„Zřejmě žádný příběh z moderních českých dějin nevyvolává tolik protikladných soudů jako ‚případ‘ bratrů Mašínových. Jaké stanovisko zaujmout k tomu, co se tehdy stalo? A jsme vůbec s to pochopit, co všechno aktéři tohoto příběhu prožívali?“ ptá se text na záložce posledního románu  Zatím dobrý emigranta Jana Nováka, jenž se rozhodl románovou formou zpracovat osudy bratrů Cyrila a Josefa.

Hned v úvodu se autor přiznává, že ke „svým“ hrdinům přistupuje s obdivem, přesto se však opírá o dokumentární materiály a faktografické zdroje. Jan Novák se však neomezil pouze na dvojici prchajících bratrů – jeho román začíná důkladným popisem jejich rodinného zázemí, zejména líčením života jejich otce Josefa Mašína, válečného hrdiny. Josef Mašín starší v Novákově pojetí představuje velkého kladného – a zároveň tragického – hrdinu se vším všudy. Nesentimentální voják bojuje v první válce, kde získává ostruhy, ale s „vojáky do míru“ si neporadí. Ve druhé světové válce se logicky stává hlavou odbojové skupiny, nasazuje svůj život a nakonec také umírá. Po boku mu stojí jeho manželka, Zdena Mašínová, žena, kterou nakonec zlomí až komunistické vězení. První oddíl knihy, v němž se autor věnuje právě rodinnému zázemí Mašínů, nenechává čtenáře na pochybách, s kým bude mít tu čest – Novákovi hrdinové jsou lidé z oceli, kteří dokážou za své ideály položit život.

Z toho pak jaksi přirozeně vyplývá, že „jablko nepadá daleko od stromu“ – ve druhém oddíle následuje popis krátké poválečné euforie a následné prudké desiluse. Otcova památka je pošlapána, svět se řítí do záhuby. Jednání bratrů Mašínů se zdá být pochopitelným důsledkem. Jádro rozsáhlého románu samozřejmě tvoří oddíl věnující se důkladnému popisu útěku pětičlenné skupiny pod vedením obou bratří, neméně pozornosti si ovšem zaslouží část mapující osudy jejich blízkých a spolupracovníků, kteří zde zůstali, a také kapitoly zabývající se pozdějším životem Mašínů ve Spojených státech. Zde jako by i sám autor projevil trochu zklamání – z hrdinů se za oceánem stali obchodníci.

Způsob, jímž Novák konstruuje svůj rozsáhlý román, je velmi zručný a poutavý – za sebou volně řazené jednoduché věty zvyšují napětí, někdy mají téměř dialogický ráz, tu a tam se objeví náznak věcí příštích. Autor si umí se čtenářem pohrát, poodhalí mu, co ví, a pak se vydá jinou cestou, dopřává si odbočky, aby se pak vracel ke svému ústřednímu příběhu s chutí o to větší. Jeho vyprávěcí způsob je „rychlý“ – jako útěk, a nebo jako náhlé zatýkání. („Ale pokud tohle člověk uzná, hned se mu do hlavy dere policista v Chlumci, možná že s ním taky byly legrace, třeba uměl skvěle vyprávět vtipy, třeba to byl férový chlap, no a co, jak jednou člověk přijme tenhle způsob myšlení, tak z něj už nikdy nebude voják, nikdy nebude za nic bojovat, prostě jim sežere všechny ty ponižující dekrety a skončí jako morální měňavka, no tak dobře, tak ještě poslední otázku, jsou hodní Němci to samé co hodní komouši, anebo nejsou?“ s. 382)

Osudy Mašínovic rodiny předkládá jako skutečně velký příběh se vším všudy. Vytváří zde pravé hrdiny z masa a kostí, ale schopné nadlidských výkonů. Je celkem lhostejné, nakolik čerpá ze skutečnosti, jeho příběh funguje totiž především jako román – a to jako román čtivý, dobrodužný, ba strhující. Nejnapínavější jsou paradoxně zejména první kapitoly, pojednávající o Mašínovi starším, a téměř poslední, líčící osud v Čechách zůstavší sestry Zdeny. Hrdinství zcela jiného typu, beze zbraně, a přesto silné.

Bez ohledu na sem tam se vyskytující banality („Její slzy chutnají po soli jako všechny slzy, bude to asi tím, že slz je moře“ s. 63) se Novákovi podařilo napsat román takového typu, který se na českých knižních pultech už dlouho neobjevil.