Když 18. června 2010 po dlouhé nemoci zemřel José Saramago, Portugalsko přišlo nejen o výrazného spisovatele a esejistu, ale rovněž o levicově zaměřeného politika a kousavého kritika společenského dění.

José Saramago se narodil 16. listopadu v roce 1922 ve vesničce Azinhaga, uprostřed kraje Ribatejo. Příjmení „Saramago“ (což je lidový název pro divokou ředkev, považovanou za jídlo chudých) byla původně přezdívka Saramagovy rodiny s oficiálním příjmením Sousa. Úředník přezdívku omylem zapsal do matriky. Rodina se v roce 1924 přestěhovala do Lisabonu, kde José Saramago začal studovat gymnázium. Pro neutěšené finanční poměry studia nedokončil a vyučil se strojním zámečníkem. Od mládí se velmi zajímal o literaturu a francouzštinu. Jako autodidakt získal rovněž pozoruhodné znalosti z filozofie a teologie. V roce 1944 se oženil s malířkou a grafičkou Ildou Reisovou, s níž měl dceru Violante. V 50. letech se začal živit jako překladatel (překládal např. dílo Guy de Maupassanta) a zároveň pracovat pro nakladatelství Estúdios Cor, kde se seznámil s předními autory. V letech 1967 až 1968 spolupracoval s neorealistickým časopisem Seara Nova společně s Jorge de Senou, Urbano Tavares Rodriguesem nebo José Cardoso Piresem. Později působil v denících Diário de Lisboa, kde řídil literární přílohu, a Diário de Notícias na pozici zástupce šéfredaktora a politického komentátora. V roce 1975 v novinách veřejně prezentoval své radikální marxistické názory, reagující především na příliš „proevropské“ a pravicově demokratické porevoluční směřování Portugalska. To mělo za následek rozvázání pracovního poměru. Saramago se poté soustředil se na vlastní tvorbu a příležitostné překlady V roce 1988 se podruhé oženil se španělskou novinářkou Pilar del Ríovou.

Od roku 1969 byl Saramago členem komunistické strany. Politický vývoj v Portugalsku po pádu diktatury v roce 1974 jej však zklamal. Vyjadřoval velkou nespokojenost se situací ve své vlasti, ale byl i neúnavným kritikem Evropské unie, globalizace, izraelské zahraniční politiky a zásahů USA do světového dění. Levicovým ideálům zůstal věrný až do konce života a v roce 2004 se pokusil za komunistickou stranu kandidovat do Evropského parlamentu. V posledních deseti letech života se angažoval v ochraně životního prostředí a veřejně sympatizoval s radikální ekologickou organizací Greenpeace.

Saramagovy ateistické výroky a kontroverzní názory na katolickou církev vzbuzovaly silné emoce nejen v Portugalsku. Známé jsou jeho výpady proti Bibli. Jedním ze svých nejvýraznějších „rouhačských“ románů O Evangelho segundo Jesus Cristo (Evangelium podle Ježíše Krista, 1991) si vysloužil polemiku s vrcholnými představiteli církve v Portugalsku i Vatikánu. Román byl v roce 1992 jmenován na Evropskou cenu za kulturu, portugalská vláda však nominaci nepodpořila. Spisovatel se na protest následující rok přestěhoval do Španělska a společně s manželkou žil na ostrově Lanzarote až do své smrti. Pohřben je však v Lisabonu.

Saramagovo hojně překládané dílo bylo kromě jiného oceněno cenou portugalského Pen Klubu v letech 1983 a 1985, Camõesovou cenou v roce 1995 a Nobelovou cenou za literaturu v roce 1998. Obdržel téměř tři desítky čestných doktorátů (např. na univerzitách v Manchesteru, Turíně, Buenos Aires nebo Seville).

Spisovatelským debutem Josého Saramaga byl román Terra do Pecado (Země hříchu, 1947), kterého si portugalská literární veřejnost příliš nevšimla a vysoko si jej necenil ani autor. Skutečný začátek jeho literární kariéry je proto spojován s poezií. První básnickou sbírku Os Poemas Possíveis (Možné básně) publikoval v roce 1966. Objevují se v ní v budoucnu mnohokrát zpracovávané motivy rozčarování a frustrace, prolínající se s otázkami umělecké tvorby. V podobném duchu se nesla i následující sbírka Provavelmente Alegria (Pravděpodobně radost, 1970). V roce 1975 vychází O ano de 1993 (Rok 1993), alegorický příběh na hranici mezi poezií a prózou. Fantastické prvky se v něm prolínají s neutěšeným obrazem města po morové epidemii. Určitý mezník v autorově tvorbě a objevení vlastního specifického stylu představuje román Levantado do Chão (Z půdy vzešlý, 1980).

José Saramago vydal celkem 16 románů, za nejúspěšnější a světově nejproslulejší je považován Memorial do Convento (Baltasar a Blimunda, 1982). Poslední a opět ve vztahu k církvi hojně diskutovaný román Caim (Kain) je z roku 2009. José Saramago je autorem povídkového souboru Objecto Quase (Téměř věc, 1978). Nejznámější povídkou je „A cadeira“ (Židle), ironizující smrt diktátora Salazara. V roce 1979 se zúčastnil projektu Poética do Cinco Sentidos (Poetika pěti smyslů), jehož vyústěním byla stejnojmenná publikace, ve které se různí autoři věnovali tématu „smyslů“. Saramagův příspěvek nesl podtitul „O Ouvido“ (Sluch).

