Milan Kundera má mezi českými intelektuály spoustu příznivců a kunderovské monografie se zabývají výhradně tou částí jeho tvorby, kterou on sám považuje za „platnou“. Naopak jeho básním z 50. let a svazácké minulosti se věnuje málokdo. Média tu a tam informují o nějaké poctě, které se Kunderovi dostane, jeho knihy se u nás stále dobře prodávají a Kunderův status zdaleka nejvěhlasnějšího českého spisovatele ve světě bude už těžko kdy překonán. Zároveň je ale spousta lidí, kterým Kundera už celá desetiletí leží v žaludku, další jistě přibyli po vydání proslulého článku v Respektu o jeho údajném udavačství, a je jasné, že Kunderovy budovatelské básně z 50. let nikam nezmizely. Navíc ani Kunderovy romány u nás nejsou a nikdy nebyly přijímány pouze kladně. Kunderovo postavení v české kultuře zkrátka zdaleka není tak klidné, jako je tomu třeba u jeho vrstevníka v českém kánonu Josefa Škvoreckého. Bylo tedy zřejmě otázkou času, kdy vznikne nějaká monografie, která bude ke Kunderovi také kritická.

Zabývat se životem spisovatelů v souvislosti s jejich dílem můžeme brát jako slepou uličku, ale asi není divu, že Kunderova osobní historie zájem vzbuzuje. Jan Novák na jedné besedě prohlásil, že motivací k sepsání knihy o Kunderovi byla právě zvědavost. Takovou bezelstnost mu ale lze věřit jen stěží. Je podle mě zřejmé, že jeho cílem bylo vytvořit všestranně nelichotivý Kunderův obraz. V knize k tomu skoro neustále směřuje. Otázka je, jakým způsobem to dělá, jestli se mu to podařilo a jak se to čte.

Novák sleduje Kunderův život od jeho narození po emigraci do Francie (Kunderově francouzské etapě má v úmyslu se věnovat ve druhém dílu). Čerpá z literatury, z dobových dokumentů všeho druhu včetně estébáckých spisů, dále všeobecně z Kunderovy vlastní tvorby včetně projevů nebo novinových článků, a hojně také z rozhovorů s některými Kunderovými (bývalými) přáteli a známými. Projevuje se v tomto ohledu jako všežravec. Protože Kundera odmítá o svém životě mluvit a protože většina Kunderových přátel respektuje jeho přání, aby tak také nečinili, má Novák omezené možnosti, jak získat přímá svědectví. Právě tím v prologu zdůvodňuje, proč do své knihy zařadil třeba právě i policejní odposlechy. Je v tom kus ironie – Novákova formulace zní v tomto duchu: „Protože Kundera o sobě odmítá svědčit, likviduje své dopisy, protože jeho přátelé nevypovídají, poslouží mi štěnice v telefonu a tajní. Dělám to nerad, ale jinak to nejde.“ Položme si řečnickou otázku, tak jak to Novák často dělá, když se zdráhá vyslovit svoji interpretaci Kunderova jednání jednoznačně: Není Novákova argumentace alibismem? Vynechal by estébácké spisy, kdyby si mohl přečíst Kunderovy dopisy? Neřídil se spíše heslem, že účel světí prostředky?

Novák mapuje všechny etapy a oblasti Kunderova života. Primárně sleduje na jedné straně jeho cestu od přesvědčeného stalinisty přes reformního komunistu k postavení autora na indexu, na druhé straně od socialistického lyrika k racionálnímu prozaikovi „temných zákoutí duše“. Podstatnou část knihy tvoří také kapitoly, kde se věnuje Kunderovu politickému fungování. Zobrazuje zde Kunderu především jako opatrného taktika, který se snažil pohybovat na hraně přípustného.

Jako kontrapunkt ke Kunderovu lavírování a ilustraci kontextu vkládá Novák do textu různé odbočky. Vedle epizody údajného udavačství ukazuje Kunderu v patřičném světle příběh Jana Zahradníčka. Novák Kunderu dokonce s osudem Zahradníčka „nenásilně“ propojí. Na žádost svého někdejšího spolužáka, aby se za básníka přimluvil, měl totiž Kundera odpovědět, že na tohle nemá vliv. Pomiňme, jestli to byla, nebo nebyla pravda, spojení Kundery s tragickým Zahradníčkovým osudem bylo učiněno a Novák ještě dodá, že Kunderovi byl Zahradníčkův osud asi lhostejný. Obecně jsou ale tyto kontextuální vsuvky nejčtivějšími pasážemi a člověku se po nich ani moc nechce ke Kunderovi zase vracet.

Všechny Novákovy průzkumy jsou totiž bohužel jednotvárně zabarvené jeho pozoruhodně záštiplným postojem. Novák usilovně hledá v každém tématu příležitost k nelichotivé interpretaci Kunderova charakteru, a to včetně úplných marginálií, takže se třeba dozvíme i to, že Kundera je špatný řidič. Novák si neodpustí jedinou příležitost k jízlivé poznámce nebo k nějaké zlomyslnosti. Tam, kde má pocit, že fakta nehovoří sama za sebe dostatečně, dochází ke kýžené pointě pomocí vlastních soudů, i podle nakladatelů odvážných, nebo prostřednictvím řečnických otázek, které čtenáře nasměřují k té správné interpretaci.

