Není tomu dávno, co se u nás začalo hovořit o výjimečném debutu veřejnosti dosud neznámého Matěje Hořavy, jehož próza Pálenka se posléze právem dočkala ocenění DILIA Litera pro objev roku. Troufám si říci, že mezi knihami nominovanými na tuto cenu v příštím roce nebude chybět román s názvem Do tmy, jehož autorka je vystudovaná bohemistka, jazyková korektorka, recenzentka a spisovatelka Bohumila Adamová (*1981), publikující pod pseudonymem Anna Bolavá (v roce 2013 pod stejným přízviskem vydala básnickou sbírku Černý rok). Její knihu přitom s Pálenkou nepojí pouze fakt, že se jedná o nezvykle zdařilou prozaickou prvotinu. Sběračka léčivých bylin a příležitostná překladatelka Anna sice nehledá útočiště v exotické cizině, nýbrž je pevně zakořeněna v krajině jihočeského venkova, také její osud se však vymyká životním zkušenostem většiny čtenářů a o to silnějším a přitažlivějším dojmem na mnohé z nás působí. Ani tentokrát se navíc při četbě příběhu o soužití člověka s přírodou nemusíme obávat přehnaně romantických či idylických tónů.

Tím ovšem podobnost románu Anny Bolavé s Pálenkou pomalu končí – zatímco Hořavův výrazně rytmický a poetický text byl naladěn na strunu takřka meditativní a hrdina se v něm opakovaně nořil do vlastní minulosti, skrývající nevyjevené tajemství, příběh Anny je vyprávěn hovorovým jazykem ve zcela přirozeném tempu a soustředí se na vypjatou hrdinčinu přítomnost. Ani zde však nechybí tajemství – vlastně je jich hned několik – vyčkávající pod krustou každodenních starostí a radostí. Zhoršující se symptomy neznámé Anniny nemoci a nehojící se poranění na její pravé dlani, záhadné stigma, které se stává jakýmsi mementem hrdinkou vytěsněného činu, přitom fungují jako užitečné prostředky, které přispívají k ozvláštnění samotné hrdinky (jejíž značně naturalisticky popisovaná fyzická proměna svou rychlostí i rozsahem přípomíná spíše bájnou metamorfózu), ale i k dramatickému spádu celého vyprávění, jež od počátku drásavě přímočarým způsobem směřuje k neodvratnému tragickému konci.

Autorka v knize osvědčuje znalost prostředí českého maloměsta, před jehož všetečnými pohledy se žádný prohřešek dlouho neutají a kde se málokterá křivda dočká zapomnění, natož odpuštění. Svobodomyslná Anna, která odešla od svého manžela a zasvětila svůj život sběru léčivých bylin, sem nezapadá o nic víc než do Prahy, kam občas jezdívá kvůli svým překladatelským závazkům. Oč větší míru utrpení je hrdinka nucena snášet, o to hlubší sympatie probouzí ve čtenáři. Anna totiž patří k postavám, jež svou tvrdohlavostí, svérázností, naivitou a pramálo opodstatněným, leč nevykořenitelným optimismem dokážou rozezvučet soucitnou strunu v našem nitru, aniž bychom jejich autory začali podezřívat z obyčejného kalkulu.

Anně Bolavé se podařilo vystavět na půdorysu jednoho lidského osudu dramatický příběh, jenž mírou užité symboliky a přímočarostí své zápletky připomíná spíše pokus o moderní mýtus. Vylíčením krátké, avšak mezní etapy hrdinčina života se autorka zbavila povinnosti osvětlit do detailu příčiny jejího stavu i motivy dalšího jednání a kýžený pel tajemství a fantastična obklopující příběh Anny, těžce zkoušené lidské víly, hledající spočinutí v konejšivé náruči tmy, tak mohl zůstat uchován. Jako pro všechny mýty totiž pro něj platí slova hlavní hrdinky: „Někdy je však dobré nevědět. Neochuzovat se a nezabíjet krásu.“