- Proč, jak dlouho už a co překládáš?
- Překládám už 17 let a většinou současné autory mladší a střední generace jako Topol, Hůlová, Urban, Brabcová, Hodrová, Viewegh atd., ale překládal jsem i několik knih Škvoreckého. A proč překládám, to vlastně nevím. K překládání jsem se dostal už za studia, baví mě to, mám pocit, že čtenářům zprostředkuju něco zajímavého, co by jinak nepoznali.

- Je postavení literárního překladatele z češtiny v Nizozemí rovnocenné překladateli třeba z angličtiny, němčiny, francouzské? Překládáte vůbec u vás anglické (německé, fr) knihy, nebo čtete v originále?
- Co se týká honoráře, je moje postavení rovnocenné – v Nizozemsku platí jednotné tarify. Navíc má každý možnost zažádat si u literárního fondu o pracovní stipendium. Rozdíl nastává, když někdo přeloží bestseller – to pak i překladatel dostává procenta z prodaných výtisků a může opravdu zbohatnout. U českých autorů (snad s výjimkou Kundery) se ale nestává, že by se překlad dočkal třeba jen druhého vydání – zbytek prvního vydání končí dřív nebo později ve výprodeji. Jak jsem se už zmínil, hodně lidí čte anglicky, přesto se i z angličtiny překládá. Někteří autoři (např. nedávno Coetzee, Rushdie, předtím Donna Tartt) dokonce s ohledem na nizozemského nakladatele vydají nizozemský překlad o několik týdnů dřív než anglický originál. Znalost němčiny a francouzštiny upadla, takže tam se v originále čte mnohem méně a prodejnost nizozemského překladu to nijak neohrožuje. Z velkých jazyků se překládá samozřejmě mnohem víc než z češtiny, současně je překladatelská konkurence silnější.

- Uživí se překladatel české literatury? Je na tom třeba obdobně, jako kdyby přednášel na vysoké škole?
- Ne, neuživí. Všichni, kdo tu překládají literaturu z češtiny, to dělají vedle své „normální“ práce (třeba přednášení na univerzitě). Literární tarif je mnohonásobně nižší než oficiální tarif za neliterární překlady. Je tu pár profesionálních překladatelů-tlumočníků, ale ti zase nepřekládají literaturu.

- Jsi ve spojení s ostatními překladateli – bohemisty z jiných zemí?
- Ano, ale to spíš souvisí s prací literárního agenta. Jen když jsem překládal Topolovu Noční práci, navázal jsem kontakt s několika jeho překladateli – vytvořili jsme tehdy dokonce jakýsi seznam „nejčastěji kladených otázek“, který jsme si vyměňovali mezi sebou a doplňovali, abychom pořád neotravovali Jáchyma.

- Nabízí ČR nějaké například pobyty, granty, jinou pomoc pro zahraniční překladatele z češtiny?
- Jestli pobyty nebo pomoc pro překladatele existují, tak já o tom nevím. Zahraniční nakladatelé mohou požádat o grant na náklady na překlad. Legrační ovšem je, že na to nakladatele musím upozornit sám a všechny informace i formulář mu pak přeložit, protože na stránkách ministerstva kultury jsou pouze v češtině. Skoro to vypadá, jako by ministerstvo ani nestálo o to, aby se to nějak moc rozkřiklo. Tak to je trochu podivná podpora české literatury v zahraničí. Ostatně informace o nizozemské bohemistice a překladech do nizozemštiny na www.czlit.cz jsou opravdu mizerné – nefiguruje tam dokonce ani docent české literatury na Amsterodamské univerzitě a hrabalovský překladatel Kees Mercks. To je prostě ostuda. Jinak se každý rok organizuje sraz bohemistů, ale tam jsem nikdy nebyl – z doslechu vím, že to bývá zajímavé.

- Jaká úskalí má čeština vs. holandština?
- Hovorový jazyk. Tedy jeho písemná podoba. V nizozemštině je mnohem méně možností, jak hovorovost v psaném textu vyjádřit. Pokusy o fonetické přepisy redaktoři nemilosrdně škrtají. Navíc při překládání narážím na známou českou specialitu, že totiž ani čeští vzdělanci nemluví spisovně. Kdežto v nizozemštině navozuje hovorový jazyk asociace s nižšími sociálními vrstvami. Pak to stojí vždycky hledání a diskuse s redaktory, aby se v překladu aspoň trochu zachoval bohatý rejstřík českého originálu.

- Který český spisovatel se ti překládá snadno, s kým se natrápíš?
- Natrápím se, když se mi kniha vlastně moc nelíbí. Naštěstí se mi to stalo jen párkrát. Takzvaně těžké texty se mi dělají vlastně snáz než zdanlivě lehké (humorné) texty, ale to je tím, že když člověk začne překládat dejme tomu Hodrovou nebo Topola, je na to duševně připraven. A těžké texty možná někdy dávají větší prostor k pohrávání, k tvůrčím řešením, nevím. Třeba texty Viewegha jsou na první pohled lehké, ale při překládání člověk zjistí, že je to jenom zdání.

- Jsou díla, do kterých by ses vůbec nepustil, nepřeložitelná, nepřeveditelná?
- Nerad bych překládal špatně napsanou knihu. Pak má člověk sklon ten text vylepšovat, a to podle mě není úkol překladatele. Jsou překladatelé (např. někteří němečtí), kteří vylepšují autora i u dobrých knih, a to mi připadá velice drzé. Ať v tom případě raději napíšou vlastní knihu. Myslím, že každá kniha se dá přeložit, že nepřeložitelné knihy v podstatě neexistují. Do nizozemštiny například přeložili i knihu Jamese Joyce Finnegan’s Wake, která má pověst nepřeložitelného textu, a vydařilo se to. Jiná věc je, že se při překládání vždycky něco ztratí – ať je to kvůli jazyku, nebo kvůli reáliím. Když se v českém textu objeví třeba jméno Jana Wericha, tak ani vysvětlivka nemůže cizímu čtenáři nahradit asociace, které to jméno vyvolá u českého čtenáře. Záleží na tom, jestli v překladu zůstane dost obecně platných a srozumitelných prvků.

- Stává se ti, že bys nějaký překlad – zakázku nakladatele odmítl?
- Ne, protože překládám skoro vždycky knihy, které jsem sám doporučil. Stává se málokdy, že se na mě nakladatel obrátí sám. A i když to není moje volba (třeba Hester Ivy Hercíkové – mimochodem můj komerčně nejúspěšnější překlad), zatím jsem ještě nikdy nabídku neodmítl.

- Kolik překladů z české literatury u vás průměrně za rok vyjde? Kolik máš kolegů překladatelů z české literatury?
- Průměrně ročně asi dva. Kromě mě překládá Kees Mercks, docent české literatury na Amsterdamské univerzitě, ten se už teď orientuje skoro výlučně na Bohumila Hrabala. V Bruselu žije Irma Pieper, která se vrací k překládání po několikaleté přestávce a v červnu 2005 vyšel v jejím překladu román Ivana Klímy Ani svatí, ani andělé. Vlámka Hank Geerts, která překládala hlavně knihy Edy Kriseové, s překládáním přestala. Podobně Jana Beranová, která překládala Kunderu, dokud psal česky, a jako básnířka se věnovala překládání české poezie, už prakticky nepřekládá. Vím o pár překladatelských adeptech – zrovna vyšel překlad Aluminiové královny Petry Procházkové, debut absolventa amsterodamské bohemistiky (po matce Čecha) Petera van Zaanen. Pár jiných se snaží první zakázku teprve získat, ale není to jednoduché – jsou nakladatelé, kteří překladatelské začátečníky ze zásady odmítají. Chce to velkou houževnatost – i já jsem teď získal překlad nového Topolova románu Kloktat dehet po roce a půl, kdy jsem byl bez zakázky.

- Má třeba maďarština, polština, ruština… podobné nadšence jako jsi ty, pokud jde o propagaci zahraniční literatury v Nizozemí?
- Nemám o tom velký přehled, ale u polštiny to tak je. Tam má velké zásluhy překladatel Karol Lesman. Nedávno mi říkal, že zájem nakladatelů o polskou literaturu je tak velký, že na to překladatelé skoro nestačí. A ruština je velký jazyk a tradičně se z ní hodně překládá, ale i tam se určitě najdou nadšenci, kteří sem třeba uvádějí mladé a méně známé autory.

- Má vůbec cenu překládat? Nevznikají obdobná díla u vás?
- Určitě to má cenu, a to souvisí s překládáním literatury vůbec. Literatura je výborný prostředek k poznávání jiné kultury – to je vždycky obohacení. Jsou samozřejmě společná témata, třeba druhá světová válka. Ale tam se projeví právě ten odlišný pohled, tím je to zajímavé.

- Nekupují Nizozemci české autory jen pro tu exotiku Východu?
- Na to jsou knihy moc drahé! Dřív se pohlíželo na Československo, Maďarsko, Polsko atd. jako na exotické, nebo tedy spíš divné země, ale to bylo dáno totalitním systémem. Právě díky literatuře se ten pohled začal měnit, když tu objevili Kunderu, Škvoreckého atd. V posledních letech roste počet lidí, kteří tráví v Česku dovolenou, případně si tam kupují chalupy. Nebývají to sice zrovna čtenáři literatury, ale i to přispívá k tomu, že se Česko čím dál víc považuje za „normální“ zemi, takže i česká literatura přestává mít příchuť něčeho exotického a recenzenti a kritikové ji přibrali do souboru znalostí, který patří k jejich standardní výbavě.

- Jak to vypadalo s českou literaturou u vás před rokem 1989?
- Historie překládání z češtiny je docela zajímavá – popíšu to trochu podrobněji. První větší vlna zájmu přišla ve třicátých letech 20. století, kdy vyšla celá série knih Karla Čapka (Zahradníkův rok, Obrázky z Holandska, Hordubal, Dášeňka, čili život štěněte, Válka s mloky, První parta, Malé apokryfy, Jak vzniká divadelní hra), ale taky Haškův Švejk, pár titulů Egona Hostovského, Olbrachtův Nikola Šuhaj loupežník, Pujmanové Lidé na křižovatce. Už tehdy se překládalo převážně z češtiny, jen výjimečně přes velké světové jazyky, a už tehdy byly položeny základy překládání dětské literatury. To se pak rozvinulo hlavně v sedmdesátých a osmdesátých letech díky spolupráci manželů Krijtových s nakladatelstvím Leopold a nizozemskou spisovatelkou Miep Diekmannovou. Zájem o českou literaturu mezi válkami souvisel možná s rozmachem Baťova koncernu (i Nizozemsko má svůj Baťov, tedy Batadorp), navíc se za první světové války rozrostla česká přistěhovalecká obec o mladíky, kteří se chtěli vyhnout službě v rakouské armádě – Nizozemsko bylo totiž neutrální. Po roce 1945 zájem postupně opadl a hlavně v padesátých letech nastal určitý útlum, který trval až do poloviny šedesátých let. Mezinárodní úspěchy československého filmu koncem šedesátých let příznivě ovlivnily i překládání. Souběžně s uvedením Menzlových Ostře sledovaných vlaků vyšla v roce 1967 i Hrabalova předloha v překladu Hanse Krijta. Pražské jaro a Srpen 1968 přispěly k tomu, že někteří studenti rusistiky na Amsterodamské univerzitě přešli na češtinu. Od sedmdesátých let se začala rozvíjet nová překladatelská tradice, která trvá v podstatě dodnes. Klíčovou osobností je Kees Mercks, docent české literatury na Amsterodamské univerzitě. Jako překladatel debutoval v roce 1975 Morčaty Ludvíka Vaculíka, přeložil taky jeho Sekyru, několik titulů Ivana Klímy – ten je už léta jeden z kmenových autorů amsterodamského nakladatelství Wereldbibliotheek –, Grušův Dotazník a – jak už jsem říkal – v posledních letech se soustřeďuje hlavně na Bohumila Hrabala. Knihy Milana Kundery uvedla v sedmdesátých letech do Nizozemska překladatelka a básnířka Jana Beranová – i o tom jsem se už zmínil jinde. Kees Mercks také začal s překládáním Josefa Škvoreckého. V roce 1980 vyšlo pod titulem De Bassaxofoon v jeho překladu kombinované vydání Bassaxofonu a Legendy Emöke. O tři roky později přeložil Sjoerd de Jong, jeden z Mercksových odchovanců z univerzity, Lvíče. A v roce 1988 nabídl Kees Mercks mně a dvěma mým spolužákům z univerzity – Katce Kolmašové a Peteru Troudesovi –, abychom pod jeho záštitou společně přeložili Příběh inženýra lidských duší. Kniha vyšla v roce 1989. Takže moje překládání spadá až do období po převratu.

Bibliografie překladů
Josef Škvorecký: Ingenieur van de menselijke ziel (Příběh inženýra lidských duší), Bert Bakker, 1989
Josef Škvorecký: Scherzo capriccioso, Ambo, 1990
Zuzana Brabcová: Ver van de boom (Daleko od stromu), Wereldbibliotheek, 1991
Josef Škvorecký: De lafaards (Zbabělci), Ambo, 1992
Tereza Boučková: Indianenloop (Indiánský běh), Wereldbibliotheek, 1993
Daniela Hodrová: Stad der smarten (Podobojí), De Geus, 1993
Karol Sidon: Droom van mijn vader (Sen o mém otci), Wereldbibliotheek, 1993
Karol Sidon: Droom van mezelf (Sen o mně), Wereldbibliotheek, 1994
Michal Viewegh: Te gekke jaren (Báječná léta pod psa), Wereldbibliotheek, 1995
Daniela Hodrová: Poppen (Kukly), De Geus, 1996
Iva Hercíková: Hester, De Arbeiderspers, 1996
Michal Viewegh: De opvoeding van Boheemse meisjes (Výchova dívek v Čechách), Wereldbibliotheek, 1996
Zuzana Brabcová: Gevallen (Zlodějina), Wereldbibliotheek, 1996
Daniela Hodrová: Théta, De Geus (přeloženo 1996, nevydáno)
Michal Viewegh: Het reisgezelschap (Účastníci zájezdu), Wereldbibliotheek, 1999
Michal Viewegh: Zapisovatelé otcovský lásky, Wereldbibliotheek (přeloženo 2000, nevydáno)
Miloš Urban: De wraak van de bouwmeesters (Sedmikostelí), Ambo/Anthos, 2002
Jáchym Topol: Nachtwerk (Noční práce), Ambo/Anthos, 2003
Patrik Ouředník: Europeana, Fagel, 2003
Josef Škvorecký: De zevenarmige kandelaar (Sedmiramenný svícen), Ambo/Anthos, 2004
Petra Hůlová: Mijn grootmoeder (Paměť mojí babičce), Prometheus, 2004
Miloš Urban: Stín katedrály, Ambo/Anthos (přeloženo 2004, dosud nevydáno)

Povídky (časopisecky a v souborných vydáních)
1986: Ota Pavel, Race door Praag (Běh Prahou), de Held
1991: Ladislav Grosman, De val (Past), Meulenhoff, Tsjechoslowakije. Verhalen van deze tijd
1991: Barbara Basiková, Gesprekken met een vlucht (Rozhovory s útěkem), Meulenhoff, Tsjechoslowakije. Verhalen van deze tijd
2002: Miloš Urban, Faun (Faun), Bunker Hill
2003: Ladislav Fuks, Een eigenaardige ontmoeting (Podivuhodné setkání), Bunker Hill
2004: Jáchym Topol, Gandan (Gandan), Armada