Čeština jako hlavní obor do dvou let skončí
Přední nizozemský bohemista a překladatel Kees Mercks (1944), laureát významných překladatelských cen (Aleida Schot-prijs, Martinus Nijhoff Vertaalprijs), je jedním z letošních rezidentů Českého literárního centra. Pracuje tu na překladu Šrutových Lichožroutů a shromažďuje materiál k brožuře o pobytu J. A. Komenského v Nizozemsku, jejíž vydání se chystá k 350. úmrtí J. A. K. v roce 2020.
Kees Mercks do roku 2009 působil jako docent české literatury na Amsterodamské univerzitě (UvA). Do nizozemštiny převedl mimo jiné díla Boženy Němcové, Vladislava Vančury, Karla Čapka, Jiřího Weila, Ladislava Klímy, Bohumila Hrabala, Josefa Škvoreckého, Václava Havla, Ludvíka Vaculíka či Ivana Klímy. V letošním roce v jeho překladu do nizozemštiny vyšlo Jezero Bianky Bellové. Je držitelem několika nizozemských překladatelských cen včetně prestižní Martinus Nijhoff Vertaalprijs.
Odborně se zabývá dílem Jana Amose Komenského, jehož Labyrint světa a ráj srdce také přeložil. Tématu „Komenský a Amsterodam“ se bude věnovat i během rezidenčního pobytu v Brně.
iLiteratura: Jaké je dnes postavení češtiny mezi ostatními slovanskými jazyky v Nizozemsku? Stále se obor slavistika omezuje především na ruštinu, nebo spíše: už zase?
Kees Mercks: Jsem už devět let v důchodu, takže nevím přesně, co se teď děje na Amsterodamské univerzitě. Ale o globálním vývoji mám víceméně přehled nebo na něj mám názor. Čeština se jako hlavní obor začala rozvíjet po roce 1969,kdy u vás právě nastala normalizace se všemi souvisejícími politickými potížemi. Disidentská literatura, která v té době začala vznikat, nám byla sympatická, protože navazovala na ducha svobody a humanity pražského jara a to platilo i pro českou literaturu vznikající v emigraci. Bylo to jednak udržování;naděje, jednak pokus o odpor proti moci, která naději potlačovala. Tehdy cítilo vedení Amsterodamské univerzity k tomuto kulturnímu odboji velké sympatie, což znamenalo, že univerzita vynakládala víc peněz na rozvíjení jazykovědy a literatury tzv. menších slovanských jazyků jako hlavních oborů. A díky celkové situaci v Československu, Polsku a Jugoslávii jsme měli i dost studentů. Po sametové revoluci jsme s vámi zpočátku sdíleli pocit vítězství, radosti a naděje, takže se situace na univerzitě ještě neměnila. Prezident Havel dokázal udržet atmosféru disentu a jiného přístupu k politice, a tak i vedení univerzity bylo pořád ochotno investovat do menších slovanských jazyků. Ale časy se změnily. Po Havlovi nastala doba tvrdého kapitalismu. Sympatie pro jinou cestu se ztrácela. Počet studentů se zmenšoval. Investice se krátily, solidárnost mezi humanitními obory mizela. Pozice menších slovanských jazyků už nebyla odlišná, zvláštní a atraktivní, ačkoli jsme zdůrazňovali, že jsme „unikátní“ v tom smyslu, že jako jediná univerzita v Nizozemsku nabízíme studium češtiny a dalších malých slovanských jazyků jako hlavní obor. A že kvantita studentů by nikdy neměla být důležitější než kvalita a specifičnost výuky a vědecké práce. Jenže i u nás vyhrál neoliberalismus: peníze jsou peníze a zvláštnost a specifičnost těchto zemí už přestaly hrát roli. Jsem přesvědčený, že po všech finančních zeštíhleních čeština jako hlavní obor do dvou let skončí a vrátí se situace z doby před rokem 1969, což bude mít vliv nejen na výuku a výzkum jazyka, ale i na konkrétní překladatelskou praxi. Je to smutné konstatování.
iLiteratura: Které knihy tvoří dnes ve vaší zemi „kánon“ české literatury v nizozemském překladu a co ovlivňuje jejich volbu?
