Komiksový román dvou renomovaných scenáristů (Vojtěch Mašek patří v komiksovém médiu mezi nejuznávanější a nejoceňovanější scenáristy a Marek Šindelka získal za své knihy již dvě Litery za prózu) a jednoho zatím ještě ne tak známého, ale nepochybně mimořádně talentovaného kreslíře už si vysloužil několik jásavých recenzí. Převážně právem, protože jde o dílo velkolepé svým záběrem, cenné snahou zachytit aktuální společenské téma a poctivé v realistické kresbě i realistickém vyprávění. Zařadí se k dosavadním vrcholům české komiksové produkce, tedy románu Drak ještě nespí trojice (opět) Mašek, Baban, Grus, trilogii Alois Nebel od dvojice Jaroslav Rudiš a Jaromír 99 či románu Oskar Ed (Slováka) Branka Jelineka. Přesto se náročnější čtenář po jeho přečtení neubrání jistému zklamání: očekávání nastavená prvními stránkami byla vysoká a zejména scenáristé je nedokázali úplně uspokojit.

Významná je sama o sobě skutečnost, že jde o skupinové dílo. Čeští kreslíři častěji spoléhají sami na sebe a scenáristy ke své práci nepotřebují. Někdy to stačí, někdy ne. Vystudovaný filmový scenárista Vojtěch Mašek ukazuje, že i v českých podmínkách lze tvořit v týmu, nejskvělejším důkazem je již zmíněný Drak nikdy nespí. V případě Svaté Barbory kromě role scenáristy zastával ještě roli vydavatele jakožto spolumajitel nakladatelství Lipnik, které mimochodem stojí za tím nejlepším na české komiksové scéně za poslední tři čtyři roky. I to je nutné zdůraznit: maličké nakladatelství tu odvážně publikuje náročná komiksová díla pro dospělé (nebo přinejmenším vyzrálé) čtenáře, zatímco mnohem větší podniky zůstávají opatrně u komiksů pro děti a mládež, případně u překladové produkce.

Mimořádnou práci na Svaté Barboře odvedl především kreslíř Marek Pokorný. Mašek si jej „objevil“ už v sérii o dětech z dětských domovů Nejisté domovy, kde byl Pokorný autorem sešitu Silnější než někdo. Už tam se projevil jako invenční pokračovatel Chrise Warea a jeho neortodoxně komponovaných stran, které se nečtou jen standardně zleva doprava, ale také seshora dolů, dokola, sbíhavě, pavučinovitě a jinak neobvykle. Má to přitom své důvody, protože vysvětlení pozadí případu Barbory Škrlové je nanejvýš spletité, nelineární a s mnoha odbočkami a vedlejšími postavami a ději. Pokorný navíc od své předchozí práce výrazně vyspěl v precizní realistické kresbě, která je místy k nerozeznání od hvězd amerického mainstreamu pro dospělé (namátkou třeba Darick Robertson ze série Transmetropolitan, případně „superhrdinský“ Grant Morrison). Skvěle pracuje se stíny i barvami, s nadhledy, podhledy, panoramatickými okny a dalšími ozvláštňujícími prvky, mění atmosféru a tempo, aniž by přitom přestal takzvaně „sloužit příběhu“. Snad jen efektní nadhled a dvoustránkový rozměr, který Pokorný věnoval bezvýznamné scéně v kavárně, zůstává trochu záhadou. Aby toho nebylo málo, střídá styl a některé části maluje zjednodušenou kresbou bez kontur, jakou už si vyzkoušel v Silnější než někdo. Pokorného kresbě v podstatě není co vytknout, i z průměrného scénáře by takto nejspíše vykouzlil cosi mimořádného.

Maškův a Šindelkův scénář je rozhodně nadprůměrný, přesto je ve finále zklamáním. Oba autoři v úvodu předesílají, že na Svaté Barboře pracovali šest let, že se postupem času ze snahy zrekonstruovat celý případ vyvinul jiný děj, který ze všeho vynechává hlavní oběti, totiž dva malé bratry, jejichž nalezením v temné místnosti (kde byli vězněni nazí) kdysi vše začalo. Kauzu inspirovanou skutečnými událostmi tedy rámuje osobní příběh novinářky Andrey, která má o všem napsat článek (podobný syžet má mimochodem loni vydaný román reportérky Reflexu Adély Knapové Slabikář, také inspirovaný kuřimským případem) a postupně se zamotává do čím dál bizarnější a zamotanější historie okolo dospělé ženy, která lidi i úřady dokázala přesvědčit, že je malé děcko (zprvu dívka, pak dokonce kluk), a manipulativního skautského vedoucího, který se rozhodl oživit sektářské kvazináboženské učení jednoho meziválečného Němce a najít pro něj nového neposkvrněného proroka.

Ale zatímco v epizodických odbočkách a „dokumentárních“ vstupech si Mašek s Šindelkou počínají suverénně a poutavě, celek komiksu jako by postrádal pevné kontury, hlavního hrdinu (nebo hrdinku) a ústřední linku, která by jej táhla buď tajemstvím nebo napětím. Napětí je tu vytvářeno poněkud násilně odkazováním na Andreiny novinářské předchůdce, kteří své články (nebo série článků) nedokončili, a přinejmenším v jednom případě dokonce z médií úplně zmizeli, a vrcholit má v přepjatém závěru. Tajemství zosobňuje záhadný vedoucí (a Barbořin otec) Čan, jehož obličej Pokorný nikdy neukáže. Ale tajemství tu zůstane neodhaleno, Mašek s Šindelkou vše podstatné o tomto muži, který se v realitě medializaci úspěšně vyhnul, sdělí velmi brzy a pak už moc nového nepřidají, jen několik spekulací, zřetelně jako spekulace označených. Jako by oběma scenáristům reálný případ svázal ruce: neoprostili se od něj, fabulovali spíše opatrně a bezpečně. Paradoxně tedy jejich práce obstojí více jako ona v úvodu odmítnutá rekonstrukce, z povahy věci torzovitá a nevysvětlená, než jako román s příběhem a postavami. Není to málo a na domácí scéně to i tak vyčnívá, ale zpočátku se zdálo, že Svatá Barbora má větší ambice.