Autorka, která se širší veřejnosti představila oceňovanou prozaickou prvotinou Do tmy (Magnesia Litera 2016), na svou první knihu nepřímo navazuje neméně zdařilým románem Ke dnu. Na pozadí maloměsta, kde každý zná každého, včetně jeho rodinné anamnézy táhnoucí se až do pátého kolena, Anna Bolavá rozehrála obyčejný, a proto uvěřitelný příběh bez zřejmé ústřední postavy, zato s mnoha vyhraněnými charaktery, jejichž životy se důmyslně prolínají.

Tísnivá atmosféra zamlžených podzimních blat, evokující obrazovou genialitu Kachyňova Krále Šumavy, působí na papíře snad ještě pochmurněji. Pro maloměstské Řečovice, jednu z obcí, kde se vlastně nikdy nic pořádného neděje, je nález těla mrtvé ženy svým způsobem vítaným zpestřením. Spekulace o zločinu i nejasnosti kolem umístění a polohy těla, které přiživuje ambiciózní pisálek bez skrupulí, však zasahují do životů mnoha lidí.

V této neblahé atmosféře se do města vrací Hana Strnadová se svou matkou. Hana, labilní mladá žena, která v posledních měsících zasvětila svůj život péči o matku, žije pouze ve světě vlastních představ a chátrající dům po zesnulé příbuzné pro ni zprvu představuje břímě a danajský dar. Její zápisky, skrze něž promlouvá, vnášejí do jinak pevně usazeného a věcného vyprávění prvek lyrizující introspekce. Coby cizorodý element naráží Hana u většiny místních na hradbu nepochopení a nedůvěry, sama je přitom svírána pochybnostmi, zda s křehkou krustou, kterou se jí podařilo kolem sebe vybudovat, v tomto prostředí obstojí: „Pomalu odjíždíme, volant svírám pevně, jízdou si však nejsem vůbec jistá. Neotáčím se ani se nedívám do zpětného zrcátka. Vodní hladinu už nevidím, jen tuším, že si stále stejně klidně pluje a myslí na své věci. Jako celá ta léta, během kterých pro mě neexistovala.“ (s. 59)

Časté, nikoliv však zkratkovité střídání vypravěčských rovin autorka umně zvládla, jako by měla na paměti scenáristické poučky o nezbytnosti udržet napětí. Zatímco na obrazovce by při změně jednajících osob či prostředí následoval v lepším případě dramatický střih, spíše však reklamní blok, v knize je čtenáři umožněn další ponor hlouběji po kaskádě textu. Dílčí odbočky neruší, ale jsou dalšími odstíny maloměstské šedi, v níž není snadné obstát či nalézt hlubší smysl pinožení.

Přitažlivý je jak samotný příběh, tak jeho civilní podání. Podobně opracovává své příběhy například Jiří Hájíček. Na rozdíl od zastřešujícího silného motivu, který je pro Hájíčkova díla typický, Bolavá akcentuje především atmosféru a detailně nahlíží na pohnutky jednotlivců.

Ke dnu není typické letní čtení. Místo ledové tříště by se k němu hodila spíše mlha válející se za okny a teplý čaj na dosah ruky. Podobných poctivých a řemeslně zvládnutých počinů však nemá česká literatura nazbyt, proto se vyplatí nečekat na babí léto a první jinovatku.