Dnové plují kolem a šplouchají bytovými haváriemi. Když prší, prosakuje nám stropem voda. Teče to po stěnách kolem okna, kam musí přijít hadr. Posunuji svůj nejstarší a nejdelší kaktus. Chválím ho a rozesmívám zaslechnutým učivem: „Kámen o hmotnosti 3 kg spadl na zem z výšky 2 m. O kolik se zvětšila vnitřní energie kamene a země okolo něj? Hm?“ Kaktus neví. Kdo by to taky proboha vědět chtěl? Možná řemeslník, který nám právě na záchodě vytloukl dlaždice, aby do dutiny vsadil bájný vodoměr. Kladivo, které mu upadlo, možná tři kila mělo. Záchodové prkýnko je na dva kusy. Rozbolí mě zub. Výuka pokračuje. Bývám potichu jako myška, ale když se mi zachce, natluču k obědu maso. Rostliny mě pozorují a přikyvují. Pak nejstarší a nejdelší kaktus spadne z parapetu na zem. Jeho hlava se rozštípne na koberci jako řecký meloun, dužina uvnitř namaděru. O kolik asi se zvětšila jeho vnitřní energie… Toužím ten majestátný kus oplakat, ale nejde mi to. Krájím ho tedy keramickým nožem, zkoumám zblízka a snažím se zachránit kořenový systém. Nepovede se, jak dnové poplují, dužina shnije. Po velikánu zbudou jen mikroskopické bodliny v prstech, které snad časem vyhnisají ven.

Pořád mám ale osmapadesát dalších kytek, se kterými se rozesmíváme. „Vypočítej objem krychle, jejíž povrch je 216 m².“ Tlučeme rukama do stolu, chrochtáme. Hrajeme žolíky o peníze. Fíkus přišel o sedm korun, ibišek o patnáct. Beru pilku na železo a oba dva krátím na polovinu. Pak natluču něco masa a vpustím na střechu klempíře. V tu chvíli praskne žárovka a pak se na zem svalí rojcisus. Něco v bytě nehraje. Zmenšuje se a dusí přítomné. Při jídle po nás sahají přerostlé větve a do talířů padá listí. Ale copak si můžu z každého města, které navštívíme, neodnést rostlinku k zakořenění?

Na balkoně se vichrem zvedá plachta. Přes zimu ji zatěžuje dalších šedesát květináčů. Netřesky se množí rychle. Klempíř mi je závidí. Mluví sprostě. Pak sprostě i řve. Vždyť si je může vypěstovat taky! Na zdech dole v pokoji se tvoří další mokré mapy. Spravit tuhle záhadu nebude jen tak. Ano, i zítra tu budeme. Slíbil, že přijde. Už jsou to tři týdny. Déšť se mění v mráz. Jsme pořád doma a rozesmíváme se. „Voda nad přehradou je o 20 m výš než pod přehradou. Jezero má plochu 1km². Jaký je výkon turbíny při průtoku 20 m³ vody za sekundu? Hm?“

Pak to zaslechnu. Praskání elektřiny přímo pod mýma rukama. Můj pracovní notebook a jeho napájecí drát a trhlina, jež mezi nimi jiskří mlsným jazykem. Je konec. Vydržel leccos, ale slovní úlohy ne. Distanční výuka je paranormální věc. K zemi nečekaně letí zelenec, jehož původ sahá k prehistorické návštěvě jedné smutné nemocnice. Tam na chodbách eldéenek se výhonky štípou na památku. Praskne další žárovka. Měla svítit roky, ale náš byt je zhmotněné přepětí. Kudy se neplazí větev, tudy se sápe šňůra. Od nabíječek, sluchátek, mikrofonu a kamery až po adaptéry k čemukoli.

Je čas přesadit kalísie. Vůbec mě to ale netěší. Je jich moc a my jsme pořád doma. Nemá smysl uklízet a nemá smysl se mýt. Kolik ušetříme, ukazuje nový vodoměr, který stále odhalený čeká na zedníka. No a pak to začne s těmi židlemi. Houpáme se na nich víc než jindy, to je pravda, ale že začnou od stolu létat šrouby… Nemám už na čem sedět. Na zemi leží závěsy a přetržený kabel od nabíječky notebooku. Dokud nezazvoní pošťák s drátem náhradním, držíme tryznu. Svítíme svíčkami a voskem ničíme jeden ubrus za druhým. Pak se rozhostí ticho. Je divné. Když je byt podezřele beze zvuků, nefunguje buď kotel, nebo mrazák. Bé je správně. Strkám hlavu do pračky a volám další slovní úlohu. Jsme doma. Zkrátily se nám šlachy a svaly a všechno, čerstvý vzduch nás nezajímá. Bolí mě zub. Vysíláme. Roztluču další maso, nic jiného ani nezbývá.