Jan M. Heller

Zdokonalená variace na předchozí Rijneveldův román? „Reinterpretace Lolity“? Rijneveld opět upoutal pozornost.

Je to válečný román, bildungsroman, venkovská próza? Nebo snad román o zrodu spisovatele? Vlámský literární velikán Hugo Claus nabízí čtenářům na bezmála tisícovce stran dostatek materiálu k tomu, aby našli odpověď na tyto otázky. Čtyřicet let po vydání je čeština třiadvacátý jazyk, do kterého byl tento román přeložen.

Khollovu knihu můžeme číst jako román o krizi středního věku či krizi maskulinity. Přestože je ale vidění samotných postav silně polarizované a často se soustředí na to, v čem se ženský a mužský svět odlišují, ve skutečnosti tu jde spíše o to, co máme všichni společné.

Stěhování do nového prostředí a mateřství – dva milníky, které rozdělí život na období před a po. Jana Turzáková skrze zkoumání nitra své protagonistky podniká výpravy za hranice každodennosti, formované pomalým tempem života na vesnici i rodičovskými pochybnostmi a nejistotami.

Možná si leckdo řekne: zase válka na Ukrajině? Ano, ale… Oceňovaný ukrajinský prozaik prostřednictvím putování dvou mužů – jednoho na začátku dospívání a druhého, který by už konečně dospět měl – ukazuje, jak vypadal Donbas zmítaný ozbrojeným konfliktem v době, kdy jsme my, Středoevropané, měli pocit, že se nás tamější události vůbec netýkají.

Vnitřně provázané povídky patří do žánru válečné literatury. Druhá světová válka je v nich viděna z pohledu zapomenutého kouta maďarsko-chorvatského pohraničí, kde nesoupeří ani tak nacismus se zbytkem světa jako místní četníci s provokatéry, maďarští honvédi s partyzány a každý za sebe s vlastním strachem, naivitou nebo špatným svědomím.

Bída Maďarů – titul knihy, kterou se chystá napsat jedna z hlavních postav, ale také téma v maďarské literatuře téměř odvěké. Réka Mán-Várhegyi k němu přistupuje originálním způsobem, když ho zpracovává částečně v žánru univerzitního románu. Přitom podává řadu důležitých svědectví, mimo jiné o vztahu mezi východním a západním křídlem sjednocující se Evropy.

Poslední próza Ondřeje Štindla může leckoho překvapit – postapokalyptický svět ani groteskní putování v ní oproti jeho předchozím knihám nenajdeme, pohybujeme se (víceméně) ve známých kulisách každodennosti. Pro Štindla typická (sebe)ironie, s níž nahlíží závažná témata, i jazyková a vypravěčská propracovanost tu ale nechybí.

Když pohlédneme na mapu Segedína, v němž se odehrává Szilasiho román, zjistíme, že město disponuje neúplnou okružní třídou. Tu protíná řeka Tisa, na níž se nacházejí dva mosty. Přesně v místě, kde by se okruh měl zacelit, však třetí most chybí. V románu je tato symbolika nějak přítomná, ale autor nám s jejím nalézáním pomáhat nehodlá.

Lisa Weeda nedávno představila v Praze český překlad svého románu Aleksandra. Při té příležitosti jsme s ní pohovořili o příběhu její ukrajinské babičky, o jejím osobním vztahu k Ukrajině, ale i o probuzeném zájmu Západu o postsovětskou tematiku v literatuře, o paměti a zapomínání či o jevu zvaném „westsplaining“.

Rodinná sága ztvárněná pomocí filmových a herních postupů popisuje pohnuté osudy obyvatel východní Ukrajiny – nejen v posledním desetiletí, ale napříč historií – očima nizozemské vnučky, tedy třetí přistěhovalecké generace. Kniha upoutala v Nizozemsku pozornost hned po vydání na podzim 2021, vypuknutí války v únoru 2022 zájem o tuto tematiku ještě umocnilo.