Kees Mercks: Je těžko mluvit o kánonu české literatury přeložené do nizozemštiny, protože její vydávání je často dost závislé na nahodilostech. Je lépe mluvit o populárnosti. Největším hitem byly překlady Kunderovy tvorby (dokud psal česky, překládala jeho knihy Jana Beranová). Staly se i součástí veřejné literární debaty. Pak snad následují moje překlady Hrabalových románů i novel, které se těší stálému okruhu ctitelů. Také od Jiřího Weila jsem přeložil tři romány, z nichž Živots hvězdou se dočkal druhého vydání. To platí i pro mnou přeložená Morčata Ludvíka Vaculíka. Z klasiků se setkávají s ohlasem Čapkovy romány (překládá je Irma Pieper), po mém překladu Obrázků z Holandska. Můj překlad Komenského Labyrintu byl v novinách rozsáhle a nadšeně recenzován. Ze současné literatury překládá Edgar de Bruin mj. Patrika Ouředníka, Jáchyma Topola, Jaroslava Rudiše a Marka Šindelku. Zejména Šindelkův román Únava materiálu má velký ohlas.
iLiteratura: Přeložil jste díla klasiků české prózy druhé poloviny 20. století, autorů z prostředí disentu a exilu, kteří za normalizace nemohli publikovat: Vaculíkova Morčata, Škvoreckého Legendu Emöke a Bassaxofon, Grušův Dotazník. Intenzivně jste se věnoval Bohumilu Hrabalovi, Ivanu Klímovi, ale i dílu Václava Havla. V jednom rozhovoru jste řekl, že litujete, že jste spolu s kolegy spíše přehlíželi oficiální autory téhož období, mj. také Ladislava Fukse. Měl byste nyní chuť se překladatelsky věnovat těmto autorům?
Kees Mercks: Je pravda, že jsem se na své překladatelské dráze spíš soustřeďoval jednak na klasiky české literatury (Komenský, Mácha, Němcová, Neruda, Čapek, Vančura), jednak na disidentskou literaturu (Vaculík, Klíma, Škvorecký, Havel, Hrabal). Hlavní pro mě vždy bylo, abych se mohl vžít do obsahu, stylu a často i do společenské pozice mnou vybraných nebo nakladatelstvím nabízených autorů. Co se týče disentu, bylo by tehdy neférové překládat autory, kteří se přihlásili k oficiální literatuře. Hrabal byl – jak známo – „obojí“, ale já jsem překládal výhradně jeho původní texty, ještě nepřepracované pod tlakem cenzury. Pokud jde o Ladislava Fukse, jeho starší věci jsou vynikající a v české literatuře zaujímají zvláštní pozici (jeho Pan Theodor Mundstock a pár povídek v nizozemštině vyšlo, i když ne v mém překladu). To platí i pro Vladimíra Párala. Ale jejich společenský postoj mi vadí. Ostatně jejich práce byly v 70. a 80. letech slabší, stejně jako ty přepracované Hrabalovy texty. Jako by hodnota díla upadala souběžně s autorovým smýšlením.
iLiteratura: Ve vašem překladatelském portfoliu se vyjímá také Máchův Máj a Komenského Labyrint světa a ráj srdce – proč právě tato dvě díla starší české literatury? Jaká bude náplň vašeho letošního projektu „Komenský a Amsterodam“?
