. Je to škoda, protože Tesař příběhy vyprávět umí a je schopen najít v celku situace podstatný detail, jehož pomocí lze přiblížit postavu či posunout děj. Obyčejnost a opravdovost příběhů, které se možná staly, možná nikoliv, každopádně se odehrát mohly, je přitažlivá. Ostatně podat uvěřitelně banálnost s všednodenností je vždy daleko obtížnější pole než svět vyfabulovaných zápletek, neznajících mantinelů reality.

„Pupek miluje dělat zakázané věci, ale když na něj teď máma rozhořčeně křičí, opravdu neví, jestli jí tím, že tomu pánovi odeslal její vizitku, neublížil. Má o ni mít strach? Opravdu to mohl být úchyl? Pupek je přesvědčen, že rozhodně ne. Ten člověk použil slovo ‚pěkné‘, a taková slova zločinci nepoužívají. Tedy alespoň ne ti, o nichž mluví Líza po hádce na finančním úřadu, a ti, které sleduje v televizní detektivce.“ (s. 145; Maminka pomalu mizí)

Volané číslo existuje je hříčka, která zaujme, neurazí, ale u níž si čtenář (bohužel nejen) mezi čtením jednotlivých povídek najde čas i na kontrolu vlastního mobilu. Možná jej přitom alespoň napadne, jak se žije jeho číslům dlícím v kavárně Kontakty pod dohledem pana Červeného. Aby se kniha dala považovat za experiment, chybí jí hlubší přesah. Šablona, která se stala jejím východiskem, pak některé příběhy zbytečně sráží, byť nápad není špatný.