Though I know that evenin's empire has returned into sand,
Vanished from my hand,
Left me blindly here to stand but still not sleeping...

Nakladatelství Paseka právě vydává v překladu Pavla Dominika dosud poslední román Salmana Rushdieho Zem pod jejíma nohama. Už teď lze s klidným svědomím říci, že vydání této knihy bude patrně největším knižním počinem roku, a to jak vzhledem ke kvalitám knihy, tak díky úžasnému překladu a redakčnímu zpracování. Pavel Dominik má pro Rushdieho hluboké porozumění, což dokázal již při převodu předchozích autorových titulů, a Zem pod jejíma nohama je překlad skutečně mistrovský. Navíc je český čtenář oproti anglickému obohacen o četné vysvětlivky a poznámky, které jsou vzhledem ke komplexnosti textu nedocenitelné.
Tento monumentální román si od anglosaské kritiky vysloužil jak nadšené oslavování, tak nemilosrdné odsudky, ostatně stejně jako Rushdieho minulé knihy. I Zem pod jejíma nohama je román složitý, náročný, který však čtenáře za vynaloženou námahu bohatě odmění. Český překladatel, a asi největší zdejší znalec Rushdieho díla, soudí, že to je autorův vůbec nejlepší román.
Úryvek z Dylanovy skladby Mr Tambourine Man jsem si nevybral náhodou - právě tyto verše totiž Salman Rushdie zarecitoval při své pražské návštěvě na pódiu Ypsilonky, a to na důkaz, jak hluboce do paměti se mu vryla moderní populární hudba a jak strhujícím, nezapomenutelným zážitkem mu bylo setkání s rock'n'rollem. Zmíněné vystoupení v Ypsilonce se konalo u příležitosti pražského Festivalu spisovatelů, kam autor zavítal za zprostředkování Britské rady. O Rushdieho vystoupení byl počátkem dubna obrovský zájem, což jen dokládá, jak velké čtenářské pozornosti se u nás těší. A že jde o zájem opravdu čtenářský potvrzuje i počet zde prodaných knih. V českém překladu vyšly skoro všechny Rushdieho knihy, rozhodně ty nejlepší: brilantní romány Děti půlnoci, Hanba, Maurův poslední vzdech, kontroverzní Satanské verše i sbírka povídek Východ Západ. Zem pod jejíma nohama je zatím poslední autorův román, ovšem už na podzim chystá - jak prozradil v Praze - novou knihu The Fury (Zuřivost).

Literatura, rock'n'roll a smrt
Podobně jako Satanské verše, i tato kniha začíná katastrofou, totiž zemětřesením, jež v únoru 1989, konkrétně na svátek sv. Valentýna, postihlo Mexiko a ve kterém nalezla smrt geniální zpěvačka Vína Apsara, součást kapely VTO, již nám vypravěč Raj Merchant podává jako největší rockovou skupinu všech dob. Druhou duší této skupiny byl Ormus Kama, moderní verze Orfea (ostatně jméno Ormus je perskou variantou řeckého Orfeus), zázračné dítě, které hned po svém příchodu na svět začalo prsty "provádět podivné, rychlé pohyby, v nichž by každý kytarista rozpoznal harmonie", hudební čaroděj, který dokáže rozezvučet celé město a který se vydává za svou Eurydikou do podsvětí. Poměrně značnou část knihy tvoří odbočka, v níž nám vypravěč líčí osudy skupiny, proměny hudby a vlastně i populární kultury za posledních padesát let, vztahy mezi Ormusem a Vínou, v nichž podstatnou měrou figuruje i vypravěč, který oba dobře znal ještě předtím než se poznali a který byl nějaký čas Víniným milencem. Milostný příběh se odehrává podle vzoru dávného mýtu o Orfeovi, ovšem je zde i jistý posun: především autor západní mýtus obohacuje o jeho převrácenou indickou variantu, v níž hlavní úlohu sehrála žena a nikoli muž; za druhé vypravěč v celé knize důrazně naznačuje, že mýtus je jen předobrazem - Vína ani Ormus nejsou bozi, jakkoli se v rámci pop-kultury takovému postavení blíží, nýbrž obyčejní smrtelníci. A právě smrtelnost postav je jedním z hlavních témat románu: ani moderní Orfeus svou Eurydiku z podsvětí vyvést nedokáže, což vede vypravěče k mnoha otázkám, z nichž zdaleka nejpalčivější je ta, zda Eurydika sama náhodou není dítětem smrti toužícím vrátit se domů. Ostatně když je řeč o smrti (v románu všudypřítomné) a vztahu smrti k umění, jistě není od věci připomenout, že zemětřesení, v němž najde Vína smrt, je situováno do téhož okamžiku, kdy byla kvůli Satanským veršům na Rushdieho uvalena fatwa a jeho tvorba dostala vskutku reálnou dimenzi psaní ve stínu smrti.
Ale Zem pod jejíma nohama je také a především knihou o hudbě. Při troše zjednodušení lze říci, že předchozí autorovy knihy vyprávěly příběhy, které lidi rozdělují - historie jednotlivých kultur na rodném subkontinetu byla pozadím a zároveň vysvětlením (je-li vysvětlení vůbec možné) současných střetů a násilí. Oproti tomu v půlstoletí dějin populární hudby našel Salman Rushdie jeden velký a zároveň roztříštěný příběh, jenž lidi spojuje - univerzálně pochopitelné sdělení, které má navíc osvobozující účinek. Nakonec právě v tomto smyslu se nesla pražská diskuse, při níž zazněla i citovaná Dylanova píseň.