Nejvyšší karta zachycuje život uznávané spisovatelky, ale nejde o román autobiografický. Vypráví o stárnutí, ale bez příkras, bez pocitů naplnění, zato se všemi jeho těžkostmi a trapnostmi okolo hledání vlastního místa v osobním i pracovním životě. A protagonistčinými ústy tne do současného stavu snah o ženskou emancipaci, naštěstí však bez kýče a agitace.

Jana Bodnárová i ve své poslední próze potvrzuje svou pozici jedné z nejoriginálnějších autorek slovenského jazyka. Zpracovává v ní příběh života jedné ženy a výsledek je úsporný, poetický a hlavně silný.

Oceněný irácký román svým názvem poukazuje k mýtu o umělém člověku. Jeho vyznění je však mnohem komplexnější a sám román výrazně barvitější. V Bagdádu po pádu husajnovského režimu, ale ještě před odchodem americké armády, to po všech stránkách vře a na chaos doplácejí v důsledku všichni. Frankenstein z Bagdádu nabízí také podobenství o kořenech zla.

Zima, tma a déšť – to je v Pánkově podání norský Bergen a jeho obyvatelé nejsou k českému výzkumníkovi o nic vřelejší či přátelštější. Zprvu lákavá zahraniční pracovní zkušenost neotevírá ani tak dveře do ciziny, jako především do hlubin jeho duše a ke stínům, které ji obývají.

Soutěž Poviedka proběhla na Slovensku v loňském roce již po šestadvacáté. Sborník deseti nejlepších textů nabízí hlavně bezútěšný obraz násilí, šílenství, frustrací a nefunkčních vztahů, velkou porci výsměchu a sarkasmu, ale i světlejší tóny.

Pátrání v osudech rodin sousedů i jejich domů odhaluje nejednu křivdu a zlo, tentokrát ovšem nejsme v Sudetech. Jestliže se do podobného hledání pustí žena na životní křižovatce, může být i jakousi terapií – a hlavně říct cosi podstatného o věcech, o kterých donedávna platilo, že o tom se nemluví.

Osobní výpověď mladé ženy, jejíž život formují či formovaly tři poměrně výrazné mužské postavy – gambler, intelektuál a pragmatik. Ačkoli některé drobnosti upomínají na autorčinu úspěšnou prvotinu, jinak současná kniha za debutem zaostává.

Lastočka neboli Vlaštovka je dívka, která se z dětského domova dostane do péče sběračky prázdných lahví. A protože jsme v Kišiněvě osmdesátých a devadesátých let, musí se kromě hojení vlastních jizev zabývat i tím, co se děje s její zemí, nacházející se na cestě k nezávislosti na sovětském panství. Na jeden život docela dost.

Drobná a útlá knížka s podtitulem „pět povídek“ nabízí ve skutečnosti pět nijak zvlášť dějových próz spojených typem protagonisty – stárnoucího muže – a tématem, jímž je neuchopitelnost času. Nejen v titulní podunajské Kremži, ale také v Terstu, autorově rodišti a objektu celoživotního zájmu.

Ani Rudišův první původně německy napsaný román se nevyhýbá středoevropskému prostoru a cestám železnicí. Originálně ztvárňuje konflikt velkých dějin a individuálního příběhu člověka, kterého historické události formují. Dějiny však nutí devětadevadesátiletého Winterberga k útěku kupředu: před vzpomínkami, před oživlými mrtvými i před sebou samým.

Jak odolává třináctiletý kluk životu na okraji společnosti, v rodině s problematickým otcem a postiženým mladším bratrem, v prostředí, kde přísloví „s poctivostí nejdál dojdeš“ budí leda smích? V češtině vyšel další příběh nizozemského spisovatele Jaapa Robbena, v němž se snaží stírat rozdíl mezi knížkami pro děti a literaturou pro dospělé.

