Rozhovor Michala Procházky s Keesem Mercksem (nar. 1944), nizozemským bohemistou, pedagogem, překladatelem Hrabala, ale i dalších spisovatelů 20. století, který dlouhá léta působil na Amsterodamské univerzitě. Je jednou ze zakladatelských osobností nizozemské bohemistiky, jeho studenti dnes pokračují v jeho díle.

MP: Jak vzpomínáte na počátky bohemistiky v Nizozemsku? Vy jste byl, pokud vím, jedním z jejích prvních studentů?
KM: Naše generace začala studovat slavistiku v polovině 60. let, tehdy bohemistika byla vedlejším oborem a ruština hlavním. Ovšem já jsem se dostal na školu až o něco později, nejdříve jsem šel na vojnu. Byla 60. léta, kdy se na Západě rozvíjelo hnutí mládeže proti válce ve Vietnamu, takže se nikomu nechtělo sloužit v armádě. Samozřejmě jsem se proti tomu vnitřně bouřil, což spočívalo i v tom, že jsem se chtěl učit rusky – objevil jsem jeden písemný kurz. Takže jsem po kasárnách chodil s Pravdou v ruksaku a oni mi to kupodivu nezakazovali. Když jsem se vrátil z vojny a nastoupil na Amsterodamskou univerzitu, měl jsem oproti ostatním už náskok. Ruštině jsem se ale věnoval pouze dva roky. V roce 1967 jsem odjel do Československa na jakýsi mezinárodní tábor – pamatuji si, že jsme pomáhali stavět na statku chlívek. Pak jsem zažil v Praze osmašedesátý, což na mě silně zapůsobilo. Takže po invazi sovětských vojsk do Československa jsem už nechtěl mít s ruštinou nic společného. Přehodil jsem všechno na češtinu.

- Jak moc bylo tehdy Nizozemsko marxistické?
- Levicové asi bylo, ale marxistické moc ne – alespoň já určitě ne. Vždyť jsem poznal situaci v Československu. A kulturní atmosféra u vás mi byla mnohem bližší než ta ruská. Když se v roce 1969 ustanovila bohemistika jako samostatný obor, byl jsem teprve druhým studentem, který tam absolvoval. Vedoucím katedry slavistiky byl profesor Van der Eng, který pozval do Amsterodamu doktora Mojmíra Grygara, aby vedl českou literaturu. Myslel si naivně, že jde o disidenta. Až později jsme se dozvěděli, jak pohnutý vývoj ve skutečnosti prodělal. U nás jsme ale zprvu například vůbec nevěděli, že v padesátých letech stál na straně režimu, jak to tak někdy bývalo... Na gramatiku jsme měli paní Van Dam-Havelkovou, původem Češku, která se v padesátých letech vdala za Holanďana.
Když jsem konečně po deseti letech absolvoval, nastoupil jsem po Grygarovi na fakultu. Tehdy bylo běžné, že všichni dlouho studovali. Osobně jsem neviděl smysl v ryze akademické dráze, svoje poslání jsem spatřoval spíše ve zprostředkování české kultury a vědy v Nizozemsku.

- Kdo byl u vás tehdy známý? Samozřejmě vedle Komenského?
- Dřívější kontakty byly zřídkavé. Samozřejmě jsme znali například Švejka – ale z nepřímého překladu z němčiny, angličtiny a ruštiny. O Čapkovi se vědělo trochu od třicátých let, ale také jsme ho museli znovu přeložit. Pro Hrabala se jako první nadchnul filmař Hans Krijt, který po válce utekl do Prahy před narukováním do Indonésie – oženil se tam s paní Olgou Krijtovou, která dělala nizozemštinu na Karlově univerzitě. S její pomocí přeložil povídku Ostře sledované vlaky ještě někdy na konci šedesátých let.