Kees Mercks: Máchův Máj mám hrozně rád,přednášel jsem o něm a pokouším se o překlad, i když mi to pro složitou zvukovou a významovou stránku díla moc nejde. Přeložil jsem zatím jenom první zpěv. To, co mě v české literatuře upoutává a dojímá, chci vždy předávat překladem širšímu publiku. Tady mám vlastně dva úkoly. První je prostudovat prameny o Komenském se zaměřením na jeho pobyt v Nizozemí. Jak jsem se už zmiňoval, přeložil jsem jeho Labyrint, ale jsem také poradcem Komenského muzea a mauzolea v Naardenu a v roce 2020, k 350. výročí jeho úmrtí, o tom chci vydat knížku. Druhým úkolem je dokončit překlad Lichožroutů Pavla Šruta. Stýkal jsem se s ním v 80. letech. Tento úkol je hezkým protikladem ke Komenskému!
iLiteratura: Co či kdo vás nasměroval na Jezero Bianky Bellové? Byla to třeba „světovost“ tohoto románu?
Kees Mercks: Překlad jsem získal prostřednictvím Edgara de Bruina, svého bývalého studenta, který založil agenturu Pluh pro české autory a zároveň aktivně překládá. Neměl čas, takže žák přenechal překlad učiteli. Já jsem zase našel nakladatele, a tak kniha letos vyšla. Úspěch je prozatím omezený,ale pokud byl ohlas, tak kladný. Chápu, že pro nizozemského čtenáře je to poněkud bizarní. Má sledovat hrozné životní podmínky někde u Aralského jezera očima české autorky, která má navíc bulharské kořeny a anglického manžela, který zpívá v kapele The Prostitutes. Kdežto recenzent zřejmě vnímal popis kazašských reálií jako něco druhotného a ocenil dobře vyprávěný příběh spíš mytického rázu.
iLiteratura: Jak hodnotíte výběr anglických, irských, skotských i velšských pohádek z pera Pavla Šruta, na jehož Kočičím králi budete na rezidenci pracovat?
Kees Mercks: K letos zesnulému Pavlu Šrutovi mám zvláštní vztah. Seznámili jsme se koncem osmdesátých let. Navštívil jsem ho párkrát v jeho malém bytě pod střechou v Sázavské ulici v Praze a jednou i na Kampě, kde mě představil Petru Kabešovi a Ivanu Wernischovi, s nimiž měl sraz. Přišel tam taky na chvíli literární vědec Jiří Brabec. Jak se u nás říká: „spadl jsem nosem do másla“ (to znamená, že jsem měl štěstí). A místo přečinu bylo za plotem tzv. Štrougalovy vily (Lichtenštejnského paláce), která se tehdy renovovala a měla být střežena. A kým? Disentem! (Ivan Wernisch na stavbě pracoval jako hlídač.) Tak jsme si tam hezky popovídali, sedíce na nějakých trubkách ze stavby. Od Pavla jsem tehdy taky dostal krásnou knihu Kočičí král, pěkně ilustrovanou Květou Pacovskou, partnerkou výtvarníka Milana Grygara, který zas je bratr Mojmíra Grygara, jenž po roce 1968 emigroval do Nizozemska a na univerzitě byl můj docent českého strukturalismu a pak můj šéf. Tak to chodí… Přislíbil jsem Pavlovi, že tu knihu jednou přeložím a vydám u nás. Předtím jsem pod názvem Steen in september (Kámen v září) přeložil pár jeho básní a básní jeho generačních druhů. Byl moc rád, že knížka vyšla, ale po sametové revoluci jsme šli každý svou cestou a už jsme se neviděli. Jakmile jsem se letos dozvěděl o jeho úmrtí, vzpomněl jsem si na svůj nesplněný slib a začal jsem hledat vydavatele. Zájem projevilo nakladatelství Rubinstein a dohodli jsme se, že uděláme z této knihy výběr, přičemž bych se měl soustředit na básně a vyprávění, ve kterých právě ty anglosaské živly nehrají tak významnou roli, takže by to klidně mohlo vypadat česky. Mezitím jsem se však dověděl o novějším Šrutově úspěchu, o Lichožroutech. Ohlas této prózy i jejího zfilmování Galinou Miklínovou mi zcela ušel. A tak jsem pro stejného vydavatele kousek přeložil a on byl hned nadšený. Domluvili jsme se, že nejprve přeložím Lichožrouty a překlad Kočičího krále necháme pěkně na později.
iLiteratura: Co činí naši románovou tvorbu příliš českou, nežádoucně lokální, na to, aby byla přeložena, když se současně „národní“ či místní specifičnost hodnotí stále výše, a to nikoli jen esteticky?
