Novela Aljaška je docela milou ukázkou toho, s čím se potýká spisovatel, který umí skvěle psát, ale momentálně (a možná i dlouhodobě) nemá o čem. Novákova nejnovější kniha se jako vždy dobře čte, ale po jejím dočtení zůstává rozporuplný dojem.

Jan Novák, český spisovatel, který od začátku 70. let žije v americkém Chicagu, knihu nazval „příběhem o příběhu“: ústřední děj je inspirován krátkou zprávou v černé kronice chicagských novin, na kterou se nabalují zážitky samotného autora a jakési psaní o psaní, rozkrývání pozadí vzniku literárního díla. Něco takového známe v posledních letech spíše z filmu, kde často vznikají díla inspirovaná skutečným příběhem či již existujícím textem. Také Novák nejprve (lze-li věřit oné autobiografické rovině příběhu) napsal scénář, s nímž ale v Hollywoodu nepochodil. Látku odložil, po dvaceti letech se k ní vrátil a nyní je z ní kniha.

Rysy scenáristické zakázky má stále: příběh je dán, autor jen rozkresluje postavy a domýšlí některé dílčí scény a situace. Od zprávy v novinách – bývalý svědomitý zaměstnanec se po svém propuštění vrátil do firmy s pistolí v ruce – se neodchýlí, i když přiznává, že v průběhu let se podobných zaměstnaneckých pomst v Americe stalo více a tak trochu zevšedněly. Neodváží se příběh svého hrdiny, kterého nazval po česku Nemanic, změnit, i když možnosti by tu byly a přinejmenším jednou (ve vypjaté scéně se skořápkáři v metru) je k takové změně velmi blízko. Bohužel se i zde ukazuje to, co již někteří filmoví režiséři vědí: že totiž Novák je scenáristou spíše průměrným. Ne že by Nemanicův příběh nebyl uvěřitelný a poutavý: Novák se snaží, poctivě portrétuje i vedlejší postavy, hledá zárodky Nemanicovy křivdy a zamýšlí se nad úlohou jeho nadřízených a kolegů. Ale celé je to tak nějak mechanické a dosti předvídatelné.

Oproti tomu pasáže, kde se autor může spolehnout na vlastní zážitky, mají jiskru. V líčení osudů českých imigrantů je Novák mistr, už dříve to předvedl povídkami ve sbírce Striptease Chicago i v románu Milionový džíp. Opět je tu jeho hovorová až vulgární řeč, čeština protkaná zpotvořenými anglickými výrazy, které Novák pro zvýšení komického účinku přepisuje foneticky. A historky dvou majitelek a několika málo stálých hostů jednoho „českého“ chicagského baru se zdají být mnohem zajímavější než ona iniciační novinová noticka – jen nemají pověstný dramatický oblouk. Anebo mrazivý zážitek z metra se dvěma agresivními skořápkáři, jedním intelektuálně vyhlížejícím hejlem, statečným spolucestujícím, který hejla upozorní na podfuk a hrozí mu přinejmenším zbití, a samotným Novákem, jenž jako jeden z mála cestujících zůstává i uprostřed konfliktu ve vagonu a později zpytuje svědomí své i těch, kteří si předtím přesedli mimo nebezpečí. Pravda, asi by to vydalo na nějaké tři čtyři povídky – ale byly by rozhodně zajímavější než rozvíjení příběhu ukřivděného zaměstnance, který uskuteční to, co možná napadne nejednoho člověka propuštěného ze zaměstnání.

Aljaška dosti zřetelně ukazuje, že Novák píše nejlépe o lidech, které důvěrně zná, a o událostech, jichž byl svědkem nebo které mu byly vyprávěny – nejlépe krajany. Je možné, že emigrantské historky už psát nechce anebo se chicagské české komunity v posledních letech natolik rozpadly a atomizovaly, že ten tragikomický, historkami nabitý svět „čížků“ zmizel. Aljaška je krátká novela, dá se přečíst za jeden večer. Přesto se nelze úplně ubránit dojmu, že autor tu trochu marní čas. Je stále tím suverénním vypravěčem, kterému tak dobře jdou dialogy, umí pobavit vtipem i napnout, ale jako by zde jen naznačoval, že má na víc. Budeme doufat, že to jednou naplno prokáže.