- Které byly vaše první přeložené knihy?
- V polovině sedmdesátých let se ozvalo jedno velké nakladatelství, jestli na univerzitě neumí někdo česky, že hledají překladatele pro Vaculíkova Morčata. To byla moje první skutečná práce. Mám na to hezké vzpomínky, strašně mě to bavilo – jak práce na překladu, tak i samotná kniha. Jediný problém byl s názvem Guinese biggetjes. Navrhoval jsem doslovný překlad Cavia’s, to se ale nakladateli nelíbilo. Obával se, že by kniha skončila ve špatném regálu, s knížkami o domácích zvířátkách. Požadoval dvojznačný název, něco jako Pokusní králíci.

- Jak jste vůbec vnímali silnou generaci 60. let – Kunderu, Vaculíka, Škvoreckého?
- V 70. letech jsme všichni hltali disidentské spisovatele z Československa, já jsem měl kontakty s Ivanem Klímou, u něhož doma probíhala občasná setkání. V mládí jsem přeložil Legendu Emöke a Bassaxofon od Škvoreckého, vůbec jsme všichni sledovali pečlivě edici Petlice a pokoušeli se prosazovat české tituly u našich nakladatelů. Přiznám se, že jsme naopak přehlíželi oficiální spisovatele, ačkoliv třeba Ota Pavel, Vladimír Páral nebo Ladislav Fuks měli taky své literární kvality. My jsme se ale vyhraňovali politicky vůči těm, kteří kapitulovali před oficiální kulturou. S Hrabalem to bylo méně jednoznačné, ale i v jeho případě jsem překládal jen disidentská vydání.

- Měli jste přehled i o českých časopisech?
- Setkal jsem se s Kabešem, znali jsme jeho Sešity. Později jsem přeložil malou sbírku básní, ale zpravidla jsem se věnoval próze. S Pavlem Šrutem jsme sedávali na Kampě hned u Štrougalovy vily – přímo pod svícnem moci. Dnes to zní už romanticky, ale tehdy jsme mívali docela strach. Naproti tomu s českými emigranty v Paříži jsme moc kontakty neměli, jen jsme odebírali časopis Svědectví. Samotného Tigrida jsem potkal až v Praze, když se stal ministrem. V Německu jsem se seznámil s Jiřím Grušou, jehož román Dotazník jsem přeložil.

- Jak lidé venku rozuměli té naší normalizační zkušenosti?
- To můžete snadno měřit počtem zájemců, kteří usilovali o studium češtiny na naší katedře. Zatímco po roce 1968 jich byla „masa“ (dohromady asi deset), dnes skoro nejsou – nanejvýš jeden dva, co si vyberou češtinu jako hlavní obor. Po sametové revoluci zájem o bohemistiku opadl, zároveň platí, že vaše úřady se o to moc nestarají. Naproti tomu tehdy například novináři a vůbec mladí lidé žili situací v Československu, vznikaly různé akce na podporu Čechoslováků, sepisovala se petice za Havla, když byl zavřený. Na sympózia o disidentské literatuře jsme občas zvali některé emigranty, přitom jsme to částečně platili z vlastní kapsy. Pamatuji si třeba na Jiřího Lederera, který byl naším hostem.

- Poskytla česká 60. léta klíč k pochopení té doby?
- Česká literatura i film byly tehdy na vysoké úrovni a reflektovaly dobře vaši situaci. Mě osobně zaujal model toho malého českého člověka, ne tedy měšťáka, ale jakéhosi ďáblíka, který ironizuje nespravedlivý svět kolem sebe. On totiž nemá žádnou moc ani vliv – ale právě to mu dává právo mluvit o těch druhých. Může se stavět do role filozofa, který zůstává nad věcí. Jsem přesvědčen, že v Nizozemsku tomu dobře rozumíme, protože jsme sami vyrostli v podobném pocitu a na svět se díváme ze „žabího“ pohledu. Někdo jednou řekl, že Češi a Nizozemci jsou ve skutečnosti uši Německa, a proto si mohou dovolit je kritizovat, ačkoliv jsou na něm závislí. Myslím, že je to vidět i na vztahu k vlastnímu národu. Rusové, Američané mají – jako představitelé velkých zemí – vznešený, nekritický vztah ke své vlasti, zatímco Češi a Holanďané si rádi dělají ze sebe srandu, což se mistrně ukázalo u Haška.

