Pražský židovský hřbitov. Místo, kde se nad hrobem rabbiho Jehudy Löwa každých sto let schází třináct nejvýznamnějších rabínů z celého světa, kteří spřádají plány na postupné ovládnutí světa Židy. „Jak to říkal filozof? Nenávidím, tedy jsem,“ píše autor ve svém posledním románu. Věříte? Nevěříte? Velké příběhy bývají často otázkou víry čtenářů. Šestý román z pera Umberta Eca, který právě vychází v českém překladu, je velkým dílem o velké nenávisti, velkých předsudcích založených na slepé nevědomosti a především o cestě ke vzniku antisemitského falza, které významně ovlivnilo dějiny 20. století, Protokolů sionských mudrců.

Umberto Eco se tématu Protokolů dotkl již ve svém románu Foucaltovo kyvadlo, nicméně tentokrát je toto falzum hlavním tématem celého románu. Četba Pražského hřbitova není snadná z mnoha důvodů. Na čtenáře jednak působí téměř dokonalé zdání historické věrohodnosti a pravdě-podobnosti, přesně tak, jak jsme u Eca zvyklí. Autorova evokace předminulého století je opravdu velmi působivá a její dopad ještě umocní fakt, že naprostá většina postav z románu je skutečných, i jejich činy jsou historicky doložené. Eco jako by poskládal historickou skutečnost tak, aby vzniklo bílé místo pro jeho hlavního, tentokrát fiktivního hrdinu, zarytého padoucha bez identity Simone Simoniniho. Nesnadnost četby vyplývá též z velké dávky negativismu, nenávisti, intrik, násilí, jež na nás autor překlápí skrze svého hlavního hrdinu, který prochází jako jeden ze skrytých aktérů pohnutou historií Francie a Itálie druhé poloviny 19. století. Za třetí je potřeba zmínit čtenáře samotného, o kterého se Eco již tradičně stará s nevšední péčí. Není ovšem vždy snadné držet s autorem krok, současný čtenář není pouze dědicem románového 19. století, ale především století následujícího, které bylo tou opravdovou tragédií, jejíž vznik je v Ecově posledním románu popisován. Čtenář Ecova románu je tak svorníkem všech jeho snah a tento svorník buď dílo drží, nebo s ním veškerá (pečlivě stavěná) architektura Pražského hřbitova padá. V neposlední řadě je čtenář konfrontován s velmi promyšlenou fikčností psaného slova a s jejím dopadem na skutečný život. Autor zcela jedinečným způsobem zpracovává toto téma, které zdaleka přesahuje literární rámec knihy, dvojí či trojí alter ego hlavního hrdiny Abbé Dalla Piccoly a autorovy hrátky s pojmy „story“ a „plot“. Toto téma, zdá se, nebude nikdy zcela a uspokojivě vyřešeno. Lidé jsou a budou nadále ovlivňováni falzy a smyšleninami.

Co mohou být Sionské protokoly za text, když popisují plán světového židovského spiknutí za účelem ovládnutí světa? Henry Ford o nich napsal: „Tento spis je příliš strašnou skutečností, aby byl výmyslem, příliš pevně založen, aby byl pouhým dílem myšlenek, příliš hlubokým ve své znalosti tajných pramenů života, aby mohl spočívati v podvodu.“ Je to brilantně napsaný a promyšlený text, kterému před druhou světovou válkou mnoho lidí uvěřilo a jehož kořeny sahají ke svébytné „literárnosti“ devatenáctého století: jeho předlohou byly texty Dialog v pekle mezi Machiavellim a Montesquieu Maurice Jolyho a Biarritz Herrmanna Goedsche. Jádrem Sionských protokolů je velká lež, o které jeden nacistický politik napsal: „Vycházelo se přitom ze zcela správného předpokladu, že ve velké lži je ukryt určitý faktor věrohodnosti a že široké masy daného národa se v nejhlubším jádru svého srdce zkazí snadněji, než že by se vědomě a úmyslně staly nedobrými, pročež ve své primitivní prostotě citů padnou velké lži za oběť snadněji než malé, neboť samy zřejmě občas k malým lžím sahají. Podobná nepravda jim vůbec nepřijde na mysl, a ani příště neuvěří v možnost tak nehorázné drzosti hanebného překrucování.“ Tato citace v podstatě parafrázuje hlavní myšlenku Pražského hřbitova. Konfrontace s takovými myšlenkami počátkem 21. století nám může přijít možná krutá, ale ovšem v žádném případě nemístná.

