Do čtyřiceti jsem zůstával na Západě a teprve na prahu druhé půlky života jsem se k tomuhle okcidentálnímu jin odhodlal přidat orientální jang. Kmitat mezi kontinenty od dvaceti podle mě nemá smysl, je to marné vydávání energie, zbytečnost a rozmazlenost. Člověk nemůže nic pochopit, nezná ještě dobře ani tu svoji výseč, nemá tudíž s čím srovnávat a tak dále. O tom tady ale mluvit nechci. Co chci říct, je pár slov o mém čínském šoku. Konkrétně jde o jednu cestu rychlovlakem Fu Xing mezi Šanghají a Pekingem. Cesta mezi jedním a druhým čínským velkoměstem trvá čtyři hodiny. Dlouhá je čtrnáct set kilometrů. To číslo tady má svůj význam. Čtrnáct set kilometrů je lán cesty.

Nikdy jsem nebyl ekologista, nikdy jsem řeči o šetrnosti k Zemi nebral moc vážně. Pokud jde o eko-bytí a o šetrnost k ekosystému, na Západě podle mě nežije víc než pár set jedinců, kteří na předponu eko mají nárok. Možná vězni v cele smrti v Texasu. Plechové tácy, žádné rajzování, minimální plocha k vytápění. Žádné přes noc svítící monitory. Kydanec hmoty na plechový tác, to je prototyp člověka šetrného k planetě. Já jsem oproti tomu spolu s vámi ochranář té nejnižší kasty, nedotknutelný, špinavý ochranářský pária. Třídíme plasty, ale před tříděním jsme byli na nákupu a po roztřídění pro vytříděné přijedou náklaďáky. Moje evropská ekologická šetrnost je podivná směsice únavy, rezignace a dobrého vkusu.

Stejně jako bych nechtěl přestat jezdit volvem, nenapadlo by mě přestat s ekošetrností v té podobě, v jaké se nám podává a v jaké ji s radostí bereme za svou. Ekošetrnost, jak jsme si ji zařídili, po nás chce jediné: abychom žili ještě líp. Bio vytlačilo eko. Absolutní egoismus se těžko skloubí s prací pro celek. Pravý ochranář je oproti tomu fanatik. Vyznává teorii planetárního superorganismu a o lidském působení na Zemi mluví jako o rakovině nebo o moru. Pravý ochranář vážně přemýšlí o vyhlazovacím táboře.

Co vy na to? Mě se tohle „eko“ nikdy netýkalo a ani vás ne, to vám garantuji. Člověkem způsobené globální oteplování, man made global warming… Já o tom nepochybuji, že se to děje, rozumějme si, ale… Copak vy o tom nepochybujete? Nebo ještě přesněji – copak vám to není jedno?

A pak jsem jednoho květnového rána sedl v Šanghaji do vlaku Fu Xing. V telefonu jsem měl už nějakou dobu staženou aplikaci „China Air Quality“ a věděl jsem, že v Šanghaji je toho dne v průměru nějakých dvě stě čísel, což je dejme tomu třikrát nad evropskou normu. Nebylo to na roušku, ale na hluboké nadechnutí taky ne. Dvacetimilionové velkoměsto, kde člověk se smogem počítá… Rozjeli jsme se na cestu dlouhou čtrnáct set kilometrů. To je jako z Kodaně do Verony. Je to jako přes půl Evropy. Kousek za Šanghají jsme vjeli do světle hnědého, sépiového mraku a zůstali jsme v něm po celých čtrnáct set kilometrů. Čtyři a půl hodiny jsme rychlostí tři sta padesát kilometrů v hodině letěli krajinou utopenou v otrávené mlze. Viditelnost byla sotva pár desítek metrů. Města s řadami patnáctipatrových domů a desítkami jeřábů, které stavěly další patnáctipatrové domy, se střídala se zemědělskou krajinou. Mluvím o městech a o krajině, ale skutečné město a skutečnou krajinu jsem za celých těch čtrnáct set kilometrů vlastně neviděl. Všechno to byly jen předzvěsti, náznaky, skici, projekty. Města, ve kterých se nedalo žít, a krajina, která byla celá skleslá.

Vnímal jsem podivnou rozpolcenost. Neskutečnou rychlost čínského rozvoje nešlo přehlédnout. Obrazy za oknem však na druhé straně na člověka působily svojí nepopiratelnou melancholičností. V rámci zřejmého prvního plánu se pod povrchem odbýval i jakýsi oblomovský aspekt celé věci, skrytý, ale mocný, podle mě dokonce rozhodující. V této zemi se pod otráveným mlžným oparem žilo pouhou přípravou na život. Šanghaj je pro Evropana docela příjemné město s dostatkem zeleně a s veškerou vybaveností, na kterou je člověk ze Západu zvyklý. I v Pekingu se dá vydržet, přestože Peking už má mnohem blíž k tomu, jak já si představuji Ulánbátar. Ale ona krajina, kterou jsme projížděli, tu jde přirovnat jen k peklu. Smog, pokud se nevznáší nad velkoměstem, ztrácí své opodstatnění a působí přízračně.

Za ty dva měsíce v Pekingu jsem nikdy nepochopil, jak v tomhle městě mohou růst stromy. Začalo to hned po příletu. Když jsem cestou z letiště seděl v taxíku, který se krokem po radiále pokoušel dostat k nájezdu na stejně zacpaný čtvrtý městský okruh, sledoval jsem listy stromů, zatímco si mé oči zvykaly na sépiový opar. Trpěl jsem s těmi stromy a myslel jsem si, že je vidím naposled. Do mé příští návštěvy, pokud kdy jaká bude, jistě uschnou.

Pole mezi Šanghají a Pekingem o měsíc později, to byl jiný příběh. V případě těch polí nešlo jen o přežití, ta pole měla velmi pravděpodobně ještě jiný úkol. To mi přišlo neskutečně ambiciózní a říkám to bez ironie. Nevěřil jsem, že tato pole mohou plodit. A i kdyby se na těch polích něco urodilo – přece by nikoho nenapadlo, aby ty plody dal do pusy. A přesto se právě tohle velmi pravděpodobně dělo. Mrkev, květák a ovoce, které se urodilo v tomto pekle, odcestovalo do pekingského nebo šanghajského supermarketu. Vždycky jsem měl v Číně pocit, že cítím smog i z balené vody a že ho cítím při smrkání z papírových kapesníků. Cestou z Šanghaje do Pekingu se to vysvětlilo. V Číně je smog všude, i v balené vodě a papírových kapesnících. Všechny řeky jsou otrávené. Stromy a papír totéž.

Boty „made in China“ vás sežerou od nohou. Ryby, které sem přijely z Číny zmražené v kontejnerech, vás pro změnu otráví seshora. Čínská pomsta za opiové války nebude sladká, ale otravná.