- Česká uměnověda dnes zápasí s tím, jak vůbec zkoumat českou kulturu. Koncept čistě národního státu vytvořili vlastně až komunisté, kteří zároveň uvrhli zemi do područí cizí mocnosti. Máme zkoumat českou literaturu v rámci postkoloniálních studií, protože jsme byli natolik utvářeni němčinou či ruštinou? Anebo se máme vztahovat k onomu historickému prostoru střední Evropy, kde spolu žili Češi, Němci, Židé atd...?
- Nacházíte se v nelehké situaci – mezi minulostí a budoucností. Před časem jsem se vrátil z Prahy a zase jsem viděl, jak ji proměňuje postupující globalizace. Snad v žádné jiné metropoli nenajdete tolik obchodů s hadry, s turistickým šuntem. A jen kdyby to byly originální české věci, hračky atd. Skoro všechno je v rukou cizinců, jde akorát o peníze. O nějaké české kultuře tam nemůže být ani řeči. Co se dá dělat. Evropa se rozpadá a naše identita ustupuje. Je to o to smutnější, že právě Češi museli tolik bojovat za udržení vlastního jazyka, zachování své kultury. Mezi disidenty 70. let bylo cítit opravdovou lásku k tomu, co dělali, kvůli čemu podstupovali oběti. Žili v těžkých podmínkách, ale přitom vzdorovali útlaku původní tvořivostí, s níž jsme si my venku spojovali střední Evropu. Dnes mám strach, aby se nevytratila. Před časem jsem četl rozhovor s Ivanem Vyskočilem, který říká, že rozpuk české kultury nastal právě v pozdních 50. letech a na začátku následujícího desetiletí, neboť lidé museli na něco podstatného reagovat. Nic jim jiného nezbývalo. On dnes kolem sebe cítí povrchnost. Jestli má pravdu, se neodvažuji soudit. Nicméně mám za to, že kultura té nové doby je stále v počátcích a že těžko oslovuje například dnešního nizozemského čtenáře. Třeba u Topola se objevují stará národní traumata v novém rouchu, Urban se pokouší o nové žánry, přebírá elementy z okrajových literatur, které u nás jsou jakžtakž známé. Ale jestli to zaručuje úspěch za hranicemi a jestli to nezůstává příliš české, nevím. Rád nechám nejnovější českou literaturu překládat mladší generaci.

- A jak je to s tvořivým potenciálem transformace?
- Připadá mi, že síla české tvořivosti spočívala odjakživa v tom, že se vždy probouzela v nějaké těžké chvíli, kdy byla v sázce vaše samotná existence. V tom je spousta paradoxů. Ačkoliv dnes považujete svou historickou zkušenost se socialismem za tragický omyl, zůstalo po něm mnoho zajímavých věcí. Rozvíjelo se divadlo, film, psaly se velké knihy. Naproti tomu po sametové revoluci zmizel společný nepřítel a umělci se ocitli v rozpacích, ve zmatku.

- Dost možná hledáme stále klíč k uchopení té nové doby? Když se podíváte na Landsmannovy Pestré vrstvy, psaní Třešňáka, jejich kouzlo vždy spočívalo v autenticitě, upřímnosti. S trochou nadsázky řečeno si autor mohl sednout a napsat všechno tak, jak to bylo, aby odhalil blbismus minulé doby. Dnešní svět je mnohem složitější a méně jednoznačný, zatímco my si s tím neumíme poradit. Stále hledáme nějakého nepřítele.
- A ta nová, porevoluční doba trvá už dost dlouho. Neuvěřitelné, že to trvá dvacet let, stejnou dobu jako normalizace. Jen aby zatím něco důležitého nevyhaslo. U nás v Nizozemsku jsme zažili podobný vývoj po válce. Zmizeli spisovatelé, kteří do té doby nesli na hřbetě národní osud. Nahradili je umělci, kteří bojovali proti maloměšťáctví a nové konzumní společnosti. Literatura se mnohem více individualizovala, rozrůznila.