Paralelní světy
Ale hudba jenom nespojuje, nýbrž vytváří i jiný, virtuální svět. Motiv několika paralelních světů je leitmotivem Rushdieho tvorby: vedle fyzického světa existují ještě světy jiné, třeba světy fikce, fantazie, mezi nimiž probíhá zvláštní zrcadlení, navzájem se doplňují a jeden bez druhého nemůže být. Nicméně každý paralelní svět nejenom doplňuje, ale i zpochybňuje svět, ve kterém se pohybujeme a který považujeme za daný, reálný. A síla Rushdieho psaní spočívá právě v jasném nazření, že to s tou realitou nebude zas tak jednoduché. Určité napětí mezi pluralitou světů v románu ještě doplňuje základní polarity Východ-Západ: vypravěč v jedné úžasné pasáži knihy říká, že dezorientace je ztrátou Orientu, tedy Východu, a to nezávisle na tom, odkud člověk pochází. Je přitom zřejmé, že i Východ zde funguje spíš jako metafora, tj. jako svět, který je "jinde" a který náš svět zároveň doplňuje i zpochybňuje.

Historie
Romány Salmana Rushdieho jsou v jistém smyslu literární verzí moderní historie (pravda, může-li být historie jiná než literární) - na příbězích postav, často těsně spjatých s konkrétními dějinnými událostmi, vidíme vývoj společností, kultur, jejich proměny, střety s jinými kulturami a často i neradostné výsledky a tíživá dědictví těchto střetů. V románu Zem pod jejíma nohama nám autor podává jeden příběh, který lidi nerozděluje, ale naopak spojuje (nebo alespoň má takovou schopnost), a který se jako Ariadnina nit vine labyrintem moderních dějin. A navzdory elegickému, či snad apokalyptickému ladění knihy může být tato skutečnost zdrojem jisté naděje - moderní dějiny, to nejsou jen rozdíly, nýbrž i cosi, co v sobě obsahuje možnost spojování.

Moc nebo málo?
Zem pod jejíma nohama je bezpochyby hluboký a krásný román, a to jak lidsky, tak literárně, navíc bravurně napsaný. Je úchvatný jako celek, nese zajímavé, i když jen obtížně konkrétně pojmenovatelné sdělení, a nejlepší pasáže knihy se možná jednou zařadí k tomu nejlepšímu z literatury dvacátého století. Na druhé straně si čtenář možná občas povzdychne, že méně někdy bývá více: ano, vypravěč je leckdy až příliš upovídaný, v důsledku čehož román občas, byť jen místy, ztrácí na čtivosti, postavy na životnosti a text nabývá nepříjemně rozplizlých kontur, které jsme třeba v Hanbě neviděli. Ale Zem pod jejíma nohama se zase může pochlubit pasážemi, jaké jsme dříve viděli jen v náznacích a které bohatě vyváží všechny "nedostatky". Navíc je otázka, zda to nedostatky jsou - při četbě Rushdieho jde totiž vždy do určité míry o ponor do toku jedinečného a uhrančivého vypravěčské hlasu, a to včetně všech excesů, které pak nelze hodnotit zvenčí. A i v případě tohoto románu je nejspíš nutné se skutečně ponořit. Mnohdy se přihodí, že to, co se dříve jevilo jako exces, najednou vykazuje úplně jiné kvality. Kniha, která se nám zde dostává do ruky není na jedno přečtení, je to další vynikající román z pera předního světového autora, román, který skýtá mnohé čtenářské radosti a na který se jen tak nezapomíná...