Ano, Sionské protokoly byly zneužity ke společensko-politickým účelům, ovšem jejich vznik má na svědomí, bohužel, „literatura“, a to zejména již zmínění pánové Joly a Goedsch. Jakkoliv se nám totiž z románu může zdát, že kritika účelových podvodů a falz míří zejména do politiky a společnosti, nesmíme zapomínat též na literaturu. Pro autora je to právě tato oblast, kde vzniká fikce, která je posléze šířena ve světě „skutečného“. Oddělit tyto dva světy je někdy velmi obtížné a v některých případech pro současníky nemožné, jako právě v případě Protokolů. Výrobci falz v románu využívají již dobře známých skutečností, předsudků, strachu a nenávisti. O formě smyšleného spiknutí hlavní hrdina Simonini uvažuje jako o vhodné formě nátlaku na masy lidí, hodně lidí věří v nějakou hrozbu spiknutí. To platí, pokud jde o politiku, ale co Umberto Eco v románu říká o Alexandru Dumasovi? „Dumas byl skutečně hluboký znalec lidské duše. Po čem každý touží, a to tím více, čím je nešťastnější a opomíjenější štěstěnou? Po penězích, k nimž by přišel bez námahy, po moci (jaká rozkoš, komandovat a ponižovat bližního!) a po pomstě za každé utrpěné příkoří (nějaké příkoří zakusil v životě každý, byť jen docela titěrné). (…) Dumas nabízí všeobecné frustraci (frustraci jedinců i celých národů) vysvětlení jejich proher. Tvou zkázu naplánoval někdo jiný, někdo, kdo se s dalšími sešel na Hoře hromu.“ Tedy psaní a publikování toho, co chce někdo slyšet, a ne toho, co chce napsat autor. Však se také falzifikátoři z Pražského hřbitova nepotácejí mezi životem a smrtí, v existenčních potížích. Psát na objednávku, jen na známé téma, využívat předsudků, strachu, vloudit se do přízně, podlézat, sdělovat jen snadno přijatelné myšlenky. Odkud jen známe toto krédo ze současnosti, v jaké oblasti platí více než jinde? V reklamě, v marketingu? O tom nám dost řekl již v roce 1996 svou knihou Reklama je navoněná zdechlina jiný Ital, Oliviero Toscani. A jsme zpět v současnosti. Literatura a literárnost mě ovšem na posledním Ecově románu tolik nefascinuje.