Podtitul publikace s lapidárním názvem Terst zní Identita na hranici. Právě hraniční identita je nepochybně nápadným rysem přístavního města, které za své pokládali či pokládají Italové, Slovinci a Rakušané, a právě na ni se zaměřila dvojice navýsost povolaných autorů. V knize popisují dějinný proces, jímž se přístavní město proměnilo – zhruba řečeno – z několikanásobné výspy v několikanásobnou periferii.

Třetí kniha (z toho druhá beletristická) Petra Šestáka nezakrytě aspiruje na to, čemu se někdy říká generační výpověď. Zčásti se snaží být po formální stránce novátorská, třebaže vězí v tradičních způsobech literární reprezentace hodně hluboko. Což nicméně není špatně. Ještě podstatnější je však to, co říká o české periferii a kořenech její současné mizerie.

Barvitá freska současného stavu Evropy v podání nizozemského spisovatele usídleného už léta v Itálii vzbudila v roce 2018 širokou čtenářskou pozornost, protože náročné téma podává s dávkou ironie i sebeironie a odlehčuje ho prvky vypůjčenými z populárních žánrů. Ani množství literárních ozvěn či narážek pro zasvěcence nesnižuje čtivost tohoto objemného románu.

Soubor Sebrat klacek přináší prozaické texty, které ve většině ohledů navazují na předcházející obdobnou sbírku Petříček Sellier & Petříček Bellot. Počítají se čtenářem, který se hlavně dokáže naladit na poklidnou notu pozorování okolního světa. Přesto si autor občas neodpustí do čtenáře tak trochu šťouchnout.

Ve své nejnovější sbírce nabízí Adam Borzič poctivou lyriku, tišší a civilnější než v předchozích sbírkách. Při četbě přicházejí na mysl představy celistvosti, inkluzivity a všeobjímajícího laskavého principu, který udržuje svět pohromadě.

V oceněném románu využívá Wiesław Myśliwski znovu metodu dětského vypravěče. Ze vzpomínek hlavního hrdiny vytváří obraz válečného a poválečného Polska, který ovšem nevzniká chronologickým řazením událostí, ale pomocí mikropříběhů a motivických uzlů. Postupem času tak vyniká další, skrytá dějová linka, zakódovaná v názvu románu.

Po rozhovoru v internetovém Knižním magazínu, v němž se vyslovila pro vyřazení dvou klasických děl maďarské literatury z povinné četby ve školních osnovách pro z dnešního pohledu neadekvátní zobrazení genderových rolí a násilí na dětech, čelí spisovatelka Krisztina Tóthová v Maďarsku denunciační kampani. „Jsem přesvědčená, že je to řízeno,“ řekla iLiteratuře.

Tom Lanoye patří k vlámským autorům, kteří umějí psát lehkým perem a čtenářsky atraktivně o vážných a morálně relevantních tématech. Českým čtenářům se představuje románem Třetí svatba, příběhem o fiktivním sňatku stárnoucího homosexuála s mladou Afričankou, líčeným s příslušnou dávkou cynismu a situačního i černého humoru.

Vlámská odpověď na Remarqueův román Na západní frontě klid, ale i splátka vnukova dluhu v podobě citlivého dědečkova portrétu, který zároveň podněcuje úvahy o tom, jak se během dvou generací proměnila Belgie, Evropa, svět. Román nominovaný mj. na Man Booker Prize přinesl autorovi v souvislosti se stoletým výročím konce první světové války široký mezinárodní ohlas.

Slovenské osídlení v dnešním rumunském Rudohoří pochází z doby, kdy bylo výchozí i cílové území kolonistů součástí jednoho státu – uherského království. Epistolární próza z konce 19. století, jejímž autorem je maďarský kněz sloužící mezi sedmihradskými Slováky, představuje dnes nejen zajímavý etnografický pramen, ale odkrývá způsob uvažování typický pro svou dobu.

