Adèle Robinson je krásná pětatřicetiletá novinářka, vdaná za chirurga Richarda, s nímž má malého chlapce Luciena. Společně žijí v Paříži, užívají si zábavu, kterou jim metropole nabízí, scházejí se s přáteli a vedou bezstarostný život. Nebo by mohli vést, kdyby Adèle byla šťastná. Jenže ona se cítí prázdná, nemilovaná, znuděná a osamocená. Tuto vnitřní prázdnotu vyplňuje schůzkami s muži, jež potká na ulici, v baru, objeví na seznamkách, některé zná i delší dobu a udržuje s nimi pravidelný kontakt. Žije dvojím životem a jediný, komu se se svou úchylkou svěřuje, je kamarádka Lauren. V přítomnosti svého partnera je vstřícná, milá, oddaná manželka, ale jakmile se naskytne příležitost, svěří synka chůvě a utíká za cizími. Adèle je nymfomanka, v podstatě i anorektička a pomalu nad sebou přestává mít kontrolu. Do toho se Richard vybourá na skútru a utrpí vážné zranění, kvůli kterému je odkázán na manželčinu péči. Richard je stále doma a Adèle nemůže nepozorovaně unikat z bytu, jako to dělala dříve. Jako každý závislý člověk, i Adèle je nervózní, nevrlá, roztěkaná, až Richard její tajemství odhalí. Zprvu vidí rudě a vyhrožuje, že svou ženu vyhodí, ale pak se rozhodne jí pomoci. Robinsonovi se odstěhují na venkov, Richard utne veškeré dosavadní kontakty, odstřihne svou ženu od světa, zamezí jí jakékoli styky s muži a pokouší se jí tak vyléčit ze závislosti. Postupem času si ale uvědomuje, že ji nemůže držet ve vězení, polevuje a poskytuje jí větší volnost, až jí dovolí, aby odjela sama do Paříže na otcův pohřeb. Co se stane, když žena nebude pod dohledem svého muže?

Dans le jardin de l’ogre (česky V lidožroutově zahradě) je první román úspěšné spisovatelky, novinářky a matky dvou dětí Leïly Slimani, jež minulý rok obdržela Goncourtovu cenu za román Něžná píseň. Temným námětem svého prvního románu se Slimani vymyká tradici autobiografických prvotin marockých autorů. Nevypráví vlastní příběh, ale popisuje ženskou závislost na sexu na příkladu nevyrovnané Adèle. Inspirací jí byla aféra Dominiquea Strauss-Kahna, jen se na celou záležitost chtěla podívat z pohledu ženy.

Na radu nakladatele mladá spisovatelka ani tak nepopisuje, co si Adèle myslí, ale hlavně co dělá. I proto působí vyprávění velmi chladně, odtažitě, jakoby nezúčastněně. A to zejména v pasážích věnovaných velmi detailním popisům intimního styku. Je až překvapivé, jak dvojakým způsobem může kniha zapůsobit. Autorčin styl, svou syrovostí a úsečností podobný Něžné písni, je velmi zdařilý a efektní. Čtenáře nutně osloví. Avšak namísto vzrušení v něm vyprávění vzbuzuje spíš děs a hrůzu. Při konfrontaci s reálnou osobností autorky je až zarážející, jak může mít krásná, jemná a milá mladá žena takové zalíbení v popisování tak násilných a bláznivých věcí. Není zde řeč pouze o citů zbaveného, téměř animálního sexu, v němž Adèle už ani nenachází naplnění, ale hlavně o vykreslení hlavní postavy.

Adèle je rozpolcená žena, která kvůli svým problémům ubližuje svým nejbližším. Už jako malá nenacházela útěchu a dostatek lásky u své panovačné matky a pasivního otce. Z nepřívětivého domova ji vysvobodil až Richard, jenž se do krásné a rebelské Adèle okamžitě zamiloval a byl pro ni ochoten udělat cokoli. Brzy spolu měli syna Luciena, kterého Adèle sice zbožňuje, ale mateřství ji nezbavilo pocitů méněcennosti. Bezmezná láska a klid domova mladou ženu svazuje a nudí. Sňatek z její strany neproběhl ani tak z lásky jako z potřeby zapadnout do společnosti, získat status řádné ženy, manželky, matky. Pocit prázdnoty ji vede k podvádění, zanedbávání vlastního syna, lhaní, manipulaci. Zčásti si svou chybu možná uvědomuje, ale ne natolik, aby přestala druhým okolo sebe ubližovat. Ztrácí nad sebou kontrolu, zamotává se do vlastních lží, honí se za požitkem a rozkoší, která ji stejně nenaplňuje, své závislosti bezmocně propadá. A jakmile vše praskne, ani se nesnaží o žádnou nápravu. Pomoc paradoxně poskytne oběť jejích vrtochů.

Ve Francii se kniha dočkala rozporuplného přijetí. Jedni jsou knihou, nebo lépe řečeno Adèliným chováním pohoršeni, hlavní postava je znechucuje a četba knihy znamená spíš muka než potěšení, druzí chválí autorčin počin a nabádají k otevřenosti srdce se snahou pochopit tyto v podstatě nemocné osoby. Deklarovaným autorčiným záměrem bylo takový případ popsat, ne hodnotit či kritizovat. Chtěla nechat čtenáře, ať si názor utvoří názor sám. Nutno uznat, že svého cíle v podstatě dosáhla.