- Chtěl bych se vás zeptat na vaše překlady Bohumila Hrabala, o kterých se v Nizozemsku mluví. Jak jste se k němu dostal?
- Přeložil jsem toho hodně, opravdu. Začal jsem Vaculíkem, Grušou, Klímou, Weilem a.j. a teprve pak jsem přišel k Hrabalovi. Převedl jsem do nizozemštiny Příliš hlučnou samotou, pak Pábitele, trilogii (Vita nuova, Svatby v domě, Proluky). Soubor jeho povídek jsem vydal pod názvem Pražská ironie, tam najdete texty jako Totální strachy, Veřejná sebevražda, Kdo jsem a proč píšu a.j. V mém překladu také vyšly některé Morytáty a legendy, mimo jiné ty strašidelné, rabiátské. Dále Harlekýnovy miliony, Městečko, kde se zastavil čas a samozřejmě taky Obsluhoval jsem anglického krále.

- Jak lze překládat hrabalovský jazyk?
- No, to je problém. Nizozemština má jiné úrovně v literární řeči než čeština. Když spisovatel začne psát hovorovým stylem, pociťujeme to jako znak nižší sociální úrovně. Naopak v češtině může i filozof mluvit jako dlaždič. Na Hrabala je nizozemština velmi chudá. Řešil jsem to po lexikální stránce, používal jsem některá hovorová slova – ale ne koncovky. Nicméně bylo velmi těžké dosáhnout stejné básnivosti jako mistr. Pokoušel jsem se držet i onoho hrabalovského proudu vět, rytmu. Když to však čtete v nizozemštině, připadá mi to vždycky trochu slabší, ale nejde to jinak, ať se snažíte sebevíc. Nyní jsem se dostal k Ladislavu Klímovi (a jeho Utrpení knížete Sternenhocha), jehož Hrabal strašně miloval. Nevím, jestli tomu všemu opravdu rozumím, z některých ezoterických pasáží, kdy se začíná mluvit o kosmu, všeobjetí a tak, jsem nebyl dvakrát odvázaný. Jsou tam narážky na Nietzscheho a jeho Zarathustru, ale mě to celé zaujalo spíše jako bizarní, zlomyslná povídka s filozofickými přesahy. Nedávno to vyšlo u jednoho malého nizozemského vydavatele.

- To je dobrá otázka! Jak přimět nizozemského nakladatele, aby vydal českou knihu?
- V době ekonomické krize je to ještě těžší než předtím. Nezbývá než čekat a čekat. Třeba Hrabal už má nějaké jméno, dále se nakladatel může spolehnout na to, že Čapek či Hašek si vždy najdou své čtenáře. S Ivanem Klímou jsem taky neměl potíže, ale když si vezmete současnou generaci, kterou překládá můj bývalý student Edgar de Bruin, je to složité. U Topola, Urbana nikdy nevíte – ačkoliv jde o autory už nějakého evropského ohlasu – co lze čekat. Kolik se toho prodá? Nová jména u nás ještě moc nezakotvila. Půjde o jednu knihu, anebo budete moct pokračovat s překlady tohoto autora? To jsou otázky, které zajímají vydavatele všude na světě.