Poslední román nobelisty Orhana Pamuka je kratší, sevřenější a v jistém smyslu tradičněji epický než jeho dnes již klasická starší prozaická díla. Přesto autor neopustil ani svou oblíbenou metodu hry s významy jednotlivých rovin příběhu, ani svá celoživotní témata protikladů starého a nového nebo Východu a Západu. K nim tentokrát přidává vztah otců a synů.

Deníkové zápisky, které si Péter Esterházy vedl, poté co mu byla diagnostikována rakovina slinivky břišní, se věnují introspekci, reflexím vlastního psaní a jazyka jako takového. Jak je u tohoto autora zvykem, mísí se v nich vznešené a vulgární, ironie a mystifikace, brilantní úvaha a blábol. Není to však intelektuální hra, ale zatraceně vážné svědectví o blížící se smrti. Esterházyho poslední kniha tak zůstává věrná poetice jeho celoživotního díla.

Váno Krueger si ve sbírce Poslední Leninův polibek pohrává s obrazy komunistické propagandy. Ve stylu tzv. „nekrokomunismu“ je vkládá do nečekaných kontextů a spojuje je s dalšími motivy, třeba i pornografickými.

Ačkoli se pod názvem Chtěl jsem mlčet skrývají jen dvě kapitoly, patřící původně k celku Máraiho beletrizovaných pamětí a objevené při pořádání jeho pozůstalosti, za pozornost rozhodně stojí. „Kronikář měšťanské epochy“ narozený v Košicích se v nich zabývá mnoha otázkami týkajícími se uspořádání maďarské společnosti, jejího života před druhou světovou válkou a v jejím průběhu nebo historické odpovědnosti měšťanské třídy, k níž se celý život hlásil.

V kraji, kterým pravidelně otřásají nárazy velkých dějin, čelí jeden slovinský kněz nejen jim, ale hlavně vlastním pochybnostem a krizím víry. Děj je soustředěn kolem jeho postavy, inspirované skutečnou historickou osobností; vyprávění uplývá poklidně a chronologicky, až trochu fádně.

Svět ostravských a karvinských dolů byl tradičně vnímán jako svět výsostně mužský. Na otázku, kde byly ženy, nabízejí částečnou odpověď autenticky zachycené příběhy osmi žen, jejichž manželé přišli při výkonu povolání v dolech o život. Díky osobní perspektivě v nich ožívají dosud opomíjené stránky života „ocelového srdce republiky“ v dobách největší slávy hornictví i jeho postupného pádu.

Kraj, kterému se události nedávné historie vryly do tváře, a dvojice, jež si vzájemné křivdy nese naopak hluboko uvnitř. I tak by se dal zjednodušeně popsat děj novely Veroniky Bendové. Kniha však neproblematizuje jen partnerské vztahy, ale i mytologizaci „drsných lokalit“ a medvědí službu, jakou jim a jejich obyvatelům může umění vposledku prokázat.

Jak název napovídá, Němcův román nastavuje zrcadlo nejen jednomu milostnému vztahu, který sleduje od prvních okamžiků až do rozpadu, ale také vlastnímu procesu psaní. Autor si se čtenářem hraje, někdy až zahrává. Jeho sebezahleděnost se přitom místy pohybuje na hraně snesitelnosti.

Obrazy z dětství i současnosti, které propojuje pro každé dítě tak zásadní postava – otec. Protagonista lyrické prózy Tamáse Jónáse si vybavuje vzpomínky na otce nebo s ním v duchu rozmlouvá a odkrývá tak čtenáři různé stránky komplikovaného muže, který je jak barbar, tak seladon, jak násilník, tak milující krásný člověk.

V románu s dystopickým tématem David Zábranský vychází z poukazu na závislost dnešní společnosti na pozlátku módní značek, které se od „fejků“ ve skutečnosti téměř neliší, na bažení po úspěchu na sociálních sítích a na touhu náležet k následovníkům některé z trendy ideologií. Na pozadí však upozorňuje na tendenci, která se děje každodenně a mnohem nenápadněji – odcizování slov od jejich skutečných významů tak, aby právě v propagaci (propagandě) nejlépe plnila zamýšlený účel.