Pokud ohlédneme od všech čistě literárních atributů knihy, zjistíme, že Pražský hřbitov je vlastně společensko-kritickou esejí ve formě čtyřsetstránkového románu. „Literárnost“ a „historičnost“ románu, jakkoliv výmluvná a pečlivá, je pouze prostředkem k vyjádření hlubších pravd o naší skutečnosti. Jakmile prohlédneme hlavní tón románu, vyprávění à la „advocatus diaboli“, uzříme svět, který je formován přesně naruby, jako negativ skutečnosti. Eco se vztahuje právě k tomu obrácenému světu, ke kterému Pražský hřbitov jen odkazuje. Děsivá věrohodnost každé stránky románu směřuje k bodu, ze kterého, jak říkají taoisté, vycházejí všechny antagonistické síly. Tento přístup připomíná poetiku filmu Salò aneb 120 dní Sodomy Piera Paola Pasoliniho, který je též negativem skutečnosti odkazujícím k opačným ideálům. Věřím, že jak v případě filmu, tak v případě románu se autorům tato díla netvořila snadno kvůli veškeré „zinscenované“ negaci, kterou uvedli na scénu. V Pražském hřbitově též vládne nezanedbatelný vliv filozofie markýze de Sade: je to svět zbavený citu, zaměřený na negaci, zmítaný vášní, ale toužící po apatii, která jí překonává. Výsledkem těchto myšlenkových pochodů je skutečnost totality, kterou plně prožilo až naše minulé století. Maurice Blanchot o Sadově myšlení přiléhavě konstatuje: „Neříkáme, že toto myšlení je schůdné. Ukazuje nám však, že mezi normálním člověkem, který zavírá sadistu do slepé uličky, a člověkem sadistickým, který z této slepé uličky dělá východisko, je to ten druhý, kdo ví více o pravdě a logice své situace a kdo jí rozumí do největší hloubky, takže může normálnímu člověku pomoci pochopit sebe sama, pomáhaje mu pozměnit podmínky veškerého chápání.“ Sade se v Ecově románu projevuje v negaci, nenávisti a v jisté apatii hlavního hrdiny Simoniniho, důsledkem čehož tato postava ztrácí „skutečnou“ identitu. Simonini se tak stává přízrakem ovlivňujícím dějiny, o jehož existenci máme právo pochybovat. Shodou okolností je i toto „historický rozměr“ hrdiny, který ve skutečnosti neexistoval. Eco svého hlavního hrdinu tvoří jako pomíjivou a „éterickou“ bytost, jejímž základem je nicota, a nicota je základem úplného ponížení, neexistence.

Všechny shora uvedené skutečnosti mě vedou k závěru, že Pražský hřbitov Umberta Eca je velkým „historickým“ románem s jedinečným přesahem do současné skutečnosti. Čtenářům, kterým se podaří „přeformátovat“ do logiky ne zcela snadno čitelného proudu románové negace, se naskytne pohled na odvrácenou stranu skutečnosti, stejné skutečnosti, o které se s úspěchem učíme na školách. Ovšem Pražský hřbitov nemá s učebnicovým stylem naprosto nic společného, již proto, že o odvrácené straně dějin se dozvídáme málo, a když už, tak se značným zpožděním. Samozřejmě, že v tomto případě jde o „předpokoj“ velmi pohnutých dějin 20. století. Ale nejen o ně. Jde především o současnost, o zatím nevyřešený vztah naší důvěry publika v různé informace, pamflety, ideologie, propagandu. Můžeme se s velkou pravděpodobností domnívat, že i v současnosti žijeme pod diktátem některé z myšlenek, ať již psané, či myšlené, která byla vymyšlena na objednávku a značně ovlivňuje náš život. Naše podrobné zkoumání by si z tohoto pohledu zasloužily třeba „válka proti terorismu“, „globální ekonomika“, „vývoj“, „chudoba třetího světa“, „bohatství západu“, „ekologie“ a jiné. Možná si řeknete, že na počátku 21. století žijeme v jiné době a že stejná důvěřivost jako u Sionských protokolů nebo Mein Kampfu nás nemůže znovu potkat. Potom si však musíme zodpovědět otázku, proč se náš demokratický prostor brání poznání obou jmenovaných děl, co nás vede k tomu, abychom zavřeli oči a nevěděli, spíše než abychom zkoumali a vysvětlovali. Zatímco nás bije do očí prvoplánovost a explicita Mein Kampfu , přímo nás děsí vysoká inteligence a vynalézavost, která stála u zrodu Sionských protokolů . Ano, žijeme v jiné době, těmto dokumentům už podruhé neuvěříme. Jsme svobodní, žijeme v demokracii, kterou hlídají média, naše doba je vskutku blahobytná. Co všechno o naší době víme? Čemu všemu na počátku 21. století jako lidé věříme? Ale hlavně: kdo všechno nás teď tahá za nos, kdo všechno nás ohlupuje falešnými smyšlenkami?