Tady se zase projevuje Novákova všežravost – v jeho apetitu zabrouzdat do všech temných zákoutí Kunderovy osobnosti, aby tam vyhrabal něco nepěkného. Prostřednictvím sexuologa Iva Pondělíčka se podíváme dvakrát přímo do Kunderovy „ložnice“, jednou skrze díru ve dveřích a jednou zpoza závěsu. Ivo Pondělíček, někdejší Kunderův přítel a důvěrník, patří mezi stěžejní Novákovy zdroje. Pomáhá mu vykreslovat Kunderův psychologický profil a dodává mu pikantní historky i různé jiné detaily z Kunderova života. Čtenáři může být divné, že Pondělíček popisuje pohlavní styk Kundery s manželkou někomu, kdo se chystá psát o Kunderovi knihu, ve které takové věci evidentně najdou své místo. Až na konci se dozvídá, že Pondělíček se s Kunderou rozešel ve zlém.

Jestliže Novák přirovnává své hledání zdrojů pro dekonstrukci Kunderova obrazu k detektivní práci, pak její výsledek můžeme s nadsázkou přirovnat k obžalobě. Přirovnání je příhodné v tom, že tak jako žalobce míří i Novák zarputile za svým cílem. Novákův okatě tendenční přístup škodí jednak přesvědčivosti jeho knihy – vzbuzuje to nedůvěru k autorovým soudům a interpretacím –, a jednak její čtivosti – vzniká dojem monotónnosti. Tím, jak Novák tlačí na pilu, jak se neštítí vytáhnout na Kunderu cokoli z jakéhokoli zdroje, paradoxně efektivnost svých snah „usvědčit“ Kunderu sám podrývá, protože přichází o věrohodnost i sympatie.

Jako předmět doličný nakonec Novákovi slouží i Kunderovo dílo, kterým dokládá své hypotézy o Kunderově povaze. Novák postupuje tak, že převypravuje děj a vypichuje momenty, které mají něco o Kunderovi vypovídat. Je to nezáživné, o původních textech nám to nic neřekne a v případě kapitoly věnované Valčíku na rozloučenou se autor dostal na hranu sebeparodie – Novák končí poznatkem, že Kundera se stejně jako fiktivní postava Klímy děsil nechtěného otcovství. Pondělíček ovšem zůstával klidný: „Jako psycholog a sexuolog totiž dávno došel k názoru, že jeho přítel má skoro určitě příliš pomalé spermie na to, aby se stal otcem.“ (s. 693)

Autorovy životní zkušenosti se jistě nějak do jeho díla promítají, ale ztotožňovat autora s jeho postavami a vyvozovat z jeho díla cokoli o jeho osobnosti a životě je přinejmenším ošemetné. Novák se však nechává svést představou, že případnou Kunderovu literární brilanci obrátí proti němu. Za slovy uznání pro Kunderovy povídky nebo romány se „nenápadně“ skrývají jen další štulce. Novák u Kundery totiž oceňuje zejména to, když jeho formulace nešustí papírem, když je podle Nováka jasné, že píše z vlastní zkušenosti. Odtud mu už samozřejmě chybí jenom krůček k tomu, aby z jeho díla vypreparoval Kunderovu narušenou sexualitu, misogynii a podobné věci, které jsou v něm přece tak dobře ztvárněné.

Nepřekvapí, že Novák považuje za nejlepší Kunderův román Život je jinde, který „je román velký a podle mého [Novákova] soudu jediný, který Kundera napsal z břicha“. (s. 642) Skutečný smysl této pochvaly je jasný. Novák tím mezi řádky uzavírá kruh své argumentace: Život je jinde je skvěle napsaný román. → Kundera píše nejlépe, když píše z břicha, tj. autenticky ze sebe. → Hlavní postavou románu je udavač. → Kundera je udavač.

Přes všeobjímající záběr, velké množství materiálu a vyslovených hypotéz nevzniká při četbě Novákovy knihy dojem, že by se autorovi podařilo ke Kunderovi skutečně proniknout. K tomu mu chybí kromě Kunderovy účasti také alespoň zrnko vstřícnosti. Epilog zakončuje knihu opravdu symbolicky: Novák prý Kunderovi napsal dopis, kde ho požádal o setkání. Na odezvu čekal marně, ale jednoho dne se mu poštěstí potkat ho v Paříži na ulici. Ze scény, která se mu naskytne, rychle usoudí, že Kunderovi možná už zvoní hrana a že se na stará kolena ocitl pod pantoflem: „[…] ale zatím ještě musel šlapat po bulváru Sèvres pěšky, zatím byl stále ještě zcela v moci své ženy, kterou po léta ovládal.“ (s. 853) Ani v epilogu, který začíná zdánlivě smířlivě, si tu jízlivost nakonec neodpustí. Dodejme, že oslovit se Kunderu neodhodlal – nemělo by to prý už smysl. Tolik let života, takové úsilí a smělost propátrat všechna Kunderova tajemství, ale tu drzost oslovit objekt svého zájmu na ulici už v sobě autor nenašel. Škoda, třeba by z toho přece jen něco vzešlo.