Terstský komparatista a germanista Claudio Magris, nositel Ceny Franze Kafky, se ve své poslední knize obrací ke dvěma tématům: k násilí v dějinách a ke spolehlivosti příběhů, které se o násilí vyprávějí. V celku Magrisova díla nejde o intelektuálně nejnáročnější knihu, ale rozhodně o jednu z nejpůsobivějších.

V temně laděném příběhu na pomezí filozofického románu a vědecké fantastiky nás Štěpán Kučera zavádí zároveň do budoucnosti i do té nejvzdálenější minulosti, kam až lidská paměť skrze mýty sahá.

Vlámská prozaička Griet Op de Beeck se ve svém třetím do češtiny přeloženém románu opět zabývá mezilidskými vztahy, tentokrát hlavně tím, jak břemeno z minulosti může tížit rodiče a děti. Celkové vyznění příběhu, jehož hrdinou je muž trpící na první pohled hlubokou krizí středního věku, není příliš optimistické, ale právě tím je – zdálo by se snad, že paradoxně – jeho sdělení autentičtější a uvěřitelnější.

Román Hodiny z olova vzbuzuje ve čtenářích velká očekávání nejen díky vítězství v kategorii Magnesia Litera Kniha roku, ale především díky zvolenému tématu. Autorka se v rozsáhlém textu snaží na osudech několika bezejmenných postav ukázat stále rafinovanější represivní praktiky čínského režimu. V naplnění původního potenciálu však knize brání schematičnost a černobílé vidění.

V zasněně idylických kulisách Vukovaru, Pavličićova rodného města a častého dějiště jeho próz, se odehrává příběh o mladících z jazzové kapely a tajemném dirigentovi. Román nabízí čtení o hledání nesmrtelnosti v hudbě, které však není nikdy u konce. I proto, že končí bombardováním Vukovaru za jugoslávské války v roce 1991.

Velmi pozdní debut vyprávějící o vstupu dvou mladíků do dospělosti zaujme především svou upřímností. Líčí život na Ostravsku šedesátých let takový, jaký byl. Bez patosu, exotizujících klišé a hodnocení dnešníma očima.

Pocit vykořeněnosti, ztráta kontaktu s dříve blízkými lidmi nebo rozčarování při návratu domů – to jsou jen některá témata knihy, jejíž děj autorka částečně umístila do skříně, malého, stísněného prostoru, odkladiště věcí, které právě nepotřebujeme. Pro její hrdinku se ale stává východiskem z nouze – neobvyklý přístřešek jí poskytne čas, aby se mohla znovu usadit a pokusit se obnovit zpřetrhaná pouta…

Ve věku 70 let zemřel v úterý 18. prosince Lajos Grendel, významný představitel maďarské literatury na Slovensku, spoluzakladatel a ředitel slovensko-maďarského nakladatelství Kalligram a autor pozoruhodných próz, v nichž se v postmoderní poetice uhersko-maďarské reálie mísí s významovou otevřeností přesahující až k historickému a hodnotovému relativismu.

Erica a ta druhá – tak zněl původní název novely Strážkyně domácího krbu. Autorčino kolísání mezi důrazem na jednu nebo druhou protagonistku v titulu příběhu odráží i sérii dalších nerozhodností v jejich vztahu. Přátelství, láska, nebo něco mezi tím? Kdo má ve vztahu navrch? Kdo koho potřebuje víc? Kdo komu je oporou? Kdo koho drží v šachu? Jak zamíchá kartami hrozba nacistického pronásledování Židů?