Kees Mercks: To je zajímavá otázka a není lehké na ni odpovědět. Na příznivý ohlas knihy mají vliv různé činitele. Třeba specifický rys české mentality, který se projevuje v humoru a citu pro absurdnost. To jsou elementy překladatelské praxe, které není tak těžké předávat do jiné kultury. Větším problémem je lokálnost a věcnost popisu prostředí. Co nizozemskému čtenáři říká Kampa, Malá Strana? Jeho představivost bude asi končit u Václavského náměstí a hlavního nádraží, když už. Nebo vezměte typické termíny české kuchyně. Jak se překládá knedlík nebo rohlík – jsou to základní slovíčka, která nemají věcný protějšek v holandské kuchyni, a proto jejich označení chybí. Pěkný oříšek pro překladatele jsou i tituly např. šlágrů, které každý Čech umí zpívat, ale my ne. Vezměme jiný případ, Němcové Babičku, kterou jsem přeložil před čtyřmi lety. Typicky české zvyky, předměty, šatstvo, rčení apod. byly na překlad hrozně těžké. Někdy to vyžadovalo další výzkum nebo výlet na venkov. A to nejen proto, že se to týká českých reálií, ale že jde o české reálie z předminulého století. Přesto byl ohlas kladný. Malebnost, lokálnost a českost tu podpořily ilustrace Vladimíra Tesaře. Tak v překladu vznikl aspoň odlesk originálu, ovšem také v interpretaci výtvarníka. Novela obsahuje i zajímavou a dojemnou fabulaci, možná tu a tam trochu sentimentální, ale právě proto: pocity, vztahy, životní události jako porod, svatba, úmrtí jsou skoro univerzální a nadčasové. Zkrátka na atraktivitu románu má vliv předně příběh s postavami, vztahy a dějem, pak lokálnost prostředí, která je s tím spojena. To aspoň platí pro vnímání literárního díla, u cestopisů nebo historických esejů atd. je to jinak.
iLiteratura: Jaký je váš dojem z aktuální české prozaické tvorby, coby bohemisty a překladatele z češtiny, coby čtenáře?
Kees Mercks: Musím se přiznat, že současnou literaturu moc nesleduji, protože mě zaměstnávají jiné věci a protože pomalu čtu. K orientaci při výběru pomáhají literární ceny a recenze, ale jsem závislý i na tipech a doporučeních. Jiným kritériem může být, jestli je kniha už přeložena do jiného jazyka. Tak to sleduji já a asi to tak dělají i vydavatelé. Takovou cestou se mi dostalo do ruky už zmíněné Jezero Bianky Bellové. Ale také Milý Karle: 7 dopisů Bohumila Hrabala příteli Karlu Maryskovi, moje dva poslední překlady. V obou případech jsem dostal tip od Edgara de Bruina, který jako překladatel i agent české literatury v cizině sleduje zajímavý vývoj na literární frontě mnohem lépe než já. Tak to asi probíhá všude. Jak jsem už řekl, jako bohemista si vybírám spíš díla klasická a řadu autorů z disentu. Tito autoři zaujímají v české literatuře právem pevné místo, jejich tvorba měla a v mnoha případech pořád má svou hodnotu jako umělecky atraktivní četba, která přímo volá po překladu.
Kees Mercks je na podzim roku 2018 rezidentem Českého literárního centra, sekce Moravské zemské knihovny