Tak jsem se zamyslel sám nad sebou. Od sedmnácti let, co naši odjeli do Libye něco si přivydělat a málem tam přišli o život (nakonec se šťastně vrátili a nešťastně rozvedli), se starám sám o sebe. Respektive jsem se staral ještě o bráchu, který sice dneska umí udělat skvělý guláš, ale tehdy to nesvedl a ani se to nechtěl učit. Takže jsem vařil já. Uklízeli a prali jsme oba, nakupovali, luxovali, tehdy ještě bušili plácačkou do koberců přehozených přes takovou tu tyč dole na domovním dvoře, aby v nich jako nebyl prach. Džíny se drhly zásadně ve vaně rejžákem a mýdlem s jelenem. Košile jsem si žehlil sám, brácha na to kašlal. Když jsem pak po letech chodil s jednou slečnou, sama mi brala žehličku z ruky, protože se na to nemohla dívat. Ale činila tak z vlastní vůle – aby se pak mohla dívat na ty košile.

A pak po studiích a dlouhých letech jsem se staral o mimino, krmil ho a lítal s kočárkem po parcích (a bafal při tom z dýmky, ale tak, aby to nešlo na potomka), a dokonce ho přebaloval, i když jsem se u toho mohl poblít. A dělal domácí práce a hlavně vařil, protože to mě vedle psaní bavilo nejvíc. Akorát s tím psaním – na to potřebujete absolutní ticho a soustředění, a to pak konflikty byly, poněvadž jsem prostě aspoň dvě hodiny večer musel být sám se svým vnitřním světem. A samozřejmě celé ty roky jsem chodil do práce a vydělával, což mi nejednou bylo partnerkou předhozeno – chodím si do práce odpočinout, zatímco ona musí být celý den s miminem a už jí z toho hrabe. Nesouhlasil jsem, vždyť mateřská je taky svým způsobem práce a malinké robě potřebuje být co nejvíc s matkou, jednou se to otočí a ona bude ještě ráda na tuhle dobu vzpomínat. To ji mohl vzít čert. Ale dělá to ze mě machistu, mužského burana? Dost pochybuju. Stejně jako pochybuju o tom, že když se o sebe umím postarat sám, neobtěžuju ženské a vážím si jich stejně jako mužských, dělá to ze mě feministu. Nedělá. Leda tak egalistu, equalistu, rovnostáře nebo jak se nazvat. Nikdo není lepší nebo horší než ten druhý, každý ať dělá práci podle svých předpokladů a schopností.

Ne že bych se o feminismus nikdy nezajímal. Zajímal, ale to bylo před nějakými pětadvaceti lety a bylo to spíše z pocitu nudy než z nějakého přesvědčení. Jeden kolega se mi tehdy posmíval, že jsem pod pantoflem. A tak jsem si koupil listové těsto, vytvaroval ho, upekl sladký pantoflíček a přinesl mu ho do redakce. Když jsem mu ho přinesl, řekl mi, že jsem nejen pod pantoflem, ale navíc i vůl. (Dneska je latentním feministou a čte zásadně jen autorky, pokud jde o beletrii. Ve své profesi však nutně musí číst i autory, ale tam je to zásadně non-fiction.) Potom mě feminismus začal nudit, asi jako každá ideologie.

Se zájem ale sleduju, že se to hnulo i u nás v postmonarchických a postkomunistických a dávno porevolučních Čechách. Nikoli revolučně, ale evolučně začíná být feminismus zajímavý, trendy, dalo by se říci pohledný. Nějak je méně spojován s mužatkami v lacláčích a bagančatech, co si odmítají holit tělo, naopak má jiné tváře, krásné a úspěšné ženy, jež něco dokázaly, a je tady na to i časopis na lesklém papíře plný inzerce na šperky, módu a kosmetiku, sledující dění v kultuře a byznysu a podporující dobročinné projekty. A zvoucí úspěšné moderátorky, dramaturgyně, autorky, filmařky, ekonomky, lídryně a kandidátky na prezidentku. Musím se nad jeho stránkami občas pousmát a nikoli poprvé si položit otázku, proč redakce nepozve i jiné úspěšné ženy, třeba zpěvačku Csákovou, političku Vildumetzovou nebo youtuberku Peterkovou. Jsou to přece taky ženy, ne? A to je kvalifikuje, ne? Tak je koukejte pozvat, dámy.

Já bych je ale nepozval, tudíž nemohu být feministou.

I když… Bavil jsem se o těchto věcech nedávno s jednou kamarádkou, trochu jsme se poškorpili, spíš trochu víc, poněvadž jsem si z ní dělal prču, a ona to zakončila vítězoslavnými slovy:

„A stejně seš feminista. Seš. Akorát že vo tom nevíš!“

Takže mi to nandala.

Ale nejsem.