Moskva, Petrohrad, východní Ukrajina, Kavkaz, Dálný sever, Kolyma, Střední Asie – místa v bývalém Sovětském svazu, jejichž většinou tragickou historii a v mnoha ohledech neméně pohnutou současnost popisují reportáže, shrnuté pod výmluvným názvem Impérium. Mají však co říct i k budoucnosti, protože problémy, kterým Sovětský svaz čelil, rozhodně neskončily s okamžikem, kdy tato obrovská říše zmizela z mapy světa.

Porozumění, hledání významů a komunikace. Chorvatský prozaik Pavao Pavličić se ve sbírce povídek Loď z vody zabývá neustálou a někdy zcela marnou snahou o pochopení – mezi lidmi navzájem i mezi lidmi a věcmi, zvuky, krajinami. Postavy si nerozumějí, neumějí nalézt společný jazykový kód, nebo ho už zapomněly. A na pozadí těchto tragických lidských příběhů poklidně a neměnně plyne řeka Dunaj.

Na půdorysu „grand tour“, iniciační cesty do Itálie, se v románu odehrává hrdinovo nekonečné kolísání mezi spontaneitou a zodpovědností, tvůrčí silou a konvencemi, láskou a institucionalizovanými vztahy. Zda byl, či nebyl nakonec iniciován, ponechává autor otevřené; namísto jednoznačného vyznění příběhu a charakterů postav nabízí čtenáři téměř krvákovou, romanticky dekadentní pouť, na níž italský mýtus a nitro muže, který odmítá dospět, splývají v jediný, neustále unikající cíl.

Letošní Cena Georga Büchnera, jedno z nejprestižnějších literárních ocenění (podle některých ohlasů dokonce vůbec nejprestižnější) v německém jazykovém prostředí, je částečně i úspěchem maďarské literatury: laureátka Terézia Mora (1971) je bilingvní spisovatelka a překladatelka z maďarštiny do němčiny. Porota ocenila její jazykové umění a „mimořádnou aktuálnost“.

Rozhovor s vlámským prozaikem Jeroenem Olyslaegersem se točil kolem jeho nedávno do češtiny přeloženého románu Vůle, ale došlo také na témata národní identity, renesančních Antverp a umírající Evropy, kterou možná zachrání smart cities.

Antverpy, druhá světová válka, němečtí okupanti se roztahují čím dál víc a jejich teror proti zdejším Židům přitvrzuje. Co v takové situaci udělá či neudělá řadový policista, který není nadán zvláštním sebevědomím, odvahou ani morálním kreditem, ale musí poslouchat rozkazy a zároveň si zachránit krk? A jak se s nastalými poměry vyrovnávají jeho spoluobčané? Překvapivě široké spektrum odpovědí nabízí oceněný román vlámského autora Jeroena Olyslaegerse, který se v češtině představuje poprvé.

„Obecně je úkolem dobré literatury poukazovat na věci, které v normálním životě přehlížíme, do nichž nepronikneme. Třeba co se odehrává v člověku. Když si přečtu dobrou knihu, tak mám aspoň pocit, že se můj pohled na danou věc nějak změnil,“ říká v rozhovoru nizozemský prozaik, básník a dramatik Jaap Robben, jehož románový debut Birk vyšel letos česky.

Čeští příznivci Arnona Grunberga už dobře vědí, že se jeho romány hemží svéráznými postavami, které se snaží udržet si kontrolu nad svým životem. Patologie a perverze však v Grunbergově světě číhají na každém rohu. Autorovo panoptikum podivuhodností nově rozšířil psychiatr Kadoke a jeho peripetie při péči o starou, nemohoucí matku – vylíčené jako obvykle s jistou ironií a černým humorem.

Nizozemský spisovatel Jaap Robben (1984) neuznává dělení literatury podle věku čtenářů. Jeho románový debut Birk je psaný z perspektivy dospívajícího chlapce. Dospělí čtenáři vnímají stísněnou atmosféru a líčení tragických událostí na odlehlém ostrově, obývaném jen třemi lidmi, na základě svých životních zkušeností a znalostí hrozivěji, než by je vnímali tápající Mikaelovi vrstevníci.