Odpolední představení v přítomnosti Václava Havla bylo určeno především prominentům. Kmenová režisérka souboru Het Zuidelijk Toneel Madeleine Matzerová zkombinovala půlhodinovou kompilaci z dokumentárního filmu Občan Havel s hodinovým průřezem ze hry Odcházení. Večer pak následovalo scénické čtení celého textu. Pro diváky byla hra k dispozici i v tištěné podobě.

Tento počin vyšel z iniciativy nadace Praemium Erasmianum, oslavující letos padesáté výročí trvání. Erasmova cena se uděluje každoročně osobnosti nebo instituci za mimořádný přínos pro evropskou kulturu. V roce 1986 se stal laureátem této ceny - v zastoupení za Chartu 77 - Václav Havel. Slavnostního předání v rotterdamském kostele sv. Vavřince (Laurenskerk) se ovšem tehdy nemohl zúčastnit, a tak za něj cenu převzal František Janouch. I to byl možná důvod, proč se Václav Havel, ačkoliv jinak podobná pozvání už většinou odmítá, tentokrát nakonec rozhodl udělat výjimku a přijel do Nizozemska osobně.

Oficiální rámec odpoledního představení umocňoval poselství hry. Úvodní projevy hostitelů, v nichž jeden řečník se hlavně chlubil osobní účastí na volebním mítinku Baracka Obamy (a hledal styčné body mezi Havlovou Mocí bezmocných a Obamovým volebním heslem „Yes, we can“) a druhý charakterizoval Václava Havla jako „malého východoevropského Mandelu“, jako by byly variacemi na Riegrovy proslovy. (Tuto atmosféru ostatně dokreslil i bývalý nizozemský premiér Ruud Lubbers, když se po skončení prodíral s napřaženou pravicí k Václavu Havlovi se slovy: „Wel, Faklaf, I have to go.“) Kompilace z dokumentárního filmu Občan Havel formální ovzduší prolomila, i když interpretace cizího obecenstva jsou nevyzpytatelné – jakási poslankyně parlamentu sedící v řadě za námi si například všechno to nacvičování ceremoniálů a zákulisní zmatky při státní návštěvě vysvětlila tak, že „oni tam samozřejmě neměli po tolika letech totality s přijímáním státních návštěv zkušenosti“. Ponecháme-li stranou podivný předpoklad, že v totalitních zemích se státní návštěvy nekonají, je zřejmá jedna věc: že tu jde o Havlovo druhé funkční období, zahraničním divákům zcela uniká. Podobně zůstala v této zkrácené verzi bez ohlasu scéna s Václavem Klausem, který se přece jen dostal do Reduty na večer na počest Billa Clintona – prostě proto, že průměrný Holanďan neví, kdo je Václav Klaus. (Ale ani kdo je Jack Lang, jak se ukázalo při scénickém čtení, kde herečka hrající Irenu tohoto Francouze vyslovovala anglicky, tedy „džek leng“.) Průřez hrou jinak zapůsobil dobře, čtení mělo švih i vtip a obecenstvo reagovalo živě. Potenciální zájemci z řad nizozemských divadelníků se mohli přesvědčit, že by regulérní inscenace určitě stála za pokus. Film Občan Havel bude vcelku k vidění na amsterodamském festivalu dokumentárního filmu IDFA, který se koná od 20. do 30. listopadu 2008.