Označit prvotinu Romany Křenkové za literární debut by bylo nepřesné a zavádějící. Autorka, ročník 1955, již delší dobu publikuje svá díla v Revue Prostor. V loni vydaném románu Peřiny a chléb opustila dosavadní drobnější útvary a dovolila si ucelené ohlédnutí za uplynulým půlstoletím, které z větší části obsáhla éra vlády jedné strany.

Jakési dějiny socialistické všednodennosti v kostce, dalo by se napsat. I v tomto případě by však mohl být potenciální čtenář zmaten a ochuzen. Navzdory nevelkému rozsahu nabízí autorka ryze osobní, a přitom sdělnou výpověď o době nepřející osobitosti ani pochybám. Vyprávění jednoho života od dětského střetnutí s nicotou, které nastane, „až vyhasne slunce“, přes brzkou smrt otce až k závěrečnému bolestnému odcházení matky, plyne s jakousi nezřetelnou samozřejmostí, za níž se v pomyslném druhém plánu objevují věčné otázky po smyslu, důvodech či cíli.

Život Křenková líčí věcným pohledem, ale zároveň poetickým jazykem, v němž se střetává často až odpudivá realita se záblesky drobných radostí, které jsou však ubíjeny všeobjímající „předposraností“ epochy, jejíž pohár se naplní až o mnoho let později.

„Všichni ve vesnici věděli, že jsme nějací divní, možná nám dokonce chovali sympatie, když jsme nešli k volbám. Viděli, jak jsme se s kníračem Endym potulovali okolo po kopcích a hledali smysl života, který se nám zdál být nedohledný. Možná nám záviděli naši svobodu, která tehdy, když už se nejednalo o masakry jako v letech padesátých, byla docela snadná. Jen nic nechtít, vzdát se kariéry a vystačit si s málem.“ (s. 135)

Výpověď o době, která se zanedlouho stane toliko kapitolou v osnovách dějepisu, je pregnantní, dostatečně syrová, a přesto čtenářsky vstřícná. Křenková, na rozdíl od některých jiných autorů, dobu nerelativizuje ani neulpívá v nepřenosné osobní rovině. Předestřený obraz nepostrádá hrany, ale přitom není obžalobou těch, kteří couvali k hranicím pro ně akceptovatelného kompromisu. Osobní a osobité postřehy se mísí s reáliemi doby, na niž již mnozí zapomněli nebo si ji v rámci zachování duševního zdraví spojují s mládím a dalšími pozitivními momenty, které jim pomohly vytěsnit obludnost epochy, jež sice nezažila válku, ale přesto permanentně bojovala; pochopitelně za mír.

Ani změna režimu nezbavila autorku soudnosti a existenciální skepse, s níž bez patrnějších emocí popisuje proměny společnosti i jednotlivců v porevolučních letech, kombinujíc stále osobní postřehy i vzpomínky, které tu a tam volně přecházejí k hlubšímu zamyšlení nad dobou, v níž vlastně stále ještě žijeme.

Autorka jako by navazovala na svědectví, která o 50. letech zanechal ve svých povídkách Jan Zábrana. Odstup a vyzrálost jejího textu z něj činí drobný klenot, což u čtenářů může právem vzbuzovat očekávání, jak tomu obvykle bývá u zdařilých debutů. Bez ohledu na to, zda budou naplněna, nenápadný svazek stojí za přečtení. A nejen v případě, máte-li rádi vyprávění.