- Vraťme se ke katedře bohemistiky, kde jste léta působil – a loni odešel do důchodu. Jaké jste vlastně měli učební schéma?
- Ve zlatých časech bohemistiky jsme pokrývali starší českou literaturu, tedy písemnictví od 13. a 14. století. To už dávno neděláme, nejsou na to ani peníze. Museli jsme češtinu zeštíhlit, jak to bývá v případě podobných jazykověd, když se nedostává podpory. Zbyl z ní v podstatě skelet, maso je dávno obrané. Co se týče literatury, máme tři semestrové moduly – literaturu 19. a a 20. století (do světové války a po ní), to znamená třikrát dvě hodiny přednášek týdně. První část je do značné míry obrozenecká a končí u symbolismu. Druhá jde od avantgardy až k druhé světové válce. V druhém semestru děláme literaturu druhé poloviny 20. století. Co mě osobně mrzí, je, že nezbývá čas ani prostor věnovat se spisovatelům, kteří stojí spíše na okraji – a jsou často mnohem zajímavější. Ale obecně zájem o literaturu klesá. Dnešní studenti češtiny se zajímají více o historii, ekonomii, politiku, film než o českou beletrii. Takže se snažíme během výuky alespoň kombinovat knihy s filmovými adaptacemi.

- Panuje v Nizozemsku nějaký akademický ruch kolem katedry bohemistiky?
- Vlastně moc ne. Vychází sice TSL, časopis slovanských literatur pro širší publikum, kam občas přispívám. Ovšem je velmi obtížné najít nějakého studenta, který by chtěl také něco napsat. Vedle toho máme ještě vědecký časopis Russian literature, který se občas taky věnuje jiným slovanským literaturám.

- Jak to vypadá se stážemi pro nizozemské bohemisty?
- Stáže skoro nejsou, ale o prázdninách se jezdí do Česka na Letní školu slovanských studií, její kurzy absolvují naši studenti dvakrát během studia. Studenti se dále pokoušejí psát diplomové práce na nejrůznější témata, ale problémem zůstává omezený přístup k pramenům.

- Jaká témata se objevují v rámci diplomových prací?
- Nejoblíbenější je asi Čapek. Jinak zrovna mám na stole jeden zajímavý případ studentky z Tchajwanu, která umí trošku česky a je zamilovaná do Hrabala. Snaží se aplikovat taoistické myšlení a jeho pojmy na Hrabalův svět. Zní to šíleně, ale je to velmi zajímavé.

- Jak pomáhá zahraničním bohemistikám česká strana?
- To je těžká otázka. Celé ty roky jsem snil o tom, jak se to jednou všechno otevře, až padne socialismus. A pak přišla sametová revoluce a s ní zjištění, že zatímco my jsme v Nizozemsku celé roky sledovali dění v Praze, tam nakonec příliš lidi nezajímá, co děláme my. Snažil jsem se navazovat spolupráci, co jsem mohl, ale bezúspěšně. Těžko pak můžete rozvíjet obor bez dostupných pramenů. Mám nějaké kontakty na Ústav pro českou literaturu, znám pár docentů na Karlově univerzitě, ale málokdy to mělo nějaký skutečně konkrétní výsledek.

- Jaká je podpora překladů? Pomáhá nějak česká strana prosazovat tituly u nakladatelů atd.?
- Holanďané mají v Amsterodamu Překladatelský dům, kam rádi přijíždějí čeští překladatelé, ale pokud vím, v Česku nic podobného neexistuje. Cizí vydavatel může na překlad české literatury zažádat o finanční podporu, kterou uděluje v podobě grantů vaše ministerstvo kultury. Ale to je jen dost málo na propagaci české literatury v zahraničí. Na více zřejmě nejsou peníze.

- Jak velká je skupina nizozemských překladatelů?
- Jsme asi čtyři, kteří jsou ještě aktivní – kromě mě ještě moji bývalí žáci: Edgar de Bruin, který vede taky agenturu českých autorů, Irma Pieperová. Také Vlámka Hank Geertsová občas něco vydá. Dříve se tomu věnovala Jana Beranová z Rotterdamu, která překládala do nizozemštiny Kunderu, ale ta dnes píše vlastní poezii a považuje se spíše za nizozemskou básnířku.¹

1. Údaje literární agentury Dany Blatné viz http://www.dbagency.cz/index.php?f=news&archiv=true, pozn. red. ^zpět