Významná je rovněž Saramagova esejistická tvorba. Eseje publikované v periodicích A Capital a Jornal do Fundão v letech 1968 až 1969 vyšly ve výborech Deste Mundo e do Outro (O tomto a jiném světě, 1971) a A Bagagem do Viajante (Zavazadlo cestujícího, 1973). Stejně tak byly v roce 1974 publikovány úvodníky z Diário de Lisboa pod názvem As opiniões que o DL teve (Názory Lisabonského deníku) a texty z Diário de Notícias z období mezi březnem a listopadem roku 1975 v souboru Os apontamentos (Poznámky, 1976). Publikace na hranici cestopisu, fejetonu a románu nazvaná Viagem a Portugal (Cesta do Portugalska) vyšla v roce 1981.

V roce 1979 se José Saramago představil jako dramatik hrou A noite (Noc), v níž ztvárnil neklidné události v období Karafiátové revoluce. V následujícím roce vyšla hra O que Farei com este Livro? (Co udělám s touto knihou?), která se apokryfně pokouší přiblížit okolnosti vydání slavné básně Lusovci od Luíse de Camõese a zároveň se zamýšlí nad vztahem mezi umělcem a dobou. Hra A Segunda Vida de Francisco de Assis (Druhý život Františka z Assisi, 1987) přináší poprvé autorův nový a výrazně kritický pohled na náboženská témata a „církevní mýty“. V roce 2005 vyšla divadelní hra Don Giovanni ou Dissoluto Absolvido (Don Giovanni aneb Osvobozený prostopášník). José Saramago je rovněž autorem operního libreta In Nomine Dei (Ve jménu Božím) z roku 1993.

Jedním z klíčů pro pochopení Sarmagovy tvorby může být pět svazků deníků Cadernos de Lanzarote (Zápisky z Lanzarote) označené římskými číslicemi z let 1994–1998. Deníky jsou pojmenované podle sešitu („o caderno“ – sešit), který autor dostal od svého synovce, aby si zapisoval první dojmy z nového bydliště na Lanzarote. K memoárové literatuře se Saramago vrátil v roce 2006 zápisky As Pequenas Memórias (Malé paměti).

V roce 2001 vyšla dětská kniha s ekologickým poselstvím A Maior Flor do Mundo (Největší květina světa). O šest let později se stala předlohou ke krátkometrážnímu filmu La flor más grande del mundo španělského režiséra Juana Pabla Etcheverryho. Film byl v roce 2009 vyhlášen Nejlepším krátkým španělským filmem a posbíral mnohá světová ocenění, například na mezinárodním filmovém festivalu o životním prostředí v Tokiu.

Dílo Josého Saramaga inspirovalo mnoho umělců. V roce 1990 byla v milánské La Scalle uvedena opera Blimunda od italského skladatele Azia Corghiho na motivy románu Baltasar a Blimunda. O pět let později stejný autor uvedl operu Lazarova smrt inspirovanou Saramagovými díly Ve jménu Božím a Evangelium podle Ježíše Krista. Španělský režisér George Sluizer natočil roku 2002 film A Jangada de Pedra (Kamenný vor) podle stejnojmenného Saramagova románu z roku 1986. V roce 2008 byl jedním z otevíracích filmů festivalu v Cannes film Blindness (Slepota) od Fernanda Meirellese na motivy románu O Ensaio sobre a Cequeira (Slepota, 1995). Stejný román použilo pro své představení již v roce 2004 portugalské divadelní uskupení O Bando pod vedením dramatika Joãa Britese. Dokument o realizaci představení byl následující rok uveden v kinech pod názvem Ensaio sobre o Teatro (Esej o divadle). Sevillské divadlo Centro Andaluz de Teatro uvedlo v roce 2007 hru Ve jménu Božím pod vedením Josého Carlose Plazy. Autor se soustředil především na Saramagem předestřenou kritiku netolerantnosti a náboženského fanatismu. V roce 2010 portugalský režisér António Ferreira připravil pro film adaptaci povídky „Embargo“ ze souboru Téměř věc.

V červnu 2007 založil Saramago nadaci Fundação José Saramago, která se vedle propagace, studia a archivace vlastního díla měla podílet na novém impulzu pro portugalskou literaturu. Součástí je každoroční vyhlášení ceny pro začínající mladé autory. Nadace byla oficiálně uznaná portugalskou vládou až v únoru 2008. V září téhož roku založil na internetových stránkách nadace Saramago blog nazvaný „O Caderno de Saramago“ (Saramagův zápisník), kde pravidelně publikoval své postřehy a komentáře v úctyhodné frekvenci, kolem pěti článků týdně. U příležitosti prvního výročí nadace byla v Saramagově rodné vesnici umístěna spisovatelova bronzová socha od Armanda Ferreiry. Umělec zachytil Saramaga sedícího na lavičce a v ruce s knihou, otevřenou na stránce se slovy „vesnička se jmenuje Azinhaga...“

Na Lanzarote se Saramago těšil velké oblibě, rovněž zásluhou manželky, která pochází z vlivné nakladatelské rodiny. Již v roce 1997 bylo spisovateli uděleno čestné občanství „adoptivního syna Lanzarote“. O deset let později uspořádala Fundação César Manrique (Nadace Césara Manrique) na ostrově výstavu pod dohledem Fernanda Gómeze Aguilery, věnovanou autorovi a jeho literárnímu přínosu. Expozice s názvem „José Saramago. A Consistência dos Sonhos“ (José Saramago. Soudržnost snů) nabídla přes tisícovku dokumentů zahrnující nevydané texty, rukopisy, osobní zápisníky a deníky, články z časopisů, a přehled přeložených děl. Výstava se poté putovala do brazilského São Paula.

Měsíc před smrtí, v květnu 2010, vyšla oficiální Saramagova biografie Biografia de José Saramago od Joãa